11. 5. 2004
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
11. 5. 2004

První máj s Fidelem: Lidstvo bude muset bojovat o víc než o ekonomickou spravedlnost

Fidel Castro Ruz
Projev prezidenta Kubánské republiky Fidela Castra Ruz u příležitosti oslav Mezinárodního dne práce 2004 konaného na havanském náměstí Revoluce

Naše země byla znovu posazena na lavici obžalovaných. Nová administrativa, nové vedení Spojených států -- pokud lze hovořit o vedení - a země Evropské unie se dopustily té chyby, že zapomněly, že na nejvýchodnějším cípu Kuby, na ploše 117,6 km² násilně okupovaného území, tam, kde se rozkládá námořní základna Guantanamo (což je samo o sobě hrubou urážkou svrchovaných práv malé země a mezinárodních zákonů), existuje v témže okamžiku jeden z nejgrotesknějších případů porušování lidských práv, k nimž ve světě došlo. Nikdo se nás neptal předem na svolení.

V rámci zásady Audiatur et altera pars zveřejňujeme překlad přepisu prvomájového projevu kubánského prezidenta.

Kuba a Fidel Castro TÉMA BL

Drazí hosté, milí spoluobčané,

již po čtyřicáté páté od vítězství revoluce zde slavíme tento pro pracující tak významný den.

Jak za hranicemi, tak u nás doma se odehrávají převratné věci.

Revoluce kráčí vítězně vpřed, politicky silnější a s většími úspěchy, než kdy předtím. Nedávno jsme si to mohli ověřit - jednání v Ženevě, která proběhla od 15. do 22. dubna, vejdou do dějin revoluční diplomacie. Vyznačují okamžik, kdy velké pokrytectví, neustálé lži a cynismus s jejichž pomocí chtějí vládcové světa uchovat svůj prohnilý systém politické a ekonomické nadvlády nad lidstvem, utrpěly důkladnou ránu.

Naše země byla znovu posazena na lavici obžalovaných. Nová administrativa, nové vedení Spojených států -- pokud lze hovořit o vedení - a země Evropské unie se dopustily té chyby, že zapomněly, že na nejvýchodnějším cípu Kuby, na ploše 117,6 km² násilně okupovaného území, tam, kde se rozkládá námořní základna Guantanamo (což je samo o sobě hrubou urážkou svrchovaných práv malé země a mezinárodních zákonů), existuje v témže okamžiku jeden z nejgrotesknějších případů porušování lidských práv, k nimž ve světě došlo. Nikdo se nás neptal předem na svolení. Prostě jsme byli informováni o rozhodnutí americké vlády přemístit zajatce na tuto základnu.

11.ledna 2002 zveřejnila vláda Kuby prohlášení, v němž zcela jasně vyjádřila postoj naší země.

Světová veřejnost ví, že strašlivý zločin spáchaný na newyorkských dvojčatech, byl všemi uvědomělými lidmi planety jednomyslně odsouzen.

Avšak vláda nejmocnějšího národa na Zemi, bez ohledu na jakékoli normy toho, co je ve světě známo jako základní principy lidských práv, zřídila onu hroznou věznici, kde jsou drženy stovky odvlečených občanů mnoha zemí světa, včetně vlastních spojenců USA. Bez soudu, beze spojení, bez identifikace, bez právní ochrany, bez jakékoli záruky fyzické nedotknutelnosti, bez procesního či trestního zákona a bez časového omezení. Pro tak podivný přínos civilizaci mohli využít vlastního území, avšak použili kousek protiprávně a násilně okupované půdy jiné země, Kuby, kterou každoročně v Ženevě obviňují z porušování lidských práv.

Přesto se v Komisi pro lidská práva dějí obdivuhodné věci.

Za současných podmínek ve světě převládá všeobecně obava z dravého impéria, jeho výhrůžek, nátlaku a odvetných opatření všeho druhu, zvláště vůči nejzranitelnějším zemím třetího světa. Hlasovat v Ženevě proti rezoluci vypracované a prosazované Spojenými státy, zejména je-li namířena proti Kubě, zemi jež téměř půl století představuje výzvu americké aroganci, se stává téměř sebevražedným činem. Dokonce i nejsilnější a nejvíce nezávislé státy jsou nuceny uvážit politické a ekonomické důsledky svého rozhodnutí.

Přes tyto faktory, bylo v Ženevě v úseku několika dnů možno zaznamenat, jak se 20 dalších zemí vedle Kuby postavilo proti rezoluci (jedni díky svým pevným zásadám a druzí v mimořádně statečném gestu) a dalších 10 se čestně a s hledem na vlastní sebeúctu zdrželo. Z 53 členů komise se jich před hanebností sklonilo 22, včetně Spojených států.

Z Latinské Ameriky jich bylo sedm, z toho čtyři země strádající velkou sociální a ekonomickou chudobou, krajně závislé a s vládami, jež jsou nuceny totálně se podrobit. Nikdo je nepovažuje za nezávislé státy. To je dosud pouhou fikcí.

Peru, pátá latinskoamerická vláda, jež hlasovala se Spojenými státy proti Kubě je dokladem stupně mrzkosti a závislosti, k níž vede imperialismus a jeho neoliberální globalizace mnohé státy Latinské Ameriky, které jsou nuceny k takovýmto věcem ne nepodobným ďáblovu polibku, jež je v mžiku politicky znemožní.

Šéf peruánského státu zaznamenal během pár měsíců pokles své popularity na pouhých 8 %. Myslím, že ti, kdo ho podporují by se vešli na kousek tohoto shromáždění. Řešit s tak nepatrnou podporou kolosální ekonomické a sociální problémy, s nimiž se Peru potýká, je naprosto nemožné. On fakticky nic neřídí, ani řídit nemůže. Dokud společnost nevybuchne, jak se už začíná dít v nejedné zemí, postarají se o to nadnárodní společnosti a oligarchové.

Na tomto místě mi tanou na mysli slova našeho venezuelského bratra a mám chuť zvolat: Ať žije Venezuela! Ať žije bolívarovský revoluční proces! Ať žije Chávez, brilantní a statečný vůdce Bolívarova lidu!

Pokračujme.

Zbývají vlády Chile a Mexika.

První nebudu soudit. Dávám přednost tomu, aby jednání chilského presidenta v Ženevě soudil Salvador Allende, jenž padl v boji se zbraní v ruce a jemuž náleží čestné místo a sláva v historii tohoto kontinentu, a tisíce Chilanů, zmizelých, umučených a zavražděných v zájmu toho, kdo vypracoval a předložil rezoluci odsuzující Kubu (kde nikdy nedošlo k žádnému z těchto či podobných činů), a v jejich jménu pak ti, kdo jsou v Chile nositeli ušlechtilých idejí a tužby vybudovat skutečně humánní společnost.

V Mexiku, zemi všemi Kubánci draze milovaného a bratrského lidu, žádal Národní kongres marně svého presidenta, aby se zdržel podpory rezoluce, kterou na něm požadoval president Bush. Je bolestné, že taková prestiž a vliv, jakou si Mexiko získalo v Latinské Americe a ve světě díky své neposkvrněné mezinárodní politice zrozené z opravdové a hluboké revoluce, byly proměněny v popel. Solidarita a podpora Latinské Ameriky vůči Mexiku a Mexika vůči Latinské Americe je životně důležitá. Více než polovina území byla Mexiku vyrvána jeho severním sousedem a zbytku hrozí nesmírné nebezpečí. Hranice Spojených států s Mexikem už prakticky neleží na Rio Bravo, o němž hovořil Martí. Spojené státy jsou již mnohem hlouběji v Mexiku. Ona hranice je dnes linií smrti, kde přijde každoročně o život na 500 Mexičanů, kteří se ji pokoušejí překročit. To vše v důsledku kruté a nemilosrdné zásady: svobodný průchod pro kapitál a zboží, perzekuce, vyloučení a smrt pro lidi. Přesto se tomuto riziku vystavují miliony Mexičanů. Dnes má tato země větší příjmy z plateb zasílaných ze zahraničí, než z exportu ropy, bez ohledu na její současnou vysokou cenu.

Vyřeší se snad tato nerovná a nespravedlivá situace hlasováním o rezolucích proti Kubě v Ženevě a jejím obviňováním z porušování lidských práv?

Nejhorší a nejvíce ponižující byl pro Mexiko fakt, že zprávy o jeho hlasování v Ženevě jak 15., tak 22. dubna byly oznámeny z Washingtonu.

Evropská unie hlasovala stejně jako vždy společně, jako spojenecká mafie podřízená Washingtonu.

Dokud se nerozpadl socialistický tábor, nedokázala se tato letitá špinavá a nemorální praxe proti kubánské revoluci prosadit. K mafii z Evropského společenství se však připojilo moře renegátů, toužících po úvěrech a zboží z konzumní společnosti. A tak dosáhli v Komisi pro lidská práva těchto mrzkých porodů - rezolucí, vytažených porodnickými kleštěmi po úporné bitvě, kterou Kuba nikdy nepřestala svádět proti hanebné komedii, jíž impérium, jeho spojenci, přisluhovači a vazalové inscenují, aby získali o jeden či dva hlasy více než odpůrci (rezoluce) a nehlasující, kteří společně představují 60 % členů komise. Jednou si nedali pozor a prohráli. Od té doby ztrojnásobují úsilí a zestonásobují nátlak a výhrůžky proti zemím, jež jsou plně závislé na úvěrech, fondech, prostředcích, o nichž rozhodují mezinárodních organizace ovládané Spojenými státy.

Jednoho dne bude třeba postavit pomník zemím, které za tak mimořádně tvrdých podmínek riskovaly vše a hlasovaly proti americkým návrhům. Historie této bitvy bude hodna zapamatování. Vidíte, letos je nepodpořilo 60 % z 53 členů Komise. Taková Pyrhova vítězství označuje impérium za úspěch, třebaže se vynaložené úsilí a politická cena, jíž bylo nutno zaplatit, rok od roku zvyšuje.

Zde, mezi námi, mohu říci, že zamyslíme-li se hluboce nad tím, co se odehrává ve světě, co se děje v lidské společnosti, bez jakékoli výjimky, o Evropě ani nemluvě a nejpuritánštější a nejsvatosvatější společnosti v některých jejích částech nevyjímaje, nikde nenalezneme tak čistý list popsaný úctou a respektem k člověku jako ten, jejž napsala slavná kubánská revoluce.

Sám systém, jenž ničí část společnosti, zatímco druhá žije v extrémním nadbytku, je z etického hlediska nehodný nazývat se humánní společností.

Tyto kampaně, vedené vládnoucí supervelmocí a podporované spojenci, kteří společně s impériem vykořisťují svět, jsou skutečnou fraškou a snůškou lží, nestoudných politických výroků, vyplývajících z potřeby ospravedlnit nesmírné nerovnosti, jež nebude možno překonat, dokud nezmizí ekonomický systém zavedený v současném světě. To my víme něco o skutečných lidských právech.

Nedovedu si vysvětlit, jak může mluvit o lidských právech opulentní společnost jako ta, jež s námi sousedí, kde 44 milionů lidí nemá právo na lékařskou péči, kde miliony občanů žijí v ghetech, kde množství žebráků přežívá pod mosty, kde existují miliony negramotných a pologramotných, kde nezaměstnanost postihuje mnoho milionů mužů a žen a věznice jsou plné potomků těch nejchudších vrstev z okraje společnosti.

A z jiného soudku, nikdo nechápe kruté bombardování jakékoli země, ani fakt, že může o lidských právech na této planetě hovořit hlava impéria, které se považuje za oprávněné překvapivě a preventivně napadnout 60 či více zemí, aniž by pomyslelo na nevinné lidi, kteří zemřou.

Nenávist vůči Kubě je reakcí na nečekaný odpor, s nímž se malá země postavila velmoci a dalším spojeneckým mocnostem, vykořišťujícím svět. Existence Kuby představuje obviňující ukazováček a důkaz, že národy mohou bojovat, odolat a zvítězit. Již pouhá existence Kuby je pro ty, kdo zavedli nejodpornější systém vykořisťování, jaký kdy na zemi existoval, pokořující.

Existuje mnoho způsobů vysvětlení. Náš venezuelský přítel připomněl věc, o níž zpravidla nehovoříme -- spolupráci našeho lidu s jinými zeměmi v oblasti lékařství. Bez revoluce by nic z toho nikdy nebylo možné. (Ve světě) se setkáváme, jak je dobře známo, se 30 % analfabetů a 90 % negramotných plus pologramotných lidí, protože kdo v tomto světě nedokončil alespoň šestou třídu, a dnes by bylo třeba hovořit alespoň o deváté třídě, je pologramotný.

Oni chtějí zamlčet, že Kuba zaujímá první místo na světě v oblasti vzdělání, že její žáci prvního stupně se umisťují na prvních místech v testech znalostí a předčí i rozvinuté země, že až na vzácné výjimky mají lidé znalosti nejméně na úrovni deváté třídy a že ve světě není druhá země, jež by dosáhla všeobecně takovýchto minimálních úrovní.

Oni vědí, že přes svou zločinnou blokádu a překážky, jež nám kladou při získávání léků, lékařských technologií a zařízení, je v naší zemi dětská úmrtnost nižší než ve Spojených státech. Možná nevědí, že tuto úmrtnost dokonce ještě snížíme pod 6 a za nedlouho možná i pod 5 promile. Jsme přesvědčeni -- i když o tom nikdy nemluvím -- že v době nanejvýš pěti, šesti let, dosáhne průměrný věk dožití v naší zemí nejméně 80 let a že se staneme nejvyspělejším centrem lékařských služeb na světě.

Když pomyslíme na miliony dětí umírajících každoročně ve třetím světě, přestože mohly být zachráněny, přičemž někde dosahují ukazatele novorozenecké úmrtnosti 150 promile, i na ty, kdo umírají v populaci týchž zemí, jež hlasovaly v Ženevě proti Kubě, uvědomíme si, že na Zemi je každoročně páchána genocida. Že na Zemi umírá každý rok více milionů lidí, dětí i dospělých, které bylo možno zachránit, než kolik životů stála první světová válka a téměř tolik, kolik jich bylo ztraceno ve druhé (světové válce). Mohli být zachráněni, ale nepřežili pro nedostatek lékařských prostředků.

Arzenál argumentů, jimiž bychom mohli dokázat, že tento systém je nelidský a krutý jako dosud žádný, je obrovský. Není zapotřebí nic než prostý matematický výpočet, abychom prokázali genocidu, jíž páchají každoročně Spojené státy a jejich evropští spojenci na světě.

Oni vědí, že je to pravda, neodvážili by se o tom diskutovat. To oni způsobili zaostalost, to oni zaostalost udržovali pomocí kolonizace, rabování přírodních zdrojů a dokonce zotročování milionů a milionů lidí, takže se ve světě rozmohla bída a velmi vážné, dosud neřešené problémy -- ani se je zde nepokouším vyjmenovat -- problémy téměř neřešitelné, jež spolu s dalšími ohrožují existenci (lidského) druhu.

Vzhledem ke stručnosti, která je požadavkem na takovýchto shromážděních, a s ohledem na úsilí, jež naši občané vynakládají, aby sem přišli a setrvali zde dlouhé hodiny, se omezím jen některá jednotlivá fakta. Avšak řeknu toto: Kapitalistický systém, jenž ve své době sehrál určitou pokrokovou roli ve vztahu k feudalismu a z něhož se později zrodil systém imperialistický, a současné formy ožebračování národů, plýtvání a ničení přírodních zdrojů planety -- jsou naprosto nemyslitelné a neslučitelné s poctivým, upřímným, objektivním pojetím lidských práv.

Tam, v Ženevě, se schází banda ovládající světovou ekonomiku. Stálo by za to, zeptat se jich, s kolika zeměmi třetího světa spolupracovali, co udělali proti apartheidu v JAR, kolik učitelů vyslali do rozvojových zemí a kolik lékařů. Již jsem řekl, že nás netěší se o těchto věcech zmiňovat, možná to dnes dělám proto, že se na tomto Prvním máji hovoří právě o věcech, jež se před několika dny odehrály v Ženevě.

Je třeba se ptát každého jednoho z těch pánů, kolik jejich lékařů je v některé zemi třetího světa. Protože existují některé organizace, Lékaři bez hranic, některé nadace poskytující určitou pomoc, avšak řeknu vám jedno pro ilustraci: Jsem si jist, že Spojené státy a Evropa dohromady nemají tolik lékařů jako Kuba na Haiti, kde poskytují ve velmi tvrdých podmínkách lékařskou péči sedmi milionům obyvatel.

Jednoho po druhém bychom se jich mohli ptát, proč nebyly jejich společnosti vytvořeny pro spravedlnost, pro solidaritu. Vychovávány k egoismu, jsou neschopné přinést jakoukoli oběť pro ostatní lidi.

Zmínil jsem se zde o jedné zemi, Haiti, kam neustále intervenují a podnikají invaze, avšak nikdy nepošlou lékaře. Nevím, co by odpověděli, kdybych jim dnes například řekl, že v těchto chvílích rozvíjí Kuba mnoho lékařských programů v Africe a Latinské Americe a že celkově dosahuje počet kubánských lékařů, stomatologů a zdravotníků poskytujících péči jiným národům nejméně 17 000. Že zachraňují každoročně statisíce životů a vracejí nebo udržují zdraví desítkám milionů lidí. A nechť si nikdo nemyslí, že jsme sami bez lékařů, protože souběžně s tímto úsilím probíhá v naší zemí opravdová revoluce v lékařské péči.

Před pár minutami jsem hovořil se Sáezem o průběhu generálních oprav poliklinik a o nových službách a oni navrhují do konce roku prakticky dokončit 82 poliklinik v hlavním městě -- z toho některé nedávno postavené - včetně služeb, jaké tam dosud nikdy nebyly poskytovány. A to se zmiňuji jen o jednom detailu, jen o jediné drobnosti, nebot děláme mnoho dalších věcí nejen v Havaně, ale po celém našem území.

Mysleli jsme na to, kolik milionů či desítek milionů cest ušetříme občanům, kteří v této době problémů s dopravou musejí jezdit za příbuznými do nemocnic. Mnoho služeb dříve zajišťovaných nemocnicemi budou nyní nabízet polikliniky.

Naše země bude mít nepochybně, opakuji, nepochybně, nejlepší systém lékařských služeb ve světě. A jestliže jsme před pár lety hovořili o desetitisících specialistů v oboru komplexního všeobecného lékařství, není daleko den, kdy bude naše země moci hovořit o desítkách tisíc doktorů lékařských věd. A k tomu a spolu s tím rozvíjíme programy ve školství, kultuře, sportu a dalších oblastech, opírající se o daleko pevnější ekonomickou základnu, než byla ta, z níž startoval rozvoj naší země a která vycházela z pěstování cukrové třtiny a podobných produktů negramotným a hladovým obyvatelstvem, jež nemělo jinou možnost obživy.

Lumpové, obviňující nás z porušování lidských práv by se tam neodvážili říci, že Kuba je jedinou zemí ve světě -- vidíte, jak úžasně si vedl náš lid -- kde neexistuje jediný případ zmizení, neexistuje jediný případ mučení za 45 let trvání revoluce.

Děláme revoluci tak čistou, jako byla ona válka vedená v Sieře Maestře, kde nebyl nikdy zastřelen žádný zajatec, ani nebylo nikdy používáno bití k získání informací. Jsme téměř jedinou zemí v Latinské Americe, kde nikdy neexistovaly eskadry smrti, ani mimosoudní popravy. A to uplynulo 45 let. Nechť najdou zmijí jazyky impéria a jeho přisluhovačů jediný případ a najdou-li ho, mohli bychom jim Kubánskou republiku věnovat.

Hovořím o realitě, neuchyluji se k přehánění, nic podobného. Za 45 let víme, co jsme udělali, známe přímou linii bez zákrut, jíž jsme sledovali, naprosto věrni zásadám, jež nám umožnily zvítězit ve válce a uskutečnit revoluci, kterou jsme dokázali po 45 let uhájit. A co dnes, jaká úroveň uvědomění, kultury, idejí, jednoty byla dosažena? Tvrdím, že neexistuje kulturnější národ s vyšší politickou uvědomělostí, než v naší zemi. A dodám jediné -- to je jen začátek.

Viděl jsem to dnes ráno v naší televizi, když jsem čekal na tento den. A bylo to zřejmé. Ptali se nevím kolika lidí a museli byste slyšet jejich odpovědi. A byl vidět nový svět, studenti všude a ze všech koutů, univerzitní studenti, studenti ze školy pro instruktory umění, studenti škol pro sociální pracovníky, studenti škol pro pomocné pedagogy, učitele, zdravotní sestry, školy, kde se schází tisíce mladých lidí, nechci říci cizinců, bratrů ze zemí Latinské Ameriky i odjinud.

Nelze necítit hrdost, když člověk pomyslí na to, že nejen vysíláme po tisících lékaře za hranice, ale že jsme také pozvali tisíce a tisíce mladých z Latinské Ameriky a dalších zemí, aby studovali medicínu na Kubě.

Opravdu vyvíjíme stále efektivnější metody předávání znalostí. Kdoví, jak dlouho potrvá ostatním národům světa, než dosáhnou této efektivnosti a doberou se těchto metod a zvláště jejich uplatnění.

Nemám však nejmenší pochybnost, že Venezuela, která zavádí a bude zavádět stále lepší výchovné programy, v krátké době dovede svůj bojovný a hrdinný lid cestou, na níž započal boj za nezávislost Ameriky, na podobnou úroveň jako Kuba.

Říkal jsem, že cena politických hrátek tam v Ženevě je stále vyšší. Letos byl však zpětný náraz té flinty, kopnutí jak se říká, tak silný, že střelce málem zabil.

Když letos Kuba navrhla, aby Komise vyslala svého zástupce zjistit, co se děje na námořní základně v Guantanamu, vypukla ve stádečku pokrytců (zvláště z Evropského společenství) panika. Morálka se hroutila. Některé evropské vlády byly opravdu zahanbené. Měly přiznat svou nedůslednost či pokrytectví, nebo cosi nemožného - prohřešit se proti impériu. To bylo moc na tak vznešené obránce lidských práv, jejichž šlehy směřují jen proti těm, kdo byli po staletí jejich koloniemi, v nichž vyhubili desítky milionů Indiánů a z Afriky odvezli nespočet lidských bytostí, aby z nich učinili otroky nemající ani tolik svobody jako tažné zvíře. Stejně zacházejí s miliardami obyvatel třetího světa, obětmi rabování, nerovné výměny a těžby přírodního bohatství, zeměmi, jejichž veškeré rezervy centrálních bank v převoditelných měnách jsou uloženy především v amerických a evropských bankách a jsou jimi financovány investice, obchodní a rozpočtové deficity a vojenská dobrodružství impéria a jeho spojenců.

V souvislosti s kubánským návrhem předloženým v Ženevě musel Bush osobně a jeho nejvýznamnější činovníci vyvinout znovu horečnou aktivitu, osobně volat presidenty a šéfy států. Bůhví, kde vzal tolik času, zvláště uvážíme-li že prý si velmi rád pospí, nebo jak se mohl věnovat Iráku, banketům na získání fondů a volebním shromážděním. Možná není správné označovat ho za Fuhrera, možná je génius.

Proč může Bush hovořit o rozpočtovém deficitu 512 miliard dolarů a obchodním deficitu v další obdobné částce, celkem bilion dolarů za jediný rok? Proč nakládá s devizami naprosté většiny světa a utrácí je, aby si uchránil tyto a další výsady?

Veškeré peníze z rezerv centrálních bank zemí třetího světa jsou uloženy v zahraničních bankách, především v USA, a všechny peníze těch, kdo peníze mají, ať už nabyté jakýmkoli způsobem, jsou jimi z obav před neustálými devalvacemi slabých měn jejich vlastních zemí měněny za dolary a ukládány do bank v USA nebo některé jiné rozvinuté zemi. Z rozhodnutí Mezinárodního měnového fondu nesmí žádná centrální banka těchto zemí třetího světa zakázat výměnu za dolary či jiné převoditelné měny.

Majitelé těchto peněz, ať je naspořili či nakradli, je chtějí mít v bezpečí. Všechny peníze vyvážejí ze země. Ne proto, aby něco koupili, dokonce ani aby je rozházeli. Odvážejí je navždy. Tyto peníze uložené v bankách v USA a Evropě jsou půjčovány podnikatelům, či komukoli, kdo je potřebuje. A těmi, kdo je potřebují nejvíc, jsou vlády. Peníze na pokrytí rozpočtového deficitu přes 500 miliard dolarů pocházejí z těchto bank.

A tak zavedený ekonomický systém nutí národy třetího světa, aby své peníze převáděly do nejrozvinutějších zemí, což je něco jiného než stejně nechutná skutečnost, že tyto (rozvinuté) země účtují své výrobky stále dráž, zatímco za základní (nakupované) produkty platí stále méně. A navíc existuje dluh, dosahující v Latinské Americe 750 miliard dolarů a celkově v zemích třetího světa pak 2,5 bilionu dolarů.

To povede a již vede svět ke katastrofe, ke slepé uličce, k neřešitelným problémům. A tak bude lidstvo muset bojovat o víc než o ekonomickou spravedlnost nebo o spravedlivé rozdělování bohatství. Bude muset bojovat o přežití svého druhu. Říkám to dnes, Prvního máje, ve chvíli, kdy mělo toto shromáždnění již skončit.

Spojené státy mají letos rozpočtový deficit 512 miliard dolarů a obchodní deficit přesahující 500 miliard dolarů. A platí ho svět - penězi, jež odplynuly do nenávratna. Za tyto peníze se po zuby vyzbrojují nejvyspělejší válečnou technikou a vedou dobyvačné války o suroviny.

Světový pořádek, jenž se po skončení druhé světové války odvinul zejména od dohod z Bretton Woods -- asi jste o nich již slyšeli -- dával Spojeným státům obrovské výsady, neboť v té chvíli disponovaly 80 procenty světového zlata. Ta země nebyla zničená válkou, hodně, hodně, hodně exportovala -- Evropa zničená, Asie zničená -- a tak nashromáždila 30 miliard dolarů ve zlatě. Proto jí udělili právo vydávat měnu pro světový obchod, přičemž měl být každý vytištěný dolar kryt určitým množstvím zlata.

Od roku 1971, kdy (USA) utratily ve vietnamské válce fantastické částky a jejich rezervy zlata poklesly na třetinu, dobře známý pan Nixon zrušil zlaté krytí této měny a od té doby jsou v oběhu pouhé papírky.

Vysvětlit to více a lépe by nějakou chvíli trvalo, ale máme kulaté stoly, máme dva nové televizní kanály. Naši technici, naši pedagogové dokáží občanům objasnit tyto velice zajímavé otázky, jež pomáhají pochopit, jaký svět dopravdy je.

Mezinárodní situace je složitá. Dobrodružná -- dobrodružná ! - politika současné (americké) administrativy přivádí svět do stále obtížněji řešitelných problémů, zavedený ekonomický pořádek je stále méně udržitelný. Nechť se proto nikdo nediví, když propuknou nezadržitelné společenské pohyby, když kdekoli ve světě v jakémkoli okamžiku vybuchnou revoluce. Už se to děje.

Na evropské půdě, ve Španělsku se odehrála grandiózní a podnětná událost. Byla mimořádným a téměř výlučným dílem španělského lidu, zvláště jeho mládeže. Povšimněte si, co jsem řekl: "mimořádné a téměř výlučné dílo španělského lidu, zvláště jeho mládeže". Aby se nyní nikdo nesnažil si připsat jeho slávu. Velmi dobře jsme věděli, jak v té chvíli vypadala situace ve Španělsku. Hrdinná politická bitva španělského lidu sotva 48 hodin po tragédii a v předvečer voleb uštědřila drtivou ránu špinavému pokusu předcházející španělské vlády zmanipulovat hrůznou teroritickou akci z 11. března ve svůj prospěch a ve prospěch válečnických zájmů Spojených států.

Všichni věděli, jak to vypadá s volbami. Konzervativní strana pana Aznara měla díky příznivým konjunkturálním ekonomickým faktorům a monopolu na hlavní sdělovací prostředky podle anket a studií získat možná i absolutní většinu v Parlamentu. Avšak ve Španělsku došlo k velké tragédii, zmíněnému teroristickému činu, který stál přes tisíc obětí, mrtvých a zraněných. Byli jsme svědky vývoje událostí.

Pan "Anzar" - jak říká Aznarovi Bush, protože se nenaučil vyslovovat správně jeho jméno - okamžitě navrhl zprávu zmanipulovat a obvinit organizaci ETA, přestože ETA ve skutečnosti neměla s tímto činem nic společného.

Každý může sledovat způsob činnosti jednotlivých organizací toho či onoho druhu a bylo zřejmé, že atentát neodpovídá stylu žádné z nich.

Aznar okamžitě vystoupil s obviněním, že jde o dílo členů organizace ETA a držel se ho za každou cenu. K události došlo ve čtvrtek 11. Vzpomínám si, že v pátek dvanáctého v 8 hodin večer přebírala vyznamenání Gladys Marín, jíž bylo udělen Řád José Martího. Téhož dne naši žurnalisté v kubánském televizním pořadu Kulatý stůl v 18 hodin ono cynické a vulgární obvinění kritizovali. Kulaté stoly jsou sledovány přes intenet a přes satelit v mnoha místech, i ve Španělsku. Pořad odrážel přání našich novinářů předat španělským přátelům velmi naléhavě důležité informace, jež se o událostech podařilo získat na Západě, a názory významných mezinárodních analytiků. Velké sdělovací prostředky v Španělsku o nich nehovořily. Nevíme, zda kubánský přenos mohl být španělským mladým kádrům, jež rozpoutaly epickou politickou bitvu, k užitku. Fakticky zbývalo do začátku voleb jen 36 hodin.

V sobotu třináctého Aznar dosud trval na svém obvinění. Když hájil tezi o autorství ETA, zatímco se k němu hlásila Al Kajda, nemohl skrýt zlost.

Aznarovi a Spojeným státům se daleko více hodila ETA, protože v Evropě panoval silný odpor k válce v Iráku a španělský lid se proti válce v Iráku stavěl nejostřeji (potlesk). Kdyby podobný čin spáchala ETA přímo v srdci Evropy, politický kapitál pana "Anzara" a válečnická linie by na tom hodně získaly.

Proto tak obrovský zájem provést onu špinavou machinaci 48 hodin před volbami, v nichž se očekával zisk ještě vyššího počtu hlastů. Avšak španělský lid lest prohlédl. Ještě v sobotu, v předvečer voleb, se masa lidí, hlavně mladých, shromáždila před kancelářemi vládnoucí strany, protestovala a odmítala hanebný podvod. To, co si v té chvíli nikdo nedokázal představit -- přiznám se, že i mě už připadalo nemožné dosáhnout ještě nějaké odezvy -- ta neslýchaná věc se stala skutečností - všichni ti lidé se různými cestami domluvili, šířili svůj protest po celém Španělsku, ovšem nikoli za pomoci hlavních tiskových orgánů. Říká se, že během noci využili všech možností dorozumění a následující den se dostavilo k urnám více občanů než jindy. A dobrá zpráva: španělský lid tvrdě potrestal onoho lháře, onu španělskou "Celestínu" jak se u nás říká, toho kdo naverboval v Santo Domingu, Hondurasu, Salvadoru mladé vojáky a poslal je do Iráku jako munici pro kanony a s nimi, kdo by to byl řekl, dokonce i malou jednotku Sandinovské armády. Stalo se tak na jeho popud, to on vyřizoval všechny příslušné formality. Kdo by si pomyslel, že budou někdy mladí Latinoameričané posíláni jako munice pro děla do takové nespravedlivé a genocidní války!

Ve Španělsku se ukázalo, že přestože naprostá většina masmédií podporuje špatnou věc, je lid schopen se vzpamatovat a vypráskat takovou "Celestínu" stejně jako vypráskal venezuelský lid zrádnou oligarchii své země. (Potlesk)

Je třeba věřit národům. A čím více se učí, čím větší mají znalosti, všeobecnou i politickou kulturu, tím obtížnější bude zacházet s nimi jako se stádem nevzdělaných analfabetů.

A dovolíte-li budu pokračovat. Nechybí už mnoho, ale záleží na Vás. (Potlesk)

Současná vláda splnila svůj slib, že stáhne španělské jednotky z Iráku. To je bezesporu chválihodný čin. Avšak španělský stát přijal za předešlé vlády závazek naverbovat značný počet mladých Dominikánců, Hondurasanů, Salvadorců a Nikaragujců jako munici pro kanony do Iráku pod velením španělské legie -- ojedinělý případ v historii této polokoule. Španělsko, jež jako bývalá metropole latinskoamerických národů chce získat úctu a ohledy a dokonce hrát v Latinské Americe a Karibiku určitou roli, má závazek a morální povinnost bojovat za definitivní návrat mladých Latinoameričanů vyslaných do Iráku na základě kroků předcházející vlády, do jejich vlasti

Vláda je nová, avšak stát musí nést zodpovědnost za činy té předcházející. A tak leží na Španělsku závazek a morální povinnost podpořit a prosazovat stažení také těchto mladých vojáků z Iráku.

Znáte to, metropole jsou metropole a vždy mají tendenci věřit, že jejich bývalí podřízení jsou jako právě narozená pravnoučata, jež potřebují pomoc moudré metropole. Někdy hovoří o pomoci, nebo jako v případě Evropy, říkají, že nám poskytují humanitární pomoc, a pak je jednoho dne napadne a šup, přijmou represivní opatření.

Oni si nevzpomněli na monstrózní věznici v Guantanamu, nevzpomněli si na obrovskou nespravedlnost, krutý a nemilosrdný postup Spojených států vůči pěti hrdinům naší země, kteří získáváním informací chránili svou vlast před terorismem, terorismem, který vymyslely a používají vlády Spojených států po 45 let proti Kubě.

Nač opakovat historii, tisíce spoluobčanů přišlo o život. Nač připomínat událost u Barbadosu. Faktem je, že si Evropské společenství na nic nevzpomínalo a že na Miami byly nerušeně připravovány plány atentátů a teroristických činů proti Kubě za podpory mafie -- mafie vždy absolutně beztrestné a propojené s vládou Spojených států. Tam, na Miami si užívá svobody pan Bosh, jenž spolu s Posadou Carrilesem zorganizoval zničení letadla společnosti Cubana za letu. Ne, na to si nevzpomínají, ani vzpomenout nemohou.

Imperialismus po 45 let organizoval a organizuje spiknutí, destabilizaci naší země, platí žoldáky a nyní všude říká, že je třeba na tyto účely vynaložit mnohem více prostředků. Pak nekřičte a nestěžujte si, přijme-li Kuba patřičné kroky k potrestání placených pomahačů sloužích cizí mocnost. (Potlesk)

Když se Kuba brání, když zatkne a potrestá žoldáky, aby si nikdo nemyslel, že se na něj tresty nevztahují, valí se na naši zemi obrovské kampaně. Chtějí jí zakázat, aby se bránila. A tato země, aniž by porušila normy, jež uplatňovala po celou dobu svého boje, se bude bránit zákonem a, ukáže-li se to nutné, bude se bránit zbraněmi až do poslední kapky krve. (Potlesk a výkřiky)

Takže nechť si nedělají iluze a nechodí na nás s nářkem ukazovat jako na porušovatele lidských práv.

Totéž, co dělají s Kubou, dělají s Venezuelou: vyvolávají provokace, incidenty, zabíjejí a pak obviňují venezuelskou vládu. Je skutečně mimořádně zajímavé, jak je možné, že přese všechno, bez ohledu na to, že venezuelský lid nemá dnes takovou úroveń znalostí, jakou mají masy našeho lidu, lze pozorovat, co znamená instinkt národa, jak je pevný a jak je těžké ho oklamat.

Na Kubě všichni podrobně znají pravdu. Avšak impérium tyto kampaně šíří, aby Kubu diskreditovalo v zahraničí. Z toho si těžkou hlavu neděláme. Co záleží na tom, co si myslí dnes, důležité je, co si budou myslet zítra. Tato revoluce zanechá nesmazatelné stopy v historii světa (potlesk), a naprosto nemá, zač se stydět. Její morální kredit ční ke hvězdám, její jednání je neposkvrněné bez ohledu na individuální chyby jiného druhu, jež se stávají a jež nemají nic společného s lidskými právy. Bylo by iluzorní se domnívat, že se nestávají chyby, ekonomické, politické, administrativní, právní. Avšak v zásadních věcech týkajících se nejposvátnější principů revoluce, týkajících se lidí, se nikdo nemýlí, nikdo není klamán. Omyly a klam tohoto druhu nejsou přípustné.

To, co dnes uskutečňujeme, říkám zde, na shromáždění k Prvnímu máji, je vlastně jakási nová velká revoluce. (Potlesk) Tato mimořádně lidská linie, opírající se o zkušenosti z mnoha let boje a mířící mnohem dál, než kam jsme se dostali dosud, sleduje blahobyt každého z našich občanů bez vylučování kohokoli ze společnosti.

Víme, co bylo vykonáno, a vy to dokazujete. Víme také, kolik dalších věcí mohlo být uděláno a nedělaly se, protože jsme neměli dostatečné znalosti, neměli jsme dostatečné zkušenosti. V žádných knihách se nepíše, jak se dělá revoluce a co je revoluce. V knihách nebylo ani to, že by tato malá země měla po 45 let čelit nejsilnější velmoci, jaká kdy ve světě existovala, jež nás nedokázala porazit svými zbraněmi. Věděla, jaká by byla cena.

Na Girónu, kde náš lid podcenili, nepobyli ani 70 hodin. A během Karibské krize stál svět v důsledku imperialistických plánů na agresi a pevnosti našeho lidu na pokraji výbuchu. Odolávali jsme po všechna léta blokády a speciálního období. Tento národ je zocelený veterán s obrovskou silou dobře připravené, revolučně naladěné a vzdělané mládeže, kterou nikdo nikdy neporazí. (Potlesk a výkřiky).

A tak, jak dobře víme, to, co děláme, znovu přetransformuje tuto zemi. Již nyní se úžasným způsobem transformuje.

Už jsem hovořil o bývalých metropolích, které si myslí, že nám mohou dávat politické a sociální lekce. Pokud by si to metropole přály, můžeme je ledacos naučit, žádná z nich však nesmí být netrpělivá či se cítit povolána nás poučovat

Už jsme poslali k čertu slavnou humanitární pomoc Evropského hospodářského společenství.a upozornili jsme je, že nijak nespěcháme na to, aby znovu poslali své almužny.

Sledujte pozorně: Jestliže od nich nakupujeme ročně za 1,5 miliardy a prodáme jim pouze za 500 milionů, značnou část z toho suroviny, poskytujeme humanitární pomoc vlastně my jim, protože na těch 1,5 miliardách, které nám prodali, musí mít čistý zisk kolem 500 milionů dolarů. Pak se objeví se spoustou zavazadel a nabízejí mrňavou pomoc, a ještě z ní utratí víc za pětihvězdičkové hotely, v nichž se ubytovávají, a za letadla, jimiž cestují, než kolik jí poskytnou. S takovými hloupostmi ať na nás evropské společenství nechodí.

A ať si také nikdo nemyslí, že nám bude chodit dávat rady, jak máme rozvíjet svou demokracii, protože tato země má dostatek zkušeností, bojovala dlouho a získala dost úspěchů vykoupených obětmi a krví na to, aby nám chodila nějaká evropská země dávat pochybné lekce z demokracie. Protože žádná země v Evropě, a některé ještě méně než jiné, se v podmínkách kolosální nerovnosti netěší skutečné, pro všechny rovné demokracii s plným zapojením obyvatel, jakou má dnes ve všech směrech Kuba (potlesk a výkřiky), a to ode dne, kdy lid převzal moc a bohatství se spravedlivě rozdělilo. A lid nejenže převzal moc, lid tuto moc také brání. Bez NATO a vojenských paktů s ďáblem.

Bylo by věcí diskuse a srovnání každé jedné věci, která se dělá v této zemi s každou jednou věcí, jak ji dělají bohaté země světa, aby se vidělo, zda mají srovnatelou úroveň rovnosti, humanismu, péče o všechny bez výjimky, cosi co nikdy nikde neexistovalol

My jsme si velmi dobře vědomi toho, čím jsme, co jsme udělali, co máme. Avšak zdá se, že někteří hlupáci si toho dosud nevšimli a dál se pokoušejí vměšovat do našich vnitřních záležitostí, učit nás, jak se uskutečňuje demokracie. Na tak velkorysé gesto můžeme v každém případě odpovědět tak, že jim ukážeme, jak se buduje rovnost, jak se odstraňují výsady a jak se uskutečňuje revoluční demokracie.

Hovořím o věcech takto letmo, protože jsem neměl moc času na psaní.

Vzpomeňte si, co jsem říkal, že se děje kolem mladých Latinoameričanů vyslaných do Iráku, protože imperialismus nyní shání munici do kanonů, a o potřebě, aby se vrátili do svých zemí. Ono by se snadno mohlo stát, že jednoho dne kdokoli, třeba i Poláci, kteří tam teď působí jako žoldáci, se také rozhodnou stáhnout. Museli by důsledně vycházet z historie své země, která byla příliš mnohokrát napadena, mnohokrát okupována, dělena, aby byli její mladí lidé nyní najímáni za žoldáky do dobyvačné války.

Nepochybuji, že nebude trvat dlouho, než ti, kdo dnes hrají nesmyslnou a zahanbující roli a posílají jednotky na podporu oné odporné války, začnou vážně uvažovat jiným způsobem.

A po všem, co jsem řekl, myslím, že je mou povinností vyjádřit náš postoj vůči lidu Spojených států.

Národy světa, ani ten kubánský nechovají nenávist vůči lidu Spojených států, ani nepřejí smrt mladým americkým vojákům, z nichž mnozí jsou černoši, míšenci a Latinoameričané, které chudoba a nezaměstnanost přivedly k vojenskému řemeslu a dnes jsou obětmi zbytečné a hloupé války. V Iráku nepodporujeme žádnou vládu ani žádný určitý politický systém, neboť to je výsadním právem Iráčanů. Byli jsme solidární s těmi, kde zemřeli při atentátech v New Yorku i v Madridu, a tyto metody jsme odsoudili. Obrovské a sílící sympatie světa vůči iráckému lidu byly vyvolány krutým bombardováním Baghdádu a dalších měst, jež způsobilo hrůzu a smrt nevinných civilistů, naprosto nebralo ohledy na strašné trauma, které si miliony dětí, adolescentů, těhotných žen, matek a seniorů ponesou po celý život, bombardováním, které se nedá ničím ospravedlnit a k němuž daly podnět hrubé lži. Tyto sympatie se násobí, neboť miliardy lidí si uvědomily, že se jednalo o dobyvačnou válku usilující o ovládnutí zdrojů a surovin té země, pro níž nebylo žádné ospravedlnění ani právní podklad, protože byly porušeny mezinárodní normy a ignorovány výsady a autorita Spojených národů.

Irácký lid dnes bojuje za svou nezávislost, svůj život, život svých dětí a svá legitimní práva a prostředky.

Vláda Spojených států se ocitla v komplikované situaci, neboť se rozhodla jít cestou násilí, války a teroru. Na tento názor mám morální právo, neboť dlouho před rozpoutáním válečnické politiky, 11. září 2001, právě v den hrůzného útoku na newyorkská dvojčata, jsem na shromáždění při příležitosti zahájení školního roku řekl čtyřem a půl tisícům mladých učitelů prvního stupně doslova:

"Je velmi důležité vědět, jaký postoj zvolí vláda Spojených států. Možná nastanou nebezpečné dny pro svět. Nemluvím o Kubě. Kuba je z různých důvodů tou nejklidnější zemí: díky své politice, díky svému způsobu boje, díky svému učení, své etice a navíc, soudružky a soudruzi, díky tomu, že se vůbec nebojíme"...

"Příští dny budou napjaté ve Spojených státech i mimo Spojené státy, bůhví kolik lidí bude vyjadřovat svůj názor.

Vždy, když se stane tragédie tohoto druhu, byť bylo sebeobtížnější jí zabránit, nemohu si pomoci a je-li někdy dovoleno něco doporučit protivníkovi -- protivníkovi, který byl vůči nám dlouhá léta tvrdý - pokud by bylo správné za určitých okolností protivníkovi něco doporučit, pro dobro amerického lidu a na základě mých předešlých argumentů, doporučili bychom těm, kdo řídí mocné impérium, aby zachovali klid, aby postupovali vyrovnaně, aby se nenechali unášet záchvaty vzteku či nenávisti, ani se nevrhali na lov lidí s tím, že budou všude rozhazovat bomby.

Opakuji, že žádný z problémů světa, ani terorismus, nelze vyřešit silou a každá silová akce, každá neuvážená akce s použitím síly kdekoliv ve světě by problémy světa vážně zhoršila.

Ani síla ani válka nejsou cestou. Říkám to zde s veškerou autoritou toho, kdo hovořil vždy čestně, má pevné přesvědčení a zkušenosti z let bojů, jež prožila Kuba. Jen rozum, inteligentní politika hledající sílu konsensu a mezinárodní veřejné mínění může problém vytrhnout i s kořeny. Myslím, že tento neslýchaný čin by měl posloužit k podnícení mezinárodního boje proti terorismu. Avšak mezinárodní boj proti terorismu se nevyhrává odstraněním jednoho teroristy tady a jiného tam, zabíjením tady i tam, používáním podobných metod a obětováním nevinných životů. Řeší se mimo jiné tím, že se skoncuje se státním terorismem a jinými odpudivými způsoby zabíjení, s genocidami, řeší se důslednou mírovou politikou a respektováním nezbytných morálních a právních norem. Svět nelze zachránit jinak než cestou míru a mezinárodní spolupráce."

Mnohým připomíná válka v Iráku vietnamskou válku. Mě přichází na mysl alžírská osvobozenecká válka, v níž se francouzská vojenská moc roztříštila na odporu národa s velmi odlišnou kulturou, jazykem a náboženstvím, který ve stejných pouštních podmínkách, jaké mají mnohé irácké oblasti, dokázal porazit francouzské jednotky s celou jejich na tehdejší dobu špičkovou technikou. Předtím utrpěli porážku u Dien Bien Phu, kde nechybělo mnoho, aby Bushovi předchůdci nasadili atomovou zbraň. V takovém druhu války je veškerý arzenál hegemonistické velmoci zbytečný. Svou nesmírnou silou může zemi dobýt, avšak nemůže ji spravovat a řídit, jestliže její lid bojuje odhodlaně proti okupantům.

Nikdy jsem si nedokázal představit, že jednoho dne bude pan Bush psát pokorný a zdvořilý dopis presidentovi Sýrie a žádat vládní místa v Iránu, obracet se na dvě země dosud považované za teroristické, aby mu pomohly vyřešit konflikt v Iráku. Ještě překvapivější je, že přede dvěma dny byla podle telegrafických zpráv stažena americká námořní pěchota z Falludži a na jejím místě se tam vyznamenávají iráčtí vojáci v čele s bývalým generálem armády Sadáma Husajna. Nekritizuji žádné mírové úsilí ani iniciativu, k níž by se odhodlala současná administrativa Spojených států, avšak silně pochybuji, že by mohlo existovat jiné řešení, než odchod amerických vojsk z Iráku, kam neměla být nikdy vyslána, a vrácení plné nézávislosti iráckému lidu. (Potlesk). To by mělo podporu mezinárodního společenství, které nepochybně nalezne způsob, jak vyřešit složitou situaci, jež tam vznikla.

Mezitím budeme my, Kubánci, dále sledovat události a vést náš rozhodný boj s těmi, kdo si dokonce dopřávají ten luxus, že předpovídají politické změny na základě předpokládaného úmrtí některých z nás. Nejhorší je, že ti, kdo hovoří o urychlení takových politických změn jsou osobnostmi, jejichž dávné vražedné choutky jsou nám dobře známy.

Nyní opět vykřikují z plna hrdla, vyhrožují budoucími opatřeními, jež mají poškodit ekonomiku a destabilizovat zemi. Bylo by lépe, kdyby nám vrátili našich pět hrdinů vězněných impériem (potlesk), kteří s nepřekonatelnou důstojností snášejí hanebné a kruté porušování lidských práv. Jejich osud ve federálních věznicích, kde jsou naprosto izolováni, si v ničem nezadá se zajatci unesenými na námořní základnu Guantanamo. A přes to všechno bez váhání doporučujeme vládcům Spojených států -- již jednou jsem se jim to pokusil navrhnout -- aby si zachovali větší klid, více soudnosti, více rozumu a více inteligence.

Těm, kteří trvají na svém záměru zničit revoluci, říkám jménem obrovského množství lidí, kteří se zde na Prvního máje sešli, stejně prostě jako na Girónu a v jiných rozhodujících okamžicích našich bojů:

Ať žije socialismus!

Patria o Muerte! Vlast nebo smrt!

Venceremos! Zvítězíme!

                 
Obsah vydání       11. 5. 2004
11. 5. 2004 Generál Taguba: Za týrání Iráčanů mohli američtí velitelé
11. 5. 2004 Skandál kolem patentového zákona v Evropské unii?
11. 5. 2004 Červený kříž: Až 90 procent osob bylo v Iráku zatčeno omylem
11. 5. 2004 Podrobnosti mučení v Iráku
11. 5. 2004 Wall Street Journal zveřejnil zprávu Červeného kříže o týrání iráckých vězňů
10. 5. 2004 Podpaľačský útok neonacistov na kanceláriu Ľudí proti rasizmu
11. 5. 2004 Na "válku proti terorismu" doplácejí chudí
11. 5. 2004 Poslali by Češi Hanu do koncentráku? Boris  Cvek
11. 5. 2004 Do Evropy bez řetězu Jaroslav  Hutka
11. 5. 2004 Jaroslav Hutka -- písničkář vandalem? Štěpán  Kotrba
11. 5. 2004 Odvážně a suverénně, ale také v tragickém smutku? Miloš  Dokulil
11. 5. 2004 O nekontrolované moci médií Bohumil  Kartous
10. 5. 2004 Blair: o týrání vězňů nevěděl
10. 5. 2004 Britský filmový producent David Puttnam volá po odstoupení Tonyho Blaira
10. 5. 2004 Šéfové BBC neudělali v případě Andrewa Gilligana žádné chyby
11. 5. 2004 Irácké povstání Oskar  Krejčí
11. 5. 2004 Zpravodajství iráckého odboje za dny 2. - 4. května 2004
11. 5. 2004 Francouzští zemědělci: strach z rozšíření Simone  Radačičová
11. 5. 2004 Jednání EU-Středomoří zdramatizoval střet kvůli Blízkému východu
11. 5. 2004 Vzniká proeurópska centristická strana
11. 5. 2004 Naše setkávání s Bohumilem Sedláčkem režírovala snad sama Prozřetelnost Ivo V. Fencl
11. 5. 2004 Quo vadis Európska únia? Adrian Peter Pressburg
11. 5. 2004 1. máj 2004 -- ľavica mimo mesta Martin  Muránsky
11. 5. 2004 Od sociálnej demokracie k sociálnej ekológii Eduard  Chmelár
11. 5. 2004 Cyperská otázka Peter  Greguš
11. 5. 2004 Špinavá tvár vojny Radovan  Geist
11. 5. 2004 USA: dolary jen pro ty Kubánce, kteří nejsou v komunistické straně Štěpán  Kotrba
11. 5. 2004 Kuba--USA: Svoboda za každou cenu Štěpán  Kotrba
11. 5. 2004 První máj s Fidelem: Lidstvo bude muset bojovat o víc než o ekonomickou spravedlnost Fidel Castro Ruz
10. 5. 2004 Český chřestýš Efraim  Israel
9. 5. 2004 Americká armáda potvrdila existenci ještě daleko strašnějších fotografií a videozáběrů
10. 5. 2004 Je mučení vůbec někdy ospravedlnitelné?
10. 5. 2004 Jsou Bush a Rumsfeld skutečně šokováni mučením ve věznici Abu Ghraib? Fabiano  Golgo
10. 5. 2004 Týrání iráckých vězňů: Oficiální americká politika?
9. 5. 2004 V Americe vychází najevo, že týrání vězňů bylo systematické
10. 5. 2004 Fotografie nahých vězňů jsou pro Araby strašlivou urážkou
10. 5. 2004 Jiří Kratochvil: Lady Carneval - Nesmyslnost a nutnost zapomnění Jakub  Kára
10. 5. 2004 Špidla se snaží zlo alespoň oslabit Boris  Cvek
10. 5. 2004 O svobodě, humoru a taktu Pavel  Kelly-Tychtl
29. 12. 2003 Nenechte si ujít: nový knižní výbor z Britských listů
18. 6. 2004 Inzerujte v Britských listech
22. 11. 2003 Adresy redakce
5. 5. 2004 Hospodaření OSBL za duben 2004

Kuba a Fidel Castro RSS 2.0      Historie >
11. 5. 2004 První máj s Fidelem: Lidstvo bude muset bojovat o víc než o ekonomickou spravedlnost Fidel Castro Ruz
11. 5. 2004 Kuba--USA: Svoboda za každou cenu Štěpán  Kotrba
11. 5. 2004 USA: dolary jen pro ty Kubánce, kteří nejsou v komunistické straně Štěpán  Kotrba
7. 5. 2004 Sankce proti Kubě a Pákistánu: Nejpitomější politika na této planetě   
4. 5. 2004 Los disidentes   
3. 5. 2004 Kuba: Nový proces s disidenty Simone  Radačičová
5. 4. 2004 Dvacet let pro Raula Riveru Simone  Radačičová
19. 3. 2004 Vzdá se vláda Spojených států pokusů odsoudit Kubu?   
9. 3. 2004 "Američané jsou senzační a na Kubě to bylo fajn"   
23. 2. 2004 Digitalizace a přístup na intenet se bude dále rozšiřovat   
23. 2. 2004 Čeho můžeme dosáhnout se skromnými, avšak optimálně využitými zdroji   
28. 1. 2004 Trinidad jako hrozba terorismu Miloš  Kaláb
28. 1. 2004 Jakou zemi vyberete jako vzor pro Kubánce? Chile? Josef  Vít
28. 1. 2004 Jak jsem večeřel s Castrem   
23. 1. 2004 Hromadné sdělovací prostředky a metody manipulace veřejným míněním Noam  Chomsky