7. 9. 2004
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
7. 9. 2004

My s nimi vyběhneme 22.

Naše zlostné křivé zrcadlo

Výsledkem zrady liberálních sovětčíků se stalo křivé zrcadlo, do kterého dodnes hledíme. Toto zrcadlo přinesli naši kuchyňští liberálové. Přinesli ho a sami odešli.

Srpen roku 2002. Jdu po Arbatu a narážím na kyprou dívku, jež znuděně postává u kamery s logem jednoho z nejliberálnějších ruských televizních kanálů. Dívka mi nabízí možnost, abych vyjádřil svůj názor do kamery. Její otázka, proč Rusy nemají rádi v zahraničí, ve mně vyvolala údiv. Jsem Rus, v zahraničí žiji již dávno, mnoho jsem cestoval po Evropě a zemi, kde Rusko vysloveně nemají rádi, jsem neviděl.

Toto je dvacátá druhá kapitola kontroverzní knihy ruského autora žijícího v Bratislavě Sergeje Chelemendika s názvem "My objebiem ich", kterou uvádíme na pokračování.

Dívce do kamery vysvětluji, že je to mýtus, že všude tam, kde Rusy poznají, k nim mají složitý vztah. Rusy nemají rádi akorát některé ruské televizní kanály a jich je třeba se zeptat proč. Děvče je nespokojené.

"Proč si myslíte, že je to mýtus?" ptá se. "Kdo ho vytvořil?"

"Ti, kteří trpí komplexy a kladou přesně takovéto otázky," odpověděl jsem. "Jsme špatní, odporní a hnusní, přesně toto vsugerovává vaše otázka. Tam, kde nás poznají, a takových zemí je čím dál tím více, s námi mnozí sympatizují, ale mnozí se nás i bojí. Avšak to je normální, protože silných se vždy bojí."

Kyprá dívka na mě nesouhlasně hleděla. Byla přesvědčená, že nikdo nás nemá rád, a u svého přesvědčení i zůstala. Ona totiž vyrostla a žije před křivým zrcadlem, které se objevilo na konci Chruščovovy éry.

Poté, co z politické scény odešel Chruščov, který měl tu drzost, že rozmístil rakety Amíkům rovnou pod nosem, se v Sovětském svazu stalo módou dělat si srandu ze sebe samých a pokládat se za jakési nedodělané packaly. Byla tu nová reálná ideologie Brežněvovy doby, která se dá opsat sedláckou průpovídkou: "Váňo, už jsi někdy pil čaj?" -- "Ale jak bychom my, chudáci, mohli pít čaj!" Jenomže tato průpovídka byla pochopená doslovně: kdeže my, chudáci sovětčíci, se můžeme naučit vyrábět coca colu a džínsy! Rozsah a následky tohoto jevu naši partokrati zhodnotili nesprávně z důvodu jejich odtržení od reálného života.

Až do Brežněvových časů jsme měli zrcadlo heroických všedních dní sovětského lidu, dívaje se do něj, každý ihned začínal hledat vlastní příležitost pro hrdinský čin. Hrdinské zrcadlo stalinské epochy nám celá desetiletí ukazovalo jednou Korčagina, jindy Meresjeva. Ne všichni tomu věřili, někteří se dokonce potichu chichotali do dlaní, ale toto zrcadlo vychovalo generace hrdinů.

Křivé zrcadlo liberálních sovětčíků začalo ukazovat vystrašené, zakomplexované slabochy, a tak vychovalo generace neurotiků, již jsou nespokojení se vším a se všemi. Naši po domácku vypěstovaní liberálové umístili do tohoto zrcadla vlastní pravdivé zobrazení, jenomže začali ho ukazovat, jako by to byl náš, a ne jejich obraz.

Zvláštností křivého zrcadla byla jeho existence v podobě systému městského folklóru rozličných žánrů. Hlavní žánr tvořily báchorky na téma "Jaké je to u nás všechno zlé, a u nich všechno dobré". Báchorky se vyprávěly v kuchyních, byla to kuchyňská liberální mytologie, která nabírala na síle. Načež se stala silnější než postupně chátrající komunistický mýtus, který nikdo neobnovoval, na který všichni zvysoka kašlali a při tom se smáli.

Na tomto fenoménu je zajímavé to, co se dnes zdá jako něco celkem nepravděpodobné a co se již nikdy nezopakuje. Kuchyňský liberalismus brežněvovského období se šířil mimo média, jako by vzducho-kapénkovou cestou. Bylo to jakési ustálené, zlostné a pokřivené mínění o tom, že my jsme ti slabí, ubozí a neplnohodnotní, zatímco oni, tam za kopečky, jsou ti opravdoví. Vrcholem rozvoje sovětčického liberalismu se stal sám pojem "sovětčík" (rus.: "sovok", pozn. prekl.), dodnes částečně živý: všichni jsme sovětčíci, žijeme v Sovětčicku a vše okolo nás je sovětčické.

Rok 1982, město Santa Clara, centrum provincie Las Villas na Kubě. Univerzitní městečko. Právě si povídám ze svým přítelem Andrjušou, který v noci poslouchal Hlas Ameriky. Jsme vrstevníci, oba máme dvacet pět roků a oba učíme Kubánce ruštinu. Andriuša reprodukuje noční zprávy nepřátelského hlasu: naši vojáci použili v Afghánistanu jedovatý plyn. Označuje to za svinstvo. Soucitně přikyvuji. Ani já nesouhlasím s plynem, ale o informaci Hlasu Ameriky mám jisté pochybnosti. Jářku, odkud to vědí, snad ten plyn sami čichali?

Andrjuša byl typický sovětčický liberál a amerikanofil. Byl nadšený jejich svobodou a pohrdal otroctvím u nás. A donekonečna hleděl do křivého zrcadla, jehož pokřivení spočívalo v obraze převzatém našimi liberály od jiných liberálů. Obraz byl prostý: my jsme zlí hoši a všechno u nás je zlé. I gulagy byly jen u nás, i plynem otravujeme jenom my, i represe jsou pouze naše zvrácenost. Surovci jsme, ukrutníci.

Tyto představy se množily a zapustily kořeny v našich mozcích i proto, že jsme se neměli s kým porovnat. Partokrati zavřeli sebe i nás do informačního vězení. Přirozeně, k naší záměrně tupé propagandě jsme se stavěli s posměchem, dokonce i tehdy, kdy o světě oznamovala čistou pravdu. Když v televizi mluvili o tom, že polovina vietnamských džunglí je zničená americkými chemickými látkami, po nichž se rodí statisíce znetvořených dětí, vysmívali jsme se: prý, aha, jaká to propaganda. Zato když nám americký rozhlas otvíral oči pro "zvěrstva" naší armády v Afghánistanu, ušlechtile jsme se rozhořčovali.

Proč se tento "kuchyňský rozhlas" ukázal být silnější než všechna sovětská média? Protože v sovětských médiích byla soustředěná hlavní část našich zrádců. Vědomě a s potěšením se vysmívali našim hrdinským mýtům, virtuózně sypali písek do očí vysoko postaveným partokratům: prý, u nás je všechno v pořádku, soudruzi, náš komunistický mýtus kvete a voní jako Iljičovo tělo v Mauzoleu. Vzorně jej opatrujeme, čistíme, natíráme a přibarvujeme.

Naši zrádci vymysleli posměšné dvojsmyslné slogany typu "Sovětské znamená skvělé" anebo "S pocitem hluboké spokojenosti" a rok co rok, jako svině v chlévu, pošlapávali mnohá tabu, která se zformovala v průběhu stalinské éry. Neznali to však důkladně, neboť Freud byl zakázaný, ale cítili, že bez tabu neexistuje ani totem, ani pravda, ani Bůh. Pošlapeme tabu -- a vše ostatní se rozpadne samo.

Perestrojku připravili a uskutečnili naši perohryzci a tlučhuby. Perestrojka byla prvním virtuálním produktem revolučního charakteru v dějinách Ruska. Rozhodně však ne posledním.

                 
Obsah vydání       7. 9. 2004
7. 9. 2004 Čečenští únosci: "Rusové zabíjejí naše děti, tak my zabijeme vaše"
7. 9. 2004 "Je možné zabít 42 000 dětí podle práva?"
7. 9. 2004 V Bagdádu zuří ostré boje
7. 9. 2004 Ruská novinářka prý byla "přiotrávena"
6. 9. 2004 Lze ve válce proti terorismu zvítězit pouze silou?
7. 9. 2004 Mír v jeskyních a válka světa Martin  Škabraha
7. 9. 2004 Ruská moc nemá v Čečensku co pohledávat Darius  Nosreti
7. 9. 2004 Proč došlo k tragédii v Beslanu Michal  Rusek
7. 9. 2004 Nechte maličkých přijíti ke mně Václav  Dušek
7. 9. 2004 Byly jednou dva... ...billboardy... Ladislav  Žák
7. 9. 2004 Naše typicky české priority Miloš  Dokulil
7. 9. 2004 Nevěřím ani jedněm, ani druhým Ivan  Válek
7. 9. 2004 Světová obchodní organizace: český překlad rozhodnutí generální rady Oldřich  Průša
7. 9. 2004 Jaderná energetika a trvale udržitelný rozvoj František  Sviták
7. 9. 2004 Systém není na starší studenty připraven
7. 9. 2004 Studovat se musí do 26 let
7. 9. 2004 Itálie: Válka musí být dotažena do vítězného konce Tomáš  Gawron
6. 9. 2004 Rusko ostře odmítlo prohlášení EU o Beslanu
4. 9. 2004 Beslan nám nic neříkal - teď je synonymem zla
4. 9. 2004 Děti, které přežily, budou trpět celá desetiletí
6. 9. 2004 Spojené státy vyvíjejí přenosnou jadernou elektrárnu "pro rozvojové země"
6. 9. 2004 Jak se nestát Amerikou Lubor  Kysučan
6. 9. 2004 Karel Hoffmann a prezidentské milosti Zdeněk  Jemelík
7. 9. 2004 Naše zlostné křivé zrcadlo Sergej  Chelemendik
1. 9. 2004 Hospodaření OSBL za srpen 2004
29. 12. 2003 Nenechte si ujít: nový knižní výbor z Britských listů
22. 11. 2003 Adresy redakce
17. 6. 2004 Provizorní umístění starých archivů

Sergej Chelemendik: My ... ich! RSS 2.0      Historie >
7. 9. 2004 Naše zlostné křivé zrcadlo Sergej  Chelemendik
3. 9. 2004 Liberální sovětčíci Sergej  Chelemendik
2. 9. 2004 Naši zrádci Sergej  Chelemendik
1. 9. 2004 Kdo nám dnes vládne Sergej  Chelemendik
31. 8. 2004 O našich zbloudilých slovanských bratrech Sergej  Chelemendik
30. 8. 2004 O našich emigracích Sergej  Chelemendik
27. 8. 2004 O svoloči Sergej  Chelemendik
26. 8. 2004 Naši oligarchové Sergej  Chelemendik
25. 8. 2004 O tom, jak náš Isaič s nimi vyběhl Sergej  Chelemendik
24. 8. 2004 Kdo jsou naši židé Sergej  Chelemendik
23. 8. 2004 Netvoři versus my a naši bratři Sergej  Chelemendik
20. 8. 2004 Co chtějí netvoři Sergej  Chelemendik
19. 8. 2004 Terminátoři národů Sergej  Chelemendik
18. 8. 2004 Vyhlásit mat za státní jazyk Sergej  Chelemendik
17. 8. 2004 Rakušané poznají "našu mať" Sergej  Chelemendik