Muž, jakých je v českém školství poskrovnu, přezdívaný "nestor češtinářů" , "chodící encyklopedie" a "svědek století", stojí na svém bez vytáček i ve svojí nejúplnější zveřejněné bilanční životní uzávěrce, a teď opět, když to není módní: "Mít dobrou paměť je i dnes velký dar, škola by ji neměla zapomínat cvičit", " řadu věcí, které sleduji v českém školství, děláme špatně", "za poměrně značné znalosti z nejrůznějších oborů vděčím dnešními ochotnými přitakávači zatracovanému osmiletému gymnáziu".

Předkládám zde na Bohouškovo přán i autority Vlastimila Styblíka, jeho dlouholetého přítele, několik postřehů v pokorném poznání "vita brevis - ars longa".

Pro méně zasvěcené odkazuji a pro znalé se pokusím přidat něco k tomu, co v minulých desetiletích kompetentně napsali k minulým kulatinám Bohumilovým jeho blízcí spolupracovníci - Josef Kvita (1974/75), Alois Jedlička a M. Čechová (1984/85), Vlastimil Styblík ( 1989/90), Eva Hlaváčová (1994/95) a další.

Jak vyzrávaly, jak byly ukotveny, charakter učitele, vědce, celé lidské dílo jubilantovo, v přízni i nepřízni časů?

Čerpám ze zvukových záznamů našich hovorů, z korespondence a rukopisných poznámek i souvislých textů Bohumila Sedláčka: Mé učitelské vzory, Dobrý a špatný učitel českého jazyka, Bůh v mém životě, Můj mortuář- zastavení u hrobů blízkých přátel a významných osobností ( fragmenty), Vzpomínka na Josefa Hodka. Prostor je ale omezený.

Když jsem s ním v jeho bytě Na Pankráci před řadou měsíců hovořil, přišel zrovna z kontroly na poliklinice. "Víš, co mi ta mladá žába řekla? Že jsem prý na svoji skoro devadesátku docela zachovalý dědek." Pobaveně se culil, když mě pak nechal nalít dvě sklenky červeného vína. Prý se mu už přece jenom trochu třesou ruce...

Probírali jsme náš plán, nemohli jsme ale tušit, že společnou práci "Hovory, naslouchání a mlčení s Bohumilem Sedláčkem" nedokončíme k naší úplné spokojenosti.

Přesto jsme zveřejnili vše podstatné v internetové elektronické verzi na adrese respektovaného kulturně-politického deníku britskelisty.cz už 29.6. 200l a zkrácenou mutaci v časopisu Rodina a škola v lednu/2003.

Uprostřed práce nad koncepcí samostatné knižní publikace, která měla daleko překročit rámec profesionálních bohemistických aktivit jubilantových a přesáhnout do oblasti umění, sběratelství drobné grafiky, díla jeho přítele malíře J. Hodka i milovaných přírodních věd, vyřadila Bohumila na mnoho měsíců z jeho neúnavné intelektuálně zvídavé práce zákeřná nemoc.

Ten ale byl a zůstává silnou osobností:

Sám si už jako mladý učitel odvážným odchodem z útulného rodného moravského venkova do hlavního města vytvořil podmínky pro vystudování dvou vysokých škol i pro svoji příští odbornou a vědeckou práci.

Stihl v Praze poslouchat V. Vážného, B. Hálu, J. Mukařovského, po zavření universit v Kruhu přátel českého jazyka Vl. Šmilauera, Fr. Oberfalzera-Jílka a J. B. Čapka. Fakulty přírodovědeckou a filosofickou absolvoval po válce.

Doktorskou disertaci z antropo-klimatologie "Vztah mezi atmosférickými srážkami a neúrodou obilí v ČSR v letech 1924-1937" u profesorů S. Hanzlíka a R. Schneidera nesměl ale už obhájit. Vetoval ji prof. Kosil z Vysoké školy zemědělské. Byla mu málo ideová, neboť nevycházela z poznatků sovětských vědců Mičurina, Lysenka a Viljanova.

"Tož, ať si ten doktorát nechají", řekl si tenkrát, a to dodržel. O satisfakci Universitu Karlovu nepožádal ani po roce 1989. Doprošovat se nebyl jeho styl ani v jiných velmi náročných situacích, které jsme v našich hovorech asi poprvé analyzovali.

Bohumil proto rád cituje i verš : "Všecko na světě jen na obrátku a lidský život jako sen..." Jinde pak vyznal:

"Neuvědomuji si momentálně, kdo řekl , že hrdina je člověk, který zbytečně umírá proto, aby jiní mohli zbytečně žít. Měl jsem zážitek, který byl pro mne mementem pro celý život. Můj nejmladší bratr Jaroslav byl v roce 1942 odsouzen na 8 let káznice " gegen Hochverrat". Zemřel 1.3. 1945 ve věznici Brandenburg-Havel. Bylo mu 25 roků. Zemřel proto, aby si pohodlně mohli žít pochybní mocipáni ne tak vzdálené doby.

Vzpomínám si v této souvislosti i na původní nápis na náhrobku Františka Halase na hřbitově v Kunštátě: " Zemřel šťasten štěstím své smrti, zatím co jiní byli mrtví zaživa". Dlouho tam nevydržel, ministr Kopecký dal pomník odstranit. Že by potrefená husa? Kolik bylo a je takových?"

Když v roce 1974 odešel do důchodu, dál se podílel na organizaci metodické a didaktické práce (do roku 1979) i na tvorbě učebnic ( k těm se současní češtináři opět rádi vracejí a nejspíše vědí proč) a pokračovali v sérii odborných článků a příruček ( započal ji v roce 1955).

V posledních letech s Evou Hlaváčovou vydali v roce 1994 oblíbenou knížku k přijímacím zkouškám a pro střední školy "Opakujeme si skladbu" . Příručka vzniklá rovněž ve spolupráci s E. Hlaváčovou "Opakujeme si pravopis" má už 10 svazků . Známé jsou i " Diktáty a pravopisná cvičení I.-III." (vytvořil je s M. Blechovou a E. Hlaváčovou ).

Bibliografický soupis prací B. Sedláčka obsahuje 236 položek. Podrobnou bibliografii si už nevede, ale v minulých i letech přibylo nejméně 25 nových titulů.

Trochu ironicky k tomu poznamenává: " Všichni chtějí sborníky diktátů, to co dělám nejméně rád. Méně už se zajímají, jak českému pravopisu spolehlivě rozumět a tak se mu naučit." A jinde: " Myslím, že analyzovat objektivně uplynulá desetiletí v českém školství má smysl. Když ovšem neztratíme citlivost pro pozitivní momenty a schopnost vnímat i odstíny. V organizaci vzdělávání učitelstva i v obsahu učiva tu bylo mnoho inspirativního. Jen obrácená ideologická negace minulosti nestačí. To jsme tam, kde jsme byli."

Dnes Bohumil Sedláček trpělivě, za obětavé pomoci rodiny, odolává svojí nemoci, rehabilituje a vzkazuje svému osudu: Životní dílo by mělo být dokončeno, můj definitivní kritický soud není ještě dovysloven. Prosí proto Pána, aby mu dopřál ještě trochu sil do příštích dnů.

Prozradil na sebe leccos už při příležitosti 80. a 85. narozenin před několika lety, nikoliv ale to, co tvrdím já, že je dnes nejspíše nejzkušenější učitelskou, ředitelskou a inspektorskou osobností v českém základním a středním školství.

Přejme mu upřímně brzké uzdravení a návrat sil, aby mohl dále stát jako muž "signum, cui contradicetur".

Troufnu si tvrdit, že v českém školství je už málo takových vzdělanců-pamětníků.

Bohužel!