Nyní, když bylo toto vyřčeno s vědomím -- my to víme -- že to znepokojí některé ze  zde přítomného mála mocných, a rovněž s vědomím, že mnozí tento názor sdílejí, Kuba předestře některá fakta:

Za prvé: Po agresi v Iráku již neexistuje Organizace spojených národů ve smyslu užitečného a mnohonázorového fóra, založeného na respektování práv všech a záruk i pro malé státy.

Prožívá nejhorší okamžik své již téměř 60-leté existence. Umdlévá, supí, budí zdání, avšak nefunguje.

Kdo svázal ruce Spojeným národům, jimž se dostalo pojmenování od presidenta Roosevelta? President Bush.

Za druhé: Americké jednotky musí být staženy z Iráku.

Poté, co byly zbytečně obětovány životy více než tisícovky mladých Američanů pro špinavé zájmy kamarily přítelíčků a společníků, a po smrti více než 12 000 Iráčanů, je jasné, že jediným východiskem okupanta tváří v tvář vzbouřenému národu je uznat, že ho nedokáže ovládnout, a stáhnout se. Přes informační monopol impéria, se národy vždy doberou pravdy. Viníci a jejich komplicové budou jednoho dne muset nést důsledky svých činů před národy a dějinami.

Za třetí: Prozatím nebude plnohodnotná, reálná a užitečná reforma Spojených národů

Vyžadovalo by to, aby se supervelmoc, jež zdědila obrovskou výsadu jako jediná těžit z řádu, jenž byl vytvořen pro bipolární svět, vzdala svých privilegií. A to neudělá.

Již nyní víme, že anachronické privilegium veta bude zachováno, že Rada bezpečnosti nebude moci být demokratizována, jak by bylo zapotřebí, ani rozšířena o země třetího světa, že Valné shromáždění bude nadále ignorováno a že Spojené národy budou nadále poháněny zájmy supervelmoci a jejích spojenců. My, nezúčastněné země, budeme muset úporně bránit Chartu Spojených národů, protože v opačném případě bude rovněž přepsána a bude z ní vymazána každá stopa principů, jako je svrchovaná rovnost států, nevměšování či nepoužívání síly ani hrozby použitím síly.

Za čtvrté: Mocní konspirují, aby nás rozdělili.

Více než 130 našich rozvojových zemí, musí vytvořit společnou frontu na obranu posvátných zájmů našich národů, našeho práva na rozvoj a mír. Oživme Hnutí nezúčastněných. Posilme Skupinu 77.

Za páté: Skromné cíle Miléniové deklarace nebudou naplněny. Pátého výročí Summitu se dožijeme v  horší situaci.

• Kladli jsme si za cíl snížit do roku 2015 na polovinu počet 1,276 miliard lidí žijících v extrémní chudobě v roce 1990. To by vyžadovalo snížit počet chudých o více než 46 milionů ročně. Avšak, nepočítaje Čínu, rostl v letech 1990-2000 počet extrémně chudých lidí o 28 milionů. Chudoba se nezmenšuje, roste.
• Chtěli jsme snížit do roku 2015 na polovinu počet 842 milionů hladovějících registrovaných ve světě. To by vyžadovalo roční snížení o 28 milionů. Avšak tento počet klesá ročně sotva o 2,1 milionu. Tímto tempem by bylo cíle dosaženo v roce 2215, o dvě stě let později, než se předpokládalo, pokud ovšem náš druh přežije ničení svého životního prostředí.
• Proklamovali jsme touhu dosáhnout do roku 2015 celosvětového rozšíření prvního stupně základního vzdělání. Avšak přes 120 milionů dětí, každé páté dítě v příslušném věku první stupeň základní školy nenavštěvuje. Podle UNICEFu bude současným tempem cíle dosaženo po roce 2100.
• Kladli jsme si za cíl snížit úmrtnost dětí do pěti let věku o dvě třetiny. Snížení je symbolické: Zatímco v roce 1998 umíralo 86 promile živě narozených dětí, nyní je to 82 promile. Stále umírá každoročně 11 milionů dětí na choroby, jimž lze předcházet nebo je léčit, a jejich rodiče se asi právem ptají, k čemu jsou naše jednání.
• Řekli jsme, že budeme věnovat pozornost speciálním potřebám Afriky. Avšak učiněno bylo velmi málo. Africké národy nepotřebují cizí rady, ani cizí modely, nýbrž finanční prostředky, přístup na trhy a k technologiím. Pomoc Africe by nebyla aktem dobročinnosti, nýbrž spravedlnosti. Znamenala by splacení historického dluhu za staletí vykořisťování a rabování.
• Zavázali jsme se do roku 2015 zastavit a zvrátit postup epidemie AIDS. Avšak v roce 2003 způsobila téměř 3 miliony úmrtí. Tímto tempem zemře v roce 2015 jen z tohoto důvodu 36 milionů lidí.

Za šesté: Věřitelské země a mezinárodní finanční instituce nebudou hledat spravedlivé a trvalé řešení zahraniční zadluženosti.

Dávají přednost tomu, abychom byli zadlužení, a tedy zranitelní. Proto přestože jsme zaplatili za posledních 13 let 4,1 biliony dolarů za dluhovou službu, náš dluh vzrostl o 1,4 biliony, na 2,6 bilionů. Zaplatili jsme tedy třikrát více, než jsme dlužili a náš dluh je přesto nyní dvojnásobný.

Za sedmé: My, rozvojové země, financujeme plýtvání a opulenci zemí rozvinutých.

Zatímco v roce 2003 nám dali jako oficiální pomoc rozvoji 68,4 miliard dolarů, my jsme jim odevzdali ve splátkách za dluh 436 miliard. Kdo pomáhá komu?

Za osmé: Boj proti terorismu může být vyhrán pouze na základě spolupráce mezi všemi národy a při respektování mezinárodního práva, nikoli masovým bombardováním či preventivními válkami proti "temným koutům světa".

Pokrytectví a užívání dvojího měřítka musí ustat. Poskytnout útočiště ve Spojených státech třem kubánským teroristům je aktem spřísahání s terorismem. Potrestat pět mladých kubánských bojovníků proti terorismu a jejich rodiny je zločinem.

Za deváté: Všeobecné a úplné odzbrojení, včetně jaderného, je dnes nemožné.

Je zodpovědností skupiny rozvinutých zemí, které zbraně nejvíce nakupují a prodávají. Avšak musíme o něj nadále usilovat . Musíme žádat, aby více než 900 miliard vynakládaných každoročně na vojenské výdaje bylo použito na rozvoj.

Za desáté: Existují finanční prostředky na zajištění udržitelnýho rozvoje pro všechny národy planety, avšak chybí politická vůle ze strany těch, kdo světu vládnou.

Daň pro rozvoj ve výši sotva 0,1 % z mezinárodních finančních transakcí by přinesla prostředky dosahující téměř 400 miliard dolarů ročně.

Prominutí zahraničního dluhu rozvojovým zemím by jim umožnilo disponovat pro potřeby svého rozvoje ročně nejméně 436 miliardami dolarů, které dnes vynakládají na placení dluhu.

Kdyby rozvinuté země splnily svůj slib věnovat 0,7 % svého hrubého domácího produktu na oficiální pomoc rozvoji, jejich příspěvek by vzrostl ze současných 68,4 miliard na 160 miliard dolarů ročně.

A konečně, Excelence, chci jasně vyslovit hluboké přesvědčení Kuby, že my, 6,4 miliard lidí, kteří dnes obýváme tuto planetu a podle Charty Spojených národů máme stejná práva, naléhavě potřebujeme nový pořádek, kde by svět nečekal v nejistotě, jako nyní, na výsledek voleb v novém Římě, jichž se zúčastní pouhá polovina voličů a bude na ně vynaloženo cca 1,5 miliardy dolarů.

V našich slovech není malomyslnost, to musím říci jasně. Jsme optimisty, neboť jsme revolucionáři. Máme víru v boj národů a jsme si jisti, že vydobudeme nový světový řád založený na respektování práva všech. Řád založený na solidaritě, spravedlnosti a míru, výsledek toho nejlepšího ze světové kultury, nikoli průměrnosti a brutální síly.

O Kubě, kterou nemohou svést z její cesty ani blokády, ani hrozby, ani uragány, ani sucha, ani lidská či přírodní síla - říkám: nic.

28. října bude toto Valné shromáždění diskutovat a hlasovat po třinácté o rezoluci o blokádě proti kubánskému lidu. Morálka a zásadovost znovu porazí aroganci a sílu.

V závěru připomínám slova, jež na stejném místě pronesl před 25 lety president Fidel Castro:

"Řinčení zbraní, výhrůžné výroky, nadřazování se nad jiné na mezinárodní scéně musí skončit. Dost již bylo iluze, že problémy světa lze vyřešit nukleárními zbraněmi. Pumy mohou zabít hladovějící, nemocné, nevědomé, avšak nemohou zabít hlad, nemoci, nevědomost. A také nemohou zabít oprávněný vzdor národů..."