Je pravda, že v dobách řízeného nedostatku byly peníze relativně méně důležité ve srovnání s osobním sociálním kapitálem ( = známosti). Ovšem peníze v roli boha nevidím ani dnes. Vidím jen mamon, který je starý jak lidstvo samo, ne-li starší. Posoudit, zda je ho více či méně než dříve, k tomu bych potřeboval tvrdší sociologická data než jen dojmy.

Nevím, zda například Plastici měli za normalizace ambice stát se podnikateli nebo milionáři. Já je, pokud vím, nikdy neměl. Zato mi už jako malému klukovi vadilo, když jsem si nemohl číst, co jsem chtěl. Nikdo mi nic nezakazoval, jen to žádané jaksi nebylo k mání. Taky mi vadilo, když moji učitelku z prvního stupně vyhodili za školy, protože dala syna na kněze. Chápal bych to, pokud by svou víru šířila mezi děti, ale to jsem za celých pět let nezaznamenal. Jestli ji ještě potkám, zeptám se, zda to považovala za své "vítězství nad normalizací". Nebo jestli chtěla být milionářkou. Žít v klidu a v pohodě se nepochybně dalo také, ale člověk musel rezignovat i na jiné ambice, než podnikatelské či milionářské.

Většina Čechů na komunisty skutečně kašlala a cítila se vítězi nad komunismem, usilujícím o jejich duše. Jenže normalizace si tak ambiciózní cíle ani nekladla. Na rozdíl od padesátých let se úplně se spokojila s pasivními jedinci, kteří nevěřili nikomu, ani jí. A v tomto skromném rozsahu to na dvacet let vyhrála.

Zajímalo by mě, které "levicové myšlenky" komunisté zdiskreditovali. Demokratická levice zdiskreditována nebyla. Po listopadu to tak pár let vypadalo, ale to už je bezpečně za námi. Zdiskreditovány byly pouze snahy o dosažení cíle nedemokratickými metodami, což je zcela v pořádku. Jiná věc je, že rovnost dle komunistických definic skutečně nelze uvádět do praxe jinak, než cestou diktatury. Ale to by bylo na trochu delší povídání.

Srovnám-li metody padesátých let se Svatou inkvizicí, neřekl bych, že to byl čajíček. StB sice veřejně neupalovala, ale být umlácen po několikadenním výslechu asi není o mnoho příjemnější. V každém případě vražedná netolerance vůči disidentům nepřišla do lidské společnosti s křesťanstvím. Naopak, křesťanství výrazně napomohlo vzniku tolerantní společnosti. Byť to třeba ani nemělo původně v úmyslu. A v tomto ohledu znamenal komunismus, stejně jako fašismus, výrazný krok zpět.

Křesťanství je určeno všem lidem, v prvé řadě těm nejbědnějším. To ovšem není ani zdaleka totéž, co "chudoba a obyčejnost". Křesťané mohou být pravicoví i levicoví, ovšem přisuzovat tyto atributy Kristovu poselství je příznakem jeho naprostého nepochopení. Kristovo království není z tohoto světa. Pokud bych jej chtěl tomuto světu přiblížit a nepoužít přitom Boha, popsal bych jej jako "království osobní lásky a morální integrity". Boháč nevstoupí do království nebeského nikoli proto, že je "nespravedlivě" bohatý, ale proto, že na tomto bohatství lpí a nedokáže proto následovat Krista. To je ovšem především jeho problém, nikoli problém chudých či "sociální spravedlnosti". Kristovo učení je extrémně sociální, ale jinak, než to chápe levice a politika vůbec. Ta vidí řešení v "systémových změnách". Kristus se vždy obrací k jednotlivcům; odmítá být soudcem či řešitelem společenských problémů. A to přesto, že jako prorok by to měl mít takříkajíc v popisu práce. Systémová řešení evangelia ani nenaznačují. Tím se liší od většiny ostatních posvátných knih, židovských, islámských stejně jako marxistických. Ty vycházejí z určitého konkrétního obrazu světa. Už proto jsou jako inspirace pro hledání lepšího světa podstatně omezenější.