V prvé řadě chci zdůraznit, že mě terorismus zajímá do té míry, do jaké je to náš, dnešní terorismus -- ne v tom slova smyslu, že (a jak) jej "způsobujeme", ale v tom smyslu, že charakterizuje naši dobu, náš svět, náš způsob existence. Všichni jsme zapleteni do nějakého vztahu k terorismu, ať se nám to líbí nebo ne. Sítě, jimiž putujeme reálnými i mentálními krajinami globalizované současnosti, jsou nutně i sítěmi teroristů -- a to, že se domníváme vést proti teroru válku, je toho pouze dokladem. A to zdaleka nejen proto, že ti, kteří jsou v našich sdělovacích prostředcích nejčastěji označováni za teroristy, by se sami prohlásili za bojovníky proti teroru. To totiž není otázka nahodilého stanoviska či subjektivního záměru.

"Selský rozum" by rád pojímal terorismus jako projev určitého subjektu, který se radikálně (tedy: od kořenů) vychýlil mimo rámec legitimní veřejné akce. Byl by to tedy specifický druh násilí, nekomunikativní jednání, jež má ohrožením životů, zdraví a vůbec bezpečnosti lidí (ať už "reálně", fyzicky nebo v rovině pouhého pocitu bezpečnosti) donucovat společnost, aby přijala, co se jinak přijmout zdráhá. Ti, kteří páchají teror, jej tedy páchají proto, že nedokázali jinými prostředky přesvědčit celek, aby se přichýlil k jejich názorům na určité problémy. Nehodlají přijmout status quo, a protože jim z nějakého důvodu není dopřáno účinně vyjednávat o jeho změně (ale chtějí to vůbec?), protože jsou vyloučeni z negociačního režimu (ale chtějí být zahrnuti?), zkrátka: protože jsou ex-komunikováni za hranice možného konsensu a společenského kompromisu (ale chtějí být vůbec in-korporováni?), stávají se extremisty -- a užívají extremistických praktik.

Takový pohled má dvě hlavní slabiny. Jednak počítá s pojetím teroristů jako někoho, kdo stojí mimo fungující systém; jenže kdo definuje systém, kdo ho může vymezit, jsme-li všichni v něm? A jednak vykládá terorismus z víceméně logického řetězce lidských přání a záměrů, jež jsou v tomto případě kvalifikovány jako extremistické -- a tím jakoby od-vysvětleny, což znamená, že se jimi nemusíme dále zabývat.

Ale to, že nějaký postoj se jeví jako extremistický, nevypovídá nic podstatného o jeho správnosti nebo hodnotě. Vše záleží na stanovené pozici a přístupu mluvčího. Každý, kdo by na středověkém Západě hlásal křesťanskou víru jako jinou než katolickou, byl by extremistou. Dnes je ne-katolické křesťanství úplně normální věc, extremistické jsou však jiné postoje; třeba modlitba před zahájením zasedání kabinetu. Z teologického hlediska se problematika vlastně mnoho nezměnila, změnilo se však naše vnímání, naše historická zkušenost, naše sociální, politická a trestněprávní praxe, na niž musí teologické myšlení reagovat.

Extremismus je relativní pojem. Což znamená, že nevypovídá v prvé řadě o nějakém předmětu samotném, ale o vztahu toho, kdo výpověď činí, k tomu, o čem hovoří a co chce uchopit, v našem případě zdiskreditovat. Tvrdíme-li, že nějaký postoj a z něj pramenící jednání jsou extremistické, definujeme svoji pozici, nic jiného. Což samozřejmě platí i o označení něčeho za konformní, normální, přirozené, legitimní apod.

Reklama na automobil např. zdůrazňuje kvality jako rychlost, pohodlí, soukromí, uzavřenost vůči okolnímu světu ad. Výpověď: "Uděláte dobře, když si koupíte automobil" se však začne jevit jako extremistická v okamžiku, kdy ji postavíme do kontextu tisíců mrtvých a zmrzačených na silnicích, znečištěného ovzduší, zabetonované krajiny, závislosti na levné ropě produkované diktátorskými režimy, atd. Lobovat za automobilismus je (statisticky vzato) extremismus horší al-Kajdy; jen musíme umět zkonstruovat tu správnou pozici. Podobně lze navíc hodnotit i samotný vědomý záměr dotyčných aktérů. Lidé vyrábějící a propagující automobily, chtějí vydělávat peníze a snad i sledovat jakési životní poslání, ne zabíjet po tisících a podílet se na ekologické katastrofě. Přesto k pojmu automobilismu tyto souvislosti náleží podstatněji než subjektivní záměry výrobců.

Jak ale zjistit "skutečnou" povahu zkoumaného fenoménu, jaká je jeho "opravdová" role v systému, nezávisle na extremistických i konformistických postojích? K tomu, abychom se to dozvěděli, by bylo zapotřebí nějakého fenomenologického média, v němž by se nám věci ukázaly ve svém čistém zjevu, prostém předsudků a našich nahodilých nároků. Takové médium nemáme. Ale máme televizi.

Televize je dnes hlavní způsob, jímž reprezentujeme celek systému, v němž žijeme. Komplex televizního vysílání je modelem a interpretátorem našeho světa, tak jako jím dříve byla kazatelna. Všechno, co prožíváme, vztahujeme k tomu, co známe z televize. Ona je pro nás měřítkem reality, resp. reálnosti ve smyslu významnosti, závaznosti, potřebnosti vědět. Nezdá se, že by např. internet na této skutečnosti něco zásadního změnil.

Hlavní médium středověkého lidství bylo soustředěno na teologické otázky, přesněji řečeno: na teologický způsob zodpovídání otázek. Klíčové společenské zápasy (třeba husitství) byly vedeny právě teologickým jazykem a pod náboženskými korouhvemi, ať už v nich šlo o cokoliv. Analogicky můžeme z charakteru našich dnešních médií usuzovat na klíčové bitvy 21. století. Jaký je charakter našeho nejdůležitějšího média?

Byl to, pokud si dobře vzpomínám, Antonín Kosík, kdo s úderností sobě vlastní prohlásil, že působení televize spočívá v "dialektice" dvou světů -- světa zpráv, v němž vůbec nic nefunguje (auta bourají, letadla padají, politici lžou a rozhodčí nerozhodují), a světa reklamy, v němž naopak funguje úplně všechno, protože je prostě dokonalý. Ostatní věci v televizi jsou buď omáčka, nebo jsou existenčně závislé na uvedeném duálním mechanismu.

Můžeme tedy říct, že jde o binární kód: jednička nula, jednička nula... Funguje -- nefunguje, funguje -- nefunguje (znáte ten vtip o policajtovi, co se kouká na střechu služebního vozu, aby zjistil, jestli mu "funguje" majáček?)...

Zprávy o autohaváriích nejdou proti duchu reklam na nové vozy, ale právě naopak: bytostně stojí v jejich logice. Krvavé skvrny, sešrotované karosérie, vyděšené výrazy přeživších, to vše v televizním světě neznamená "Stop automobilismu!" nýbrž: "Potřebujeme ještě modernější automobily a ještě více nových dálnic!" Systém, který je charakterizován takovýmito binárními vztahy, je systém technologicko-institucionální. Vše v něm je závislé na tom, aby věci fungovaly tak, jak mají -- k čemuž je vyčleněna zvláštní třída odborníků. Jejich moc vyplývá z toho, že rozumí chodu mechanismů, o nichž lid nemá ani páru, ale na kterých je závislý. Lidé se dnes a denně podvědomě obávají toho, že něco přestane fungovat (tak jako se dříve obávali, že přijdou o spásu). Proto jsou přesvědčeni/přesvědčováni, že je třeba ještě více a ještě lepších technologií, aby všechno opravdu, ale teď už doopravdy fungovalo. Což je samozřejmě ten hlavní důvod, proč pořád něco nefunguje.

Tato zdánlivě banální záležitost se stává naléhavou v okamžiku, kdy se podíváme na televizi a položíme si otázku: co je v našem (televizí modelovaném) světě "nejreálnější"? Tedy: co v našem světě nejlépe, neboť nejefektivněji (to je totiž klíčové slovo, bavíme-li se o technologiích) odpovídá dynamice binárního vztahu funguje -- nefunguje?

Odpověď je nasnadě: terorismus.

Z hlediska systému a jeho chodu není podstatou terorismu ten či onen "extremistický" postoj či z něj plynoucí jednání. Terorismus nejsou ideje ani politické cíle ani projevy psychopatů, jimž se nedopatřením dostaly do rukou neobyčejně výkonné technické prostředky. Podstatou terorismu je technika sama. Terorismus je jejím nejúspěšnějším projektem. Způsob "nefungování" (poruch, nedůsledností v bezpečnostních štítech atd.), který terorismus představuje, je tou nejzaručenější cestou, jak může technologicko-institucionální systém "fungovat" a sebe sama donekonečna replikovat. Válka proti terorismu je momentálně nejefektivnější akcelerací vývoje a zavádění nové technologie. A platí samozřejmě to, co platí o technologiích obecně: čím rozsáhlejší a výkonnější a všudypřítomnější bude jejich síť, v níž jsme zapleteni a v níž všechno souvisí, aniž bychom tyto souvislosti v úplnosti dohlédli (kam jdou peníze ze supermarketu za rohem?), tím větší je také obava z nějaké poruchy. Čím pevněji nás svírá systém, který nyní teroristé (aniž by to tušili) pohánějí a který se koncentruje ve "fungující" válce proti terorismu, tím citlivější jsme na každou možnost (byť i jen možnost) jejího "nefungování".

Až do okamžiku, kdy si uvědomíme, že "fungovat" a "nefungovat" zde znamená totéž. Válka se nevede proti terorismu, ale v něm