Palestinskou politickou historii charakterizuje stále opakovaný a předvídatelný stereotyp: Mezinárodní společenství přijde s nabídkou mírového ujednání, vedoucí sionistické síly ji akceptují, zatímco všechny palestinské složky ji jednomyslně odmítnou. Palestinci se pak rozhodnou pro válku, prohrají a za odmítnutí politického řešení tvrdě zaplatí, načež protestují proti nespravedlnosti své porážky, která přece měla být údělem Židů.

Z palestinského hlediska vždycky byly nějaké nepřekonatelné důvody pro odmítnutí jakéhokoli kompromisu, který by vyústil do řešení v podobě dvou států. Plán Spojených národů na rozdělení Palestiny, argumentují dodnes, přiznával Židům většinu území, ačkoli v obyvatelstvu představovali menšinu. Zcela přitom ignorují skutečnost, že 62 % židovského státu, který měl vzniknout rozdělením, tvořily pouště, zatímco Palestincům byla nabídnuta nejúrodnější půda. Navíc je to argument zcela absurdní, protože Palestinci i arabský svět celkově by byli stejně odmítli židovský stát v jakékoli podobě.

Pokud jde o nabídku z Camp Davidu, Palestinci tvrdí, že jim přiznávala několik územně nesouvisejících kantonů, žádný skutečný stát. Ale jen několik měsíců po Camp Davidu odmítli Clintonův návrh souvislého Západního břehu. Důvodem palestinského nesouhlasu byla neochota vzdát se požadavku na návrat uprchlíků do Izraele v hranicích před r. 1967, tedy přijmout izraelskou nabídku, že se Izrael vzdá územních zisků z války 1967 výměnou za palestinské uznání výsledků války v r. 1948.

Výsledkem každého palestinského odmítnutí bylo, že historie kráčela dál a mapa potenciální Palestiny, o níž se mělo vyjednávat, se pokaždé o něco scvrkla. Podle návrhu Peelovy komise by byli Palestinci dostali 80 % území mezi Jordánem a mořem; podle plánu Společnosti národů z r. 1947 už jen 40 %; podle Camp Davidu zhruba 20 %. V současnosti, díky posledním špatným kalkulacím Palestinců, plot rýsuje novou hranici, která představuje ztrátu nejméně dalších 10 % Západního břehu včetně východního Jeruzaléma - tato území jim mohla zůstat, kdyby palestinské vedení netrvalo na zásadě "všechno nebo nic".

Kde jsou palestinské kritické hlasy, volající jejich vůdce k odpovědnosti za tuto poslední zbytečnou ztrátu? Pouze národ přesvědčený, že má veškeré právo na své straně a nemůže chybovat, nedovede si položit otázku, proč se sám žene od jednoho neštěstí do dalšího. Proč se nikdo z Palestinců neptá svých vůdců, zda čtyři roky sebevražedných atentátů byly správnou odpovědí na izraelskou nabídku palestinského státu, nemluvě o mravních a duchovních důsledcích degradace palestinského islámu v satanský kult smrti?

V průběhu první intifády prošla izraelská společnost hlubokým a potřebným procesem sebezkoumání. Poprvé uznali Izraelci nejenom na levici, že Palestinci mají oprávněné výhrady a důvody ke stížnostem, a že nebude-li jim nabídnuto nic jiného než pokračující okupace, je Izrael přinejmenším spoluzodpovědný za trvající konflikt. Výsledkem bylo, že většina Izraelců začala na konflikt pohlížet jako na zápas dvou oprávněných národních hnutí a rozdělení země začala považovat nejen za politickou nutnost, ale i za morální povinnost.

Na palestinské straně však místo podobného procesu došlo k ještě hlubšímu propadu do sveřepého odmítání i těch nejzákladnějších faktů židovské historie a židovských nároků na tuto zemi. Tato intifáda mohla být pro Palestince momentem prozření. Palestinci však i nadále odmítají přijmout sebemenší odpovědnost za svůj podíl na svém neštěstí.

Téměř ve všech rozhovorech, které jsem vedl s prostými Palestinci, opakovalo se s většími nebo menšími obměnami totéž: "Vy i já jsme jen obyčejní lidi. My bychom se na míru dohodli hned, jenže ti hlavouni nahoře to nechtějí. Ti se starají jen o svá koryta." Kdysi mi ta slova zněla sympaticky, zdála se obsahovat jakousi naději na smíření. Ve skutečnosti však objasňují, proč se nám smíření vyhýbá. Neustálým svalováním viny na někoho jiného se Palestinci zříkají odpovědnosti a šance cokoli změnit, neschopní vzepřít se těm, kdo mluví jejich jménem. Jestliže se Palestinci místo sebezpytování i nadále budou utvrzovat v ukřivděnosti, bude na tom mít zásluhu mezinárodní pospolitost, která jejich uhýbavý mechanismus posílila tím, že soucitem s jejich utrpením je utvrdila v jejich neústupnosti.

Měl jsem naději, že plot Palestince konečně přiměje přiznat si některé nepříjemné pravdy o konfliktu. Mají jej teď neustále před očima jako trvalou, hmatatelnou připomínku důsledků své zaryté odmítavosti. Vyznačuje doslovné hranice politiky teroru. Tím, že Mezinárodní soud místo palestinského vedení postavil na pranýř Izrael, dává za pravdu palestinské sebelítosti a sabotuje možnost změny. Pro morální zdraví palestinské společnosti je to katastrofa, stejně jako pro perspektivu smíření na Středním východě.

Zdroj v angličtině ZDE

Autor, narozený v USA a posléze emigrující do Izraele, je izraelským dopisovatelem listu The New Republic; publikuje sloupky v Jerusalem Post, Jerusalem Report, Jewish World Review, Los Angeles Times či na serveru AISH.COM. Spoluprauje s Shalem Center v Jeruzalémě.

Autor knih Memoirs of a Jewish Extremist: An American Story Little Brown & Co; 1995; ASIN: 0316498602 ; At the Entrance of the Garden of Eden: A Jew's Search for Hope with Christians and Muslims in the Holy Land William Morrow - Harper Collins Publishers 2001, Saint Helens, 2002; Perennial Press, 2002 ISBN 0-06-050582-6; spoluautor knihy Cradle & Crucible : History and Faith in the Middle East National Geographic; 1.2. 2004; ISBN: 0792265971