Karel Kobosil však diskusi a střetávání různých zájmů a názorů na život obce považuje za nežádoucí anomálii: "Brno je nemocné město, především proto, že o cokoliv se snaží jedna skupina, hned v zárodku druhá parta neguje." Dřív se to říkávalo příměji: "Takhle ne, soudruzi, musíme všichni a jednotně".

Jak by vypadalo zdravé město podle Karla Kobosila, lze usuzovat z jeho textu o několik řádek dále: "Členové Rady a Zastupitelstva města Brna prošli řádnými demokratickými volbami a zvítězili v nich. Od roku 1989 je projekt přestavby železničního uzlu legálně 'na stole' a prošel řadou oponentur, včetně toho, že tento záměr byl vládou schválen. Město má stabilní politické vedení, a proto má nejen morální právo rozhodovat o osudu takto přijatých rozvojových koncepcí". Řečeno česky: "Mezi volbami držte hubu".

Demokratické ignorantství Karla Kobosila se opírá o častý argument mnoha přívrženců vlády tvrdé ruky: prostí lidé jsou pitomci (dnes se v tomto významu používá slovo laici), kteří nejsou schopni činit kvalifikovaně ani rozhodnutí k zajištění vlastního blaha, natož pak blaha obecného. K tomu je naopak povolána vůdcovská elita (dnes kamuflovaná termínem odborníci), která umí všechno sečíst, rozhodnout a dvakrát podtrhnout (následně pak popřít a zapomenout). Tento názor je naprosto legitimní a nikomu nebráním, aby ho zastával, chceme-li se jím však jako společnost řídit, přepišme ústavu, ať víme, na čem jsme.

Jako designér je nejspíš Karel Kobosil odborníkem, a třeba i tak zdatným, že je schopen garantovat technickou realizovatelnost jím preferované verze rekonstrukce železničního uzlu v Brně. Jenže stejnými technickými odborníky jsou i autoři a mnoho z příznivců jiné varianty rekonstrukce. Jak vidno, nejde zde o spor odborníků s laiky, kteří jen pro svoje potěšení sabotují bohulibé cíle magistrátu. Jde o to, že je k dispozici více technicky realizovatelných verzí, z nichž každá má svá specifika. Úkolem technických odborníků je připravit tyto verze. Za to dostanou zaplaceno a pak si můžou jít zase v klidu hrát s vláčky, protože po nich jsou na řadě občané -- laici v technické, avšak odborníci v rozhodovací oblasti. Ti si nyní mají vybrat, která varianta splňuje nejvíce jejich požadavků a přináší jim nejméně negativ.

Argumenty o nekompetentnosti občanů toto rozhodnout jsou naprosto zavádějící a lživé, neboť nutně vedou ke zpochybnění kompetentnosti i jen volit politické zástupce. Tuto způsobilost zatím nikdo z odpůrců participativního rozhodování nezpochybnil, ba co víc, každý (zejména před volbami) tuto způsobilost co nejhlasitěji potvrzuje. Schizofrenie podobného jednání je zřejmá.

Pokud jde o odvolávání se na legitimitu "nerušeného" vládnutí legálně zvoleného magistrátu, není potřeba zabředat do hlubokých diskusí na téma krize kontroly zastupitelských institucí. Stačí zavzpomínat, kdo z kandidátů před minulými komunálními volbami prezentoval ve svém programu, že bude usilovat o přesun nádraží -- nikdo. Jaká je tedy legitimita současného magistrátu prosazovat silou gigantický projekt, který nebyl s občany jakkoli diskutován ?

Argument designéra Karla Kobosila, že zmíněný "projekt - ač prezentován jako velkolepý, je v každém případě potřebný a správný" pak není střelou mimo terč, ale úplně mimo střelnici a přilehlé katastry. Nejde zde přece o oddělení jednoho správného a potřebného řešení od ostatních špatných a nepotřebných, ale o výběr mezi v podstatě správnými a potřebnými variantami na základě zájmů a potřeb občanů. A v tom nemůže Karel Kobosil garantovat nic, ani kdyby byl šéf-designérem norských fjordů.

V Brně se brzo odehraje standardní demokratická událost -- obecní referendum k otázce rekonstrukce místního železničního uzlu. Ano, standardní, navzdory tomu, že se naše "post"komunistická korytářská politická reprezentace ve své většině snaží metody participativní demokracie systematicky bojkotovat a předstírá, že nic takového možné není. O tom, že jejich zástupné výmluvy neobstojí v konfrontaci s realitou, svědčí zkušenostmi těch zemí (zdaleka nejde jen o Švýcarsko), kde jsou participativní prvky v různé míře zakotveny do rozhodovacího systému.

Brněnský magistrát udělal maximum pro to, aby občanům města zabránil závazně se k otázce rekonstrukce nádraží vyslovit. Ti nakonec tuto možnost přece jen dostanou v referendu 9. října. Mají tak jedinečnou příležitost, jak mohou nejen ovlivnit významný projekt v centru města, ale také nahlas říci svým vůdcovsky zamindrákovaným zastupitelům: tak dost soudruzi, takhle ne!