Na vysvětlenou: Náboženství je hrozně široký pojem. Lidé si ve svých představách a definicích někdy částečně i odporují, ale přesto mohou mít pravdu třeba i všichni. Já ho budu používat ve smyslu toho, co umožňuje společnosti a tím i jednotlivci přežití. Tedy to, co určuje životní pravidla, co tedy musí vycházet z faktu, že nad lidmi je něco nebo někdo, kdo je přesahuje. Náboženství v tomto smyslu může být i náboženstvím bez boha, jako je konfuciánství a budhismus, nebo i vyslovený atheismus, který si uvědomuje, že nad lidskými přáními stojí přírodní a společenské zákonitosti, zvlášť když si je nevymýšlí k obrazu svému, jak je obvyklé. Z nějakého náboženství v tomto slova smyslu vychází každá etika.

Protože, jak už jsem řekl, bez náboženství nemohou lidé žít, je současně s ústupem křesťanství z náboženských pozic rozvíjeno náboženství lidských práv, které je víceméně základem všeho, co stmeluje západní společnost dodnes. Namísto "nezabiješ" se říká "máš právo na život", namísto "nepokradeš" "máš právo na majetek" a tak dál. Už na první pohled jsou tu dva rozdíly: Zatímco nejen křesťanství, ale všechna náboženství, která si činí nárok na to, že přišla "shůry" svým "nezabiješ" dávají na první místo právo na život pro všechny členy společenství a právo na život pro toho, komu se to říká je od něj odvozen, "právo na život" dává na první místo svého nositele. S ostatními přikázáními a paralelními právy je to podobně. Zadruhé se lidská práva mohou libovolně doplňovat a vyhlašovat, takže tu nakonec můžeme mít právo na životní prostor nebo na konečné řešení židovské otázky (abych nenarazil). Kdo chce, může tomu říkat pokrok.

Všechna "náboženství shůry" se od náboženství "lidských nálezků" (abych použil jadrný výraz staré Jednoty) liší ještě v jednom. Všechna totiž limitují a relativizují vlastnění. Říkají více nebo méně jasně, že majetek znamená péči a hlavně odpovědnost -- stejně tak, že vládnout lidem znamená v první řadě angažovat se a obětovat se pro ně. Nařizují také, některá velmi razantně, solidaritu s těmi, kteří se nejsou schopni živit sami. Naproti tomu lidské nálezky - i když jsou třeba označeny zákrytným názvem "protestantská morálka" - vycházejí z představy vlastnictví jako něčeho, co je vydáno na milost a nemilost vlastníkově svévoli. Jedinou větší výjimkou byli komunisté, kteří, podle pravidla "ode zdi ke zdi", odmítli soukromé vlastnictví vůbec. Nakonec v praktických důsledcích to kupodivu nebyl tak velký rozdíl.

Ve skutečnosti to probíhá tak, že když se Evropa hrabe z vlny válek a revolucí, vzpomenou si lidé, co je učilo křesťanské středověké tmářství. Jakmile začne být líp, nastupují opět lidské nálezky bez přívlastků. Skončí to v další, ještě horší vlně válek a revolucí. Čím výš se vyšplhalo hmotné bohatství během dobrých časů, tím horší a krutější války a revoluce. Je to taková spirála, jejíž závity jsou každý další níž, než byl ten předchozí.

Obvyklá reakce na podobné vylíčení skutečnosti je udivená poznámka, že se přece máme čím dál líp. Máme - snad - prozatím. Může nám to tak připadat, dokud se nepodíváme, co za to jako lidstvo platíme a co všechno se nám muselo vyhnout, abychom se měli dobře. Nenarodili jsme se na těch třech čtvrtinách zeměkoule, kde se běžně umírá hladem. Nebyli jsme utraceni interrupcí a prozatím ani euthanasií. Nedostali jsme se do oblasti ekologické katastrofy, etnického konfliktu ani humanitárního bombardování. Abychom se v tom cítili dobře, musíme přinejmenším odložit jakoukoli stopu mezilidské solidarity.

Co s tím, to nevím. Prosazovat - třeba i pod jiným názvem - etiku tradičních náboženství, ač se v mnohém všechna shodují, se nedaří. Návrat křesťanství samozřejmě není možný. Ti, kteří hlásají návrat ke křesťanským hodnotám, prosazují, pokud vím bez výjimky, svoje nálezky - obyčejně různé druhy fašizmu. Asi to budeme muset nechat vyhnít.

No a jak se s tím rýmuje islám? Na rozdíl od křesťanství není schopen sekularizace. To znamená, že je schopen nastoupit jako náboženství, až se Západ utopí ve vlastních výkalech.

Nemohu se zbavit dojmu, že lidé, hledající záminky k boji proti islámu něco takového tuší. Jejich postoje pak vznikají z podvědomé - za ta staletí, co si pořád něco předstíráme nám velice zbytnělo podvědomí - nenávisti, jakou pociťuje odsouzenec k smrti k člověku svobodnému.