6. 9. 2004
Spojené státy vyvíjejí přenosnou jadernou elektrárnu "pro rozvojové země"
připravil Jan Sýkora
V současnosti je pod záštitou amerického Energetického úřadu vyvíjen jaderný reaktor, který může uspokojit energetické potřeby rozvojových zemí bez rizika zneužití štěpných materiálů pro získání zbraní. Cílem je vytvořit zapečetěný reaktor, který může být dopraven na vhodné místo, zde ponechán v činnosti až po dobu 30-ti let a po vyčerpání palivových článků opět převzat zpět. Projektanti tvrdí, že štěpný materiál nebude moci nikdo vyjmout, neboť bude chráněn neporušitelným kontejnerem s množstvím elektronického zabezpečení, napojeného přímo na poskytovatele reaktoru, tedy USA. |
Podle odborníků z jaderné výzkumné laboratoře Lawrence Livermore bude zařízení, známé pod zkratkou SSTAR (akronym ze spojení small, sealed, transportable autonomous reactor), schopno produkovat energii bez průběžné potřeby doplňování paliva a údržby. Jaderná výzkumná laboratoř ve Spojených státech zastavila kvůli ztrátě dat práci na utajovaných programech ARCHIV BL Jaderné palivo, primární tekuté olověné chladící médium a parogenerátor jsou bezpečně zapouzdřeny, pouze s vyčnívajícími parovody - určenými k napojení na klasickou vnější parní turbínu. Počítá se s verzemi reaktoru jednak o váze 500 tun, která produkuje 100 MW (pro srovnání JE Temelín má dva reaktory s výstupem po 1 000 MW elektrické energie), a také s menším o váze 200 tun a s produkcí 10 MW. Předpokládá se, že technologické výzvy, spojené s tímto projektem, budou pokořeny k roku 2015. K dosažení 30-tileté životnosti je třeba realizovat recyklaci stabilních izotopů na štěpné prvky za pomoci moderovaného toku neutronů a tím zefektivnit cyklus palivové přeměny. Toho lze dosáhnout zpětným odrážením jinak odpadního neutronového záření zpět na jaderné palivo a je nutné zajistit, aby tento proces probíhal bezúdržbově po celu dobu životnosti reaktoru. Poté by bylo možno tyto reaktory přepravit a instalovat na vybraných místech po celém světě a po vyčerpání paliva opět odebrat k bezpečné likvidaci poskytovatelem. Klasické jaderné reaktory představují hrozbu z pohledu dohody o nešíření jaderných zbraní, neboť je u nich v pravidelných intervalech nutná výměna palivových článků. To poskytuje příležitost k získání štěpného materiálu pro zbraňové účely, jak se o tom svět mohl přesvědčil v případě Severní Koreje nebo Iránu. Kromě toho jsou z hlediska potenciální spotřeby elektrické energie v rozvojových zemích zbytečně předimenzované. Z geopolitického hlediska představuje tento projekt několik zásadních problémů. Především jde o poskytování elektrické energie Spojenými státy energeticky nesoběstačným rozvojovým zemím, čímž se tyto mohou stát ještě více závislé, politicky lépe manipulovatelné a vojensko-strategicky oslabenější, než tomu bylo doposud. Vzhledem k dosavadním problémům s administrativou G. W. Bushe lze obtížně hodnotit, zda je jen a jen dobře, že se takového projektu ujala přímo vládní agentura USA. Na jedné straně je zde jasně patrná snaha USA zajistit si kontrolu nad jadernou energetikou v problémových státech, na druhé ovšem nezanedbatelný ekonomický a politický význam pro nejrůznější, na projektu participující skupiny ke škodě zemím třetího světa. Zároveň je nutné předpokládat potřebná bezpečnostní opatření, nutná k zabezpečení neporušitelnosti těchto reaktorových kontejnerů, poskytnutých rizikovým zemím. Je pravděpodobné, že smluvní vztah takovéto země s USA by musel obsahovat jakousi výhradu okamžité vojenské intervence v případě pokusu o zneužití jaderného paliva. Takový smluvní vztah by nepochybně představoval citelný zásah do suverenity rozvojových zemí a další faktické změny v mezinárodním válečném právu ze strany USA. Podrobnosti v angličtině ZDE Kompakní přenosná plutoniová zařízení již od sedmdesátých let využívá SSSR jako zdroj energie pro své vojenské základny a radarové stanice v tajze na Sibiři a na pobřeží Severního ledového oceánu či v mikroprovedení pro vesmírný program jako zdroj energie některých družic. Klasické reaktory pak i pro pohon ledoborců, některých vojenských plavidel a jaderných ponorek. U těch je však problémem komplikovanější údržba a nejspíše i mnohem kratší doba životnosti na jeden palivový cyklus. Kompaktní plutoniové zdroje byly v Rusku "odpadovou technologií" kosmického programu. Pro nebezpečí zavlečení této technologie do nepřátelských rukou ale nikdy nebyly tyto reaktory použity v rizikových oblastech či civilním sektoru. Rusové o tom nikdy ani neuvažovali. Riziko bylo příliš veliké. Masově produkované kompaktní jaderné mikroelektrárny pro civilní použití mohou nyní znamenat technologický, urbanizační a tím civilizační skok, ne nepodobný tomu, který kdysi zahájila elektrifikace Ruska po VŘSR. Spojené státy tak tímto programem nyní dávají signál počátku světové energetické krize, kterou jejich dosavadní vojenské operace - "války pro ropu" nebyly schopny vyřešit. |