Kanadské noviny The Ottawa Citizen, které jsou součástí velké agentury CanWest News, nemohou být v žádném případě podezírány, že sympatizují s režimem Fidela Castra na Kubě. Naštěstí ale neztratily úsudek. Uveřejnily tedy úvodník, ve kterém poukázaly na to, že Spojené státy praktikují proti ostrovní Kubě hospodářské embargo už po dobu 40 roků a už 40 roků se jejich politika míjí cílem. Přes tyto výsledky se rozhodla vláda nynějšího amerického prezidenta v embargu pokračovat a ještě je zostřit.

Před několika dny předložil americký ministr zahraničních věcí Colin Powell svému prezidentovi doporučení "Komise pro pomoc svobodné Kubě", v jejímž čele ministr stojí. Komise byla ustavena loni na podzim poté, co prezident Bush ohlásil, že hodlá Kubu stisknout ještě více než v minulosti. Koho překvapí sdělení ministra Powella, že právě takové kroky by se měly podniknout? Základním krokem bude zjistit, kteří američtí občané porušují embargo tím, že cestují na Kubu jako turisté nebo tam dokonce podnikají - a potom je potrestat.

The Ottawa Citizen upozorňuje, že americké ministerstvo financí má pouze 4 zaměstnance, kteří se zabývají zkoumáním, kde je ukryto bohatsví Osamy bin Ladena a Saddáma Husajna, ale zaměstnává dva tucty úředníků, aby zjišťovali, kteří američtí občané se sluní na kubánských plážích nebo kouří kubánské doutníky. Nedávné zostření embarga ještě více zvětší tyto do očí bijící rozdíly.

Bez ohledu na to, co si kdo myslí o Fidelovi Castrovi (zde úvodník dodává, že si o něm nemyslí mnoho dobrého), tato situace je koncentrovaná hloupost. Prezident Bush tvrdí, že se jedná o osvobození Kubánců od Castrovy diktatury, ale za 40 roků tohoto embarga Kubánci zchudli - svobodu jim to nepřineslo. Bohužel je toto charakteristické pro všechny hospodářské sankce. Řada výzkumných prací a samotná zkušenost ukazují, že nejsou hospodářské sankce účinné, mají-li dosáhnout politické změny. Ve skutečnosti jsou destruktivní, protože podporují černý trh a všechny možné druhy korupce, které s tím souvisí.

Dřívější americký prezident Ronald Reagan, jeden z Bushových hrdinů, odmítal účastnit se mezinárodního embarga vůči Jižní Africe, která tehdy praktikovala apartheid. Prezident Reagan prosazoval politiku konstruktivního jednání - podle jeho názoru bylo účinnější dovolit obchodní styky a použít jiných prostředků vůči "nepřátelské" vládě.

Obchod znamená výměnu zboží, služeb, názorů a lidí. Prezident Reagan uváděl, že jsou americké názory a americké bohatství přitažlivé a že tedy přitáhnou jakkoliv zaujatý národ, zejména jedná-li se o ostrov, který leží tak blízko Spojených států jako Kuba.

Bohužel byl prezident Reagan také pokrytcem, protože v době, kdy kázal o výhodách konstruktivního jednání s Jižní Afrikou, vytrvale praktikoval embargo vůči Kubě. Toto pokrytectví trvá dodnes, kdy americká vláda podporuje konstruktivní jednání se zeměmi jako Čína, Vietnam, Pákistán, Uzbekistán, Egypt a celá řada dalších zemí, kde se porušují lidská práva, kdežto pro Kubu má jediné řešení a to je izolace.

Čím se liší Kuba od uvedených zemí? Jedině ona má velký počet utečenců ve Spojených státech a jejich absolutní většina žije na Floridě, která naprosto nepatrnou většinou volebních hlasů udělala v r. 2000 z George W. Bushe amerického prezidenta. Kubánská společnost na Floridě má jakožto nejvyšší prioritu získat majetky, které ztratila v revoluci více než před 40 roky. Je vášnivě proti konstruktivnímu jednání a ve své absolutní většině volí Republikány.

V zájmu získání volebních hlasů kubánských utečenců bude tedy prezident Bush pokračovat v politice staré 40 roků, která dosáhla jediného - ožebračení nevinných lidí. Prostě se chce prezident Kubáncům na Floridě zalíbit a svým jednáním získat jejich hlasy. Pokud nevěří, že by nyní mohla jeho dosavadní politika přinést plody, měl by tuto politiku změnit. Potud úvodník. Otázka je, jaké "plody" od své politiky prezident očekává. Noviny se patrně domnívají, že se jedná o pomoc Kubáncům na ostrově. O tom se dá velice úspěšně pochybovat - za "plody" své politiky prezident spíš považuje volební hlasy.

Shodou okolností se věnoval článek vedle úvodníku situaci v Haiti. Tuto zemi právě navštívil kanadský ministr zahraničních věcí, prý aby se na vlastní oči přesvědčil, jak špatná situace tam existuje. Jeho návštěva trvala jen několik hodin a ve svém prohlášení sdělil, že byl šokován neuvěřitelně špatnými podmínkami, v jakých obyvatelstvo žije. Při jízdě městem viděl ulice plné odpadků a uvědomil si, že v hlavním měste Port-au-Prince jde elektřina v průměru jen 2 hodiny denně. Za takové zjištění ho kritizoval redaktor John Robson - vždyť je tato situace všeobecně známa. Proč ale musel utratit ministr několik desítek tisíc dolarů daňových poplatníků a potom prohlásit, že to, co viděl, za utracené peníze opravdu stálo? Nemluvil o tom, že je velká část země pod kontrolou rebelů a že nikdo ani neusiluje o to, aby je odzbrojil. Haiti se prostě považuje za velice chudou, nešťastnou zemi. Kuba - to je jiný případ - co se týká školství a zdravotnictví, je příkladem pro mnohé rozvojové země, jimž pomáhá přestože je už 40 roků obětí amerického hospodářského embarga. Vedle nátlaku od utečenců to je zřejmě další důvod ke hněvu prezidenta Bushe.