Pokusme se na smutnou událost pohlédnout z obou extrémních úhlů, pokusme se pozorně a vstřícně (jistě to bude problém) sledovat jednu i druhou stranu. Protože budu věci popisovat přehnaně a zkratkovitě, prosím čtenáře již předem o laskavé pochopení...

Bush, Putin, Šaron: silou proti teroru

V Iráku, Čečensku či Palestině jde v určitém zjednodušení o totéž. Místní obyvatelstvo je zavile nepřátelské, nechce pochopit, že zákon a pořádek v zemi prostě být musí. Země nelze ponechat svému osudu, protože vždy se najde někdo silnější a jím ovládané ozbrojené hordy, - obyčejní bandité - budou pro svůj zisk krást a loupit. Jsou to lidé jednoduší, vraždí cizí lidi a sami sebe vidí jako bojovníky za národní osvobození. Zejména mladí lidé jsou snadno manipulovatelní a staří vůdci jejich mladistvý zápal tragicky zneužívají. Nenajdou-li svůj vhodný ideologický cíl u nepřátel vlasti, snadno se obrátí proti sousednímu kmenu... Pacifistické nápady, že je možné dnes ponechat Irák, Palestinu či Čečnu svému vývoji (a cizí vojáci mají odejít), jsou dětsky naivní. Ten, kdo má odpovídající sílu a moc, je povinen ji použít -- byť si vyslouží kritiku veřejnosti.

Iráčané, Čečenci a Palestinci: vlastní život za ideály

V Čečně a Iráku je ropa. Je zcela evidentní, že velmoci mají své mocenské zájmy a mít zdroje energie pod kontrolou je jejich prvořadým zájmem (Matrix: stroje pěstují lidi "na energii"). Cílem Bushe ani Putina není nepřátelství vůči Iráčanům či Čečencům, to je pro ně zbytečný afekt. Jejich myšlení je čistě pragmatické: potřebujeme ropu. V Izraeli je situace odlišná, izraelský národ je historicky specifický a okupaci palestinských území lze vnímat jako snahu uchránit se před islámským světem, který jej ze všech stran (nenávistně) obklopuje. Čečenským ženám (černé vdovy) dlouhá válka mnoho vzala, nemají už co ztratit a tak jedou do Moskvy a tam se odpálí, třeba na diskotéce. -- Co je na tom nepochopitelného? Žijí ve světě, kde každý se stará pouze o své zájmy. Koho zajímá kolik tisíc malých dětí zahynulo v Čečensku? Proč není už deset let celý svět zcela stejně vyděšený z hrůz tamní války? Jaký je rozdíl v tom, když umře 150 dětí za 3 dny nebo za 300 dnů?

Černé vdovy mají jistotu, že svým hrůzným činem přimějí svět -- přimějí svět! -- alespoň ke chvilkovému zamyšlení. Černé vdovy obětují svůj život za své ideály, jejich výklad světa je prostě takový. Můžeme to kritizovat, můžeme v nich vidět psychicky narušené osoby či blázny, ale to, že ony takto svůj život prožívají, jim vzít nemůžeme. Je to jejich svět, jejich život. Co vlastně můžeme?

Demokracie = kultura dialogu

Situace v Čečensku je tragická dlouhodobě. A řeknu nyní něco, za co mně budou mnozí kamenovat: nedivím se, že někdo to, co se nakonec stalo v Beslanu, vymyslel. Pokud se obyčejný člověk denně setkává s tragickým utrpením, přemýšlí o jediném: jak to skončit, přemýšlí o tom, co může udělat, aby dosáhl svého cíle. Nemyslím, že cílem bylo zabít 150 dětí. Jsem pevně přesvědčen o tom, že takto nelidští lidé být snad ani nemohou. Cílem bylo upozornit světovou veřejnost, že v Čečensku stále není mír. Bohužel takto. Vždyť svět je (kdo je to ten svět?) těmito zprávami již unaven. Zajímavější jsou obrázky z Iráku nebo situace v USA před volbami. Koho zajímá nudné utrpení Čečenců v jejich rodné zemi?

Násilný čin -- poslední možnost, jak svět upozornit

Dobrá zpráva spočívá přece jen v tom -- čehož si dobře povšimněme -- že i ti lidé v absolutní nouzi, kteří zprostředkovali a ze své země dál vyvezli strašlivé utrpení ("teroristé"), přece jen doufají, že svět (svět!) je spravedlivý. A snad i doufají, že nakonec budou jejich činy když už ne ospravedlněny, tak alespoň s hlubokou lítostí pochopeny.

Kdo je vinen?

Před více než osmi lety, na jaře roku 1996 jsem napsal dopisy prezidentovi i ministerskému předsedovi ČR a upozorňoval jsem, že situace v Čečensku není dobrá, ptal jsem se, jak reagovat na zjevnou ruskou agresi v Čečně. Jak prezident Václav Havel tak i Václav Klaus mi odpověděli, že mi děkují, že projevuji o věci zájem, že věci sledují a že demokratické síly v Rusku podporují. Velmi se obávám, že zůstalo pouze u slov. A jsem rozčarovaný, když zjišťuji, že i Václav Havel i Václav Klaus jsou na světové politické šachovnici tak nepatrné figurky, že se neodvažují například přijet neoficiálně na Rudé náměstí v Moskvě a ptát se prostých Rusů, co si myslí o válce v Čečensku. Takto naivně se přece vysoký politik nechová, takto okatě porušit dlouhodobé přátelské vztahy přece nelze... Ale jak mají světoví státníci reagovat na mocenské násilí? Nebo opravdu jsme názoru, že je to všechno mnohem složitější a Čečensko patří do sféry vlivu Moskvy?

Kdo jiný než naše země, v srpnu 1968 přepadená "spřátelenými" armádami, by měl mít historickou paměť? Může mi někdo odpovědět, proč na světě či Západě nikdo nezorganizuje významnou akci na pomoc trpícím lidem? Copak je to všechno na bedrech humanitárních organizací a prostých občanů, kteří budou ze svého posledního zasílat deky a jinou pomoc?

Odpověď

Vím, neobjevím Ameriku, když řeknu, že za tragédii v Beslanu může především lhostejnost nás všech -- nás všech, kteří máme dost prostředků na letecké zahraniční cesty, na rekreace u moře (ropa, ropa...) a dost času na cokoliv -- jen ne na nalezení účinné pomoci. Vždyť bůhví, jak to tam je. Vždyť nakonec je dobře, že to mají Rusové alespoň takto pod kontrolou. Vždyť tu je velká hrozba islámu! A také je důležité, aby v USA vyhrál Bush, on je rázný, on je rozhodný -- vždyť i já potřebuji, aby cena ropy příliš nestoupla. Na terorismus platí jedině síla. A já doufám, že už brzy budu žít v bezpečném světě, kdy bez kontroly tašek nebudu moci nastoupit ani do autobusu. Je třeba na terorismus odpovědět rázně a silou -- zlu přece nelze ustupovat. Zvyšme výdaje na obranu! Ještě, že žiji v části světa, který má křesťanskou tradici...