Jako milionům jiných židů bylo také rodině pana Brady po nástupu nacistů znemožněno žít normální život, život ve svobodě a v toleranci. Tatínek se dostal do Osvětimi díky tomu, že jeden žid z města si místo žluté Davidovy hvězdy, již si měl vystřihnout z pásu dodané látky, připjal na prsa celý pás na znamení protestu. Důstojník SS pak povolal gestapo, které všechny dospělé muže židovského původu odvezlo s sebou. Také maminka pana Brady byla, jak říká on, "usmrcena" (mnohem správnější je ovšem slovo "zavražděna") v Osvětimi.

Dva sirotci, bratr a sestra ve stáří kolem desíti let, Jiří a Hana, byli přijati příbuzenstvem (pro které takové gesto představovalo jistě velké riziko), ale nakonec se i oni ocitli v koncentráku, v Terezíně. Vzpomínky na terezínské vězně, na tamní intelektuální prostředí a na úžasnou duševní sílu lidí, jak o tom mluvil pan Brady, byly pro mne velkou výzvou ke srovnání.

Samozřejmě, že každý člověk má v životě těžkosti a hledá nějaký způsob, jak si s nimi poradit, v Česku se ale příliš rozšiřuje představa, že nemá cenu nic dělat, že vše je špatné, že socialismus dokázal dát ty či ony jistoty a že žádné velké, ušlechtilé ideály neexistují, tím méně ideály svobody a boje za svobodu. Stále častěji si říkám, jestli to není tím, že jsme zapomněli bojovat, ba přímo prát se (především vnitřně) o svou vlastní lidskou důstojnost a že jsme jen hrbili záda, a tak nám v rukou zůstává prolhaný život a neschopnost usilovat o něco dobrého. Jako bychom příliš často byli na straně vrahů, byť skrytě a opatrně, a tak nejsme schopni prožívat víru obětí.

Z Terezína byl na podzim 1944 do Osvětimi nejprve transportován Jiří a potom i Hana. Jiří měl být spolu s jinými těžké práce schopnými muži zavražděn nelidským pracovním úsilím (tak se vyhlazovalo v komunistických lágrech), děvče ale šlo, aniž by je někdo aspoň držel za ruku, s tisíci dalšími do plynové komory. Zázračnou souhrou náhod se kufřík s Haninými osobními věcmi mnohem později ocitl v japonském muzeu holokaustu... a na základě údajů na něm uvedených se podařilo zkontaktovat pana Brady.

Hanin příběh byl potom sepsán do asi devadesátistránkové knihy, kterou v Česku vydalo nakladatelství Portál. Tato kniha se na obrovském množství západních škol stala prostředkem, jak nejlépe dětem vysvětlit podstatu holokaustu a důležitost svobody a tolerance. Svědectví pana Brady o zájmu západních dětí o tuto knihu se mi zdálo téměř neuvěřitelné. Tam jako by se děti opravdu mnohem víc tázaly po tom, co je opravdu dobré a co ne, tam jako by měly mnohem větší sílu a touhu vcítit se do člověka nespravedlivě a brutálně perzekvovaného.

Zdálo by se, že národy, které poznaly hrůzu tyranie, budou mít smysl pro svobodu mnohem a mnohem vyspělejší než např. Američané. Ale není tomu tak. Nejlépe to můžeme vidět třeba na příkladu Rusů. Ti vlastně svobodu nikdy před pádem SSSR nezažili, a proto jí nerozumějí a dokonce cítí obdiv k lidem, jako byl Lenin nebo Stalin. U nás necelé dvacetiletí Masarykovy republiky i přes svůj velký pozitivní vliv nedovedlo do srdcí lidí opravdu vkořenit svobodu a toleranci.

Za druhé republiky, konkrétně ani ne dva týdny po Mnichovu, poslaly ministrovi vnitra k "laskavému posouzení" profesní komory českých právníků, lékařů a techniků dopis s těmito slovy: "Žádáme, aby pro budoucnost vůbec nebylo přípustno v zájmu nejdůležitějších statků národa, aby povolání lékařská, právnická a technická byla vykonávána židy (citováno dle Respektu 14/2004)." Realita druhé republiky byla ovšem mnohem příšernější, nenávist ke všemu židovskému se projevovalo tím nejhanebnějším způsobem -- a po okupaci značná část národa s nacisty přímo kolaborovala. Lze potom v Česku čekat porozumění pro příběh malé Haničky? Jistě, pokud by se Češi nejprve vyrovnali se svou minulostí. Avšak nic, co by se tomu podobalo, tady neproběhlo. Skrytá nenávist, lež a mravní nihilismus tak stále žijí pod povrchem srdcí našich spoluobčanů. A hlavním důvodem toho je komunismus.

Už hned po válce se největších zločinů při "odsunu" Němců dopouštěly bandy organizované bývalými gestapáky a kryté KSČ. V únoru 1948 se tajná policie, která převzala a rozvinula praktiky gestapa, ujala svých úkolů, jež dostala od ÚV KSČ. Tak byly stovky lidí povražděny, tisíce poslány do koncentračních táborů (podobných nacistickým), další byli zavlečeni až na Sibiř do sovětských gulagů... o pronásledování, těžkém žalářování, o mučení při výsleších, okrádání, vyhánění ze zaměstnání atd. ani nemluvě.

Základní vinou obětí tohoto teroru bylo to, že byli demokraté, podnikatelé, sedláci, kněží nebo že bojovali proti nacismu na západní frontě. Při monstrprocesech se KSČ podařilo získat spontánní zájem a spolupráci národa na svých otřesných vraždách... tak třeba při procesu s levicovou političkou Miladou Horákovou, jejíž vinou bylo to, že trvala na demokratických hodnotách a odmítla podat si ruku s režimem vrahů, byly národem sepisovány petice, jež žádaly trest smrti pro tuto osamocenou ženu. Nemalá část našich prarodičů řvala blahem, když lživě obžalovaná nevinnost byla popravena.

Když dospěla poválečná generace, docházelo pomalu k určitému obrození a k první velice pokrytecké, nicméně přece jen sebereflexi společnosti, a zvláště komunistů. Ti, kdo byli kdysi účastni na teroru, kdo měli ruce od krve, byli však mocnější a dík tankům Varšavské smlouvy nastolili nový režim, tzv. normalizaci. Její podstatou bylo to, že se lež (zejména o minulosti) a nenávist vydávala za pravdu a lásku. Sotva se do čela KSČ dostal Husák, došlo k obrovským čistkám v knihovnách, ve školství, ba všude ve společnosti. Lidé sice již nebyli vražděni a zavíráni, ale nikdo z těch, kdo nosil pomyslnou žlutou hvězdu československé normalizace, nemohl vědět, co mu komunistické gestapo zítra udělá. A většina ohnula hřbet, chodila na prvomájové manifestace, připravovala nástěnky a dívala se na zrůdné seriály, např. na Třicet případů majora Zemana, které oslavují práci tajné policie nebo sovětskou říši prošpikovanou obrovskými vyhlazovacími lágry s milióny nevinných lidí.

Chtěl bych říci, že mnoho Čechů je sice schopno pochopit, co je to bolest, co je to lidská tragédie holčičky poslané do plynové komory, ale díky dlouhému soužití s totalitou dovedou jen obtížně přemýšlet nad tím, proč se to stalo a co udělat pro to, aby se to již nikdy nestalo. Zlo se připisuje Hitlerovi, Němcům, stalinistům, "zlým živlům ve straně", nikoli však tomu, kdo ho opravdu spáchal. Čechy pramálo zajímají osudy lidí, kteří s nimi žijí téměř pod jednou střechou a kteří si prožili komunistické koncentráky a nosili žlutou hvězdu třídní nenávisti. Dokonce se v Česku rozmáhá odpor k těm, kdo se proti komunistům aktivně postavili a kdo odmítli ohnout hřbet... a prezident Klaus ve své podzimní bilanci událostí z roku 1989 řekl, že za pád komunismu mohou řadoví kolaboranti, disidenti však prý nikoli.

Věděl, proč to říká! Sklidil potlesk a jeho popularita výrazně stoupla. Nikoli však jen prezident jede na této vlně. Jeden sociálnědemokratický poslanec po setkání s vysokým činitelem KLDR prohlásil, že pán, s nímž se setkal, je člověk dobrého srdce a že má porozumění pro problémy obyčejných lidí (parafrázuji).

Přitom určitě ví, že KLDR je dnes nejzločinnější stát na světě, v němž destitisíce malých Haniček umírá v příšerných lágrech. Konečně asi dvacet procent národa dnes v Česku volí stranu, která se hlásí ke komunismu i s jeho sto miliony obětí a která prohlašuje období 1948-1989 za to nejlepší období českých národních dějin. Stranu, jež se postavila proti přijetí členství v nově vzniklé alianci evropských krajně levicových stran jen proto, že se tato aliance (Evropská levice) distancovala od stalinismu.

Děti, o nichž se myslím právem říká, že dokáží ze svého okolí vycítit mnoho, co třeba vůbec nedovedou explicitně říci nebo promyslet, jsou tedy vůči Haně a jejímu příběhu v bolestné a rozporuplné pozici. Kdo se nedokáže omluvit a kát, ten už sám se sebou ani s jinými skutečný mír nikdy nenajde -- a většina rodičů a prarodičů se zřejmě bohužel rozhodla jit touto cestou. Mohou sice mávat rukou, mohou chtít, aby se na všechno "už zapomnělo", mohou též skládat jednu výmluvu vedle druhé... ale má-li být na oběti nacismu a komunismu vzpomínáno, pachuť bude zůstávat a pravda se bude odkrývat stále víc. Je nepochybně třeba vážit si obětí a ne vrahů, což je důvod, proč Češi zavírají oči a proč je příběh Hany přitahuje a fascinuje jen velmi málo. Ne snad že by nutně byli vrahy, ale prostě na straně obětí nestáli.