Podle odborníků z jaderné výzkumné laboratoře Lawrence Livermore bude zařízení, známé pod zkratkou SSTAR (akronym ze spojení small, sealed, transportable autonomous reactor), schopno produkovat energii bez průběžné potřeby doplňování paliva a údržby.

Jaderná výzkumná laboratoř ve Spojených státech zastavila kvůli ztrátě dat práci na utajovaných programech ARCHIV BL

Jaderné palivo, primární tekuté olověné chladící médium a parogenerátor jsou bezpečně zapouzdřeny, pouze s vyčnívajícími parovody - určenými k napojení na klasickou vnější parní turbínu. Počítá se s verzemi reaktoru jednak o váze 500 tun, která produkuje 100 MW (pro srovnání JE Temelín má dva reaktory s výstupem po 1 000 MW elektrické energie), a také s menším o váze 200 tun a s produkcí 10 MW.

Předpokládá se, že technologické výzvy, spojené s tímto projektem, budou pokořeny k roku 2015. K dosažení 30-tileté životnosti je třeba realizovat recyklaci stabilních izotopů na štěpné prvky za pomoci moderovaného toku neutronů a tím zefektivnit cyklus palivové přeměny. Toho lze dosáhnout zpětným odrážením jinak odpadního neutronového záření zpět na jaderné palivo a je nutné zajistit, aby tento proces probíhal bezúdržbově po celu dobu životnosti reaktoru. Poté by bylo možno tyto reaktory přepravit a instalovat na vybraných místech po celém světě a po vyčerpání paliva opět odebrat k bezpečné likvidaci poskytovatelem.

Klasické jaderné reaktory představují hrozbu z pohledu dohody o nešíření jaderných zbraní, neboť je u nich v pravidelných intervalech nutná výměna palivových článků. To poskytuje příležitost k získání štěpného materiálu pro zbraňové účely, jak se o tom svět mohl přesvědčil v případě Severní Koreje nebo Iránu. Kromě toho jsou z hlediska potenciální spotřeby elektrické energie v rozvojových zemích zbytečně předimenzované.

Z geopolitického hlediska představuje tento projekt několik zásadních problémů. Především jde o poskytování elektrické energie Spojenými státy energeticky nesoběstačným rozvojovým zemím, čímž se tyto mohou stát ještě více závislé, politicky lépe manipulovatelné a vojensko-strategicky oslabenější, než tomu bylo doposud. Vzhledem k dosavadním problémům s administrativou G. W. Bushe lze obtížně hodnotit, zda je jen a jen dobře, že se takového projektu ujala přímo vládní agentura USA. Na jedné straně je zde jasně patrná snaha USA zajistit si kontrolu nad jadernou energetikou v problémových státech, na druhé ovšem nezanedbatelný ekonomický a politický význam pro nejrůznější, na projektu participující skupiny ke škodě zemím třetího světa.

Zároveň je nutné předpokládat potřebná bezpečnostní opatření, nutná k zabezpečení neporušitelnosti těchto reaktorových kontejnerů, poskytnutých rizikovým zemím. Je pravděpodobné, že smluvní vztah takovéto země s USA by musel obsahovat jakousi výhradu okamžité vojenské intervence v případě pokusu o zneužití jaderného paliva. Takový smluvní vztah by nepochybně představoval citelný zásah do suverenity rozvojových zemí a další faktické změny v mezinárodním válečném právu ze strany USA.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Kompakní přenosná plutoniová zařízení již od sedmdesátých let využívá SSSR jako zdroj energie pro své vojenské základny a radarové stanice v tajze na Sibiři a na pobřeží Severního ledového oceánu či v mikroprovedení pro vesmírný program jako zdroj energie některých družic. Klasické reaktory pak i pro pohon ledoborců, některých vojenských plavidel a jaderných ponorek. U těch je však problémem komplikovanější údržba a nejspíše i mnohem kratší doba životnosti na jeden palivový cyklus. Kompaktní plutoniové zdroje byly v Rusku "odpadovou technologií" kosmického programu. Pro nebezpečí zavlečení této technologie do nepřátelských rukou ale nikdy nebyly tyto reaktory použity v rizikových oblastech či civilním sektoru.

Rusové o tom nikdy ani neuvažovali. Riziko bylo příliš veliké. Masově produkované kompaktní jaderné mikroelektrárny pro civilní použití mohou nyní znamenat technologický, urbanizační a tím civilizační skok, ne nepodobný tomu, který kdysi zahájila elektrifikace Ruska po VŘSR. Spojené státy tak tímto programem nyní dávají signál počátku světové energetické krize, kterou jejich dosavadní vojenské operace - "války pro ropu" nebyly schopny vyřešit.