Vláda má za úkol vytýčit směr, kterým se budeme ubírat. Parlament se má tímto směrem podívat a vykolíkovat cestu, odsud až sem. Konečně, systém soudů má za úkol rozhodovat, kdo vyšlápl ven a kdo ne. Nechejme stranou polemiku, zda-li je směr, kterým jdeme, správný, je-li vykolíkované území příliš široké nebo příliš úzké a hrozí-li za jeho překročení adekvátní nebo vůbec nějaký postih. O tom bývá denně učiněno desítky "objevů" s aureolou pravd pravdoucích a s životností jedné hodiny, dne nebo týdne, záleží na periodicitě.

Všechny tři výše vyjmenované moci mají bezesporu velký vliv na stav (nechce se mi říct vývoj) společnosti. Bez nadsázky lze konstatovat, že jsou jeho demiurgem. Jako občané tohoto státu jsme doslova materiálem těchto sil, které ho nějakým způsobem formují, a aby mohla být lidská společnost nějak formována (nebo deformována), je zapotřebí elementu, jehož prostřednictvím se takové tvarování může uskutečnit -- je zapotřebí informace.

Celá existence lidské společnosti je na informaci založená, informace stojí za každou sebemenší či sebevětší změnou, kterou společnost prochází, konec konců, informace je společně nepostradatelná jak pro konsensus, tak pro revoluci. Informace hýbe lidstvem od té doby, kdy si na základě poznání konkrétního začal člověk uvědomovat a sdělovat abstraktní entity.

Informovat někoho, že něco zvláštně zářivého a horkého se vyskytlo na tom a tom místě nemá žádný význam. Je to konkrétní informace. Informace vytvořená schopností abstrahovat ale říká, že to zářivé a horké se vyskytuje vždy za těch a těch podmínek (budeme tomu říkat třeba oheň), což už má praktický význam -- s takovou informací se už dá nějak manipulovat, nakládat, můžeme ji i směňovat. Informace tedy může mít velký potenciál moci a možnost nakládat s takovou informací tedy implikuje možnost se ledasčeho zmocnit.

K původnímu tématu se to má takhle. Vláda, parlament i soudy vytvářejí, uzákoňují či vynášejí množství informací, které mají determinující vliv na společenský organismus. Aby ho však mohly fakticky (a hlavně efektivně) ovlivňovat, lépe řečeno formovat, je nutné tyto informace "bezprostředně" aplikovat, lidsky řečeno, nějak je těm lidem zprostředkovat. Ve společnostech čítajících desítky či stovky členů je tento kontakt opravdu bezprostřední a není nutné využívat k tomu zvláštní instituce.

Společenské celky, ke kterým se hlásí miliony kmenových buněk, ale už nedokážou efektivně uplatňovat moc přímo a tak k tomuto účelu využívají určitého posla, prostředníka - média. A poněvadž se má člověk jako druh k světu, bylo nutné vyvinout úsilí směrem ke zdokonalení přenosu informací v co nejkratším čase k co největšímu počtu adresátů. Podařilo se a všechno co mocenské struktury vyprodukují se dovídáme pouze skrze masmediální průmyslovou vůli.

Dokážeme si vůbec představit svět bez nich? Svět určitě, ale nikoliv v současné podobě. Globalizační proces by bez médií a zejména těch elektronických nebyl možný. Bez schopnosti médií určitým způsobem relativizovat události, vztahy a v souvislosti by nebylo tolik milované i proklínané postmoderny a svět by se zřejmě dále zmítal v nových a nových ideologických křečích.

Tato, i když nepříliš vědomá premisa , dává médiím funkci domnělých strážců demokracie. Ano, bez médií by skutečná demokracie nebyla možná, neboť by tak musela být jejich funkce re-delegována na jiné složky a v rámci posílení, v tomto případě ještě vzdálenější, centralizované moci lze tvrdit, že by tyto funkce převzaly represivní složky výkonu moci (třeba i rozdělené dle demokratického modelu) přímo podřízené.

Jsou však reálně existující masmédia opravdu zdravotní policií demokracie? Moderní demokracie předpokládá, jak je uvedeno výše, oddělení moci. Jedním dechem je třeba dodat, že s vykonáváním moci je spojená i potřeba kontrolního mechanismu, který zajistí, že moci nebude nepatřičně zneužito. Pokud označíme média za součást tohoto mechanismu, konstatujeme tak první rozpor -- na jedné straně lze média chápat jako prostředníka sociálně informačního systému, na straně druhé se mají podílet na funkci kontrolního mechanismu, který, aby byl regulérní, musí být částečně z tohoto systému extrahován a vydělen. Sedět na dvou židlích v tomto případě znamená přeskakovat ve vysoké frekvenci z jedné na druhou a vytvářet tak dojem, že sedí na té i na té, ale nikoliv na obou. Nelehká úloha.

Budeme-li se držet teze, že média, tato nepřiznaná čtvrtá moc, plní své funkce ve vztahu k demokracii v optimálních parametrech, přesto nelze tento vztah považovat za bezproblémový či jednoznačný. Sledujeme-li linii získání, držení a výkon moci, stejně jako obhajoby souvisejících kroků, lze konstatovat, že v případě moci institucionizované ústavně je třeba vždy, alespoň formálně, získat určitou kvalifikaci.

Vláda a parlament se kvalifikují ve volbách, které by měly být výsledkem snahy politických subjektů přesvědčit společnost o svých kvalitách. Kvalifikovaní pak v poměrném zastoupení okupují parlament a vítěz (ale i koalice poražených, přesto kvalifikovaných) se chopí kormidla -- vlády. U soudů je tomu jinak. Kvalifikační proces je daleko více koncentrován do roviny individuální. V této mocenské oblasti se nemůže kvalifikovat nikdo bez potřebného vzdělání. Musí tedy splnit určité kvalifikační minimum a zařadit se do hierarchického uspořádání, vycházejícího z nejběžnějšího antropologického modelu.

Míra i povaha jednotlivých kvalifikací je jiná, ale má společnou matrici v podmínkách určených celospolečenským konsensem. Jak se ale kvalifikují ti, kteří se podílejí na výkonu oné čtvrté moci? Jakými pravidly se tato kvalifikace řídí? Kvalifikují se tito mocní (bez uvozovek) vůbec nějak? Podíváme-li se na struktury masmédií (nikoliv na struktury, které vytvářejí) a zkonkretizujeme-li si tyto struktury pro větší přehlednost na oblast ČR, nabízí se několik klíčů, jak jednotlivé části teoreticky oddělit a kategorizovat. Můžeme je dělit podle obsahové kvality, technologické báze nebo třeba podle plochy pokrytí. Abychom však shledali vytyčenou mocenskou paralelu, je nutné je pitvat podle šablony jejich existenčního, chcete-li majetkového vztahu ke společnosti. V takové tabulce se nám na jedné straně objeví tzv. média veřejnoprávní a na straně druhé média komerční, pro vystižení správné podstaty jejich působení bych je nazval médii soukromými.

Veřejnoprávní média jsou zřízena a živena na základě celospolečenského rozhodnutí a ze společných rezerv. Jsou tedy ze své podstaty nezávislá na soukromém sektoru a jeho prostředcích -- z tohoto důvodu jsou zřizována. Mají plnit funkci zajišťování popularizace všech, z globálního hlediska významných jevů a problematik, nezávisle na předpokladu většinové reflexe, tedy i zájmů minoritních.

Soukromá média, obnažená až ke svým kořenům, nejsou ničím jiným než podnikatelským záměrem. Je tedy jejich "povinností" být rentabilní. Tato podmínka je důležitá nejen z hlediska záměru, ale i z hlediska jeho dlouhodobé existence. Tento podstatný rozdíl v charakteru vztahu jednotlivých médií vůči společnosti se ale nijak nepromítá v jejich vnější efektivitě. Jejich přístup k informacím, tedy přístup k elementu čtvrté moci, je bez rozdílu rovný a záleží vesměs na jednotlivých subjektech z mediálního prostředí, jaké informace se jim podaří získat ke zprostředkování a jak s nimi naloží.

Zatímco však veřejnoprávní média jsou "omezena" nutností šíře svého záběru (i když u nás to tak zdaleka nevypadá), soukromá média mohou cílevědomě sledovat linku, uspokojující základní podmínku záměru jejich vzniku i jejich trvání - zisk. Nemusejí se přitom ohlížet na informační vyváženost či objektivitu. Tyto kategorie se stávají podružnými. Pokud budou např. dlouhodobě zvýhodňovat nějakou firmu, stranu nebo politika (třeba i špatného), neriskují tím žádný, opakuji žádný postih. Jediným kritériem je míra komerční úspěšnosti. Chtěl bych zde pro ilustraci podotknout, že mezi soukromá média musíme počítat např. všechny celoplošné deníky, které u nás vycházejí.

A kvalifikace? Ta je čistě a jen v rukách tvůrců podnikatelského záměru. Z tohoto hlediska tedy bude hlavní předností zvládnutí manažerských dovedností. Participace na čtvrté moci tak nepředpokládá žádnou relevantní kvalifikaci. Demokracie se stává oligarchií.

Situace ve veřejnoprávních médiích je jiná. Existuje volený orgán, který má udržovat dohled nad tím, jak veřejnoprávní médium plní své povinnosti. Nejen, že je tento orgán volený z velké části politickou reprezentací (čímž se dostává čtvrtá moc do podřízenosti moci jiné), ale je vlastně zastupitelskou demokracií na druhou, kdy zástupci volení k výkonu určité moci volí další zástupce k výkonu moci odlišné. Demokracie se stává technokracií.

Oddělení jednotlivých mocenských celků nefunguje ani v rovině personální. Mezi nimi je pouze jakási oboustranně propustná membrána, umožňující prostupovat z médií do politiky a zpět takřka libovolně a v "papučích". Z novinářů se tak stávají ministři, tiskový mluvčí politických institucí, z mediálních magnátů můžou být klidně senátoři (a zřejmě i europoslanci), stejně jako z moderátorek. Zejména na příkladu V. Železného lze dokumentovat, jak je možné se úspěšně kvalifikovat k výkonu moci zákonodárné prostřednictvím působení ve strukturách moci nad zprostředkováním informací.

Musel samozřejmě projít i formální kvalifikací voleb, ovšem při možnosti prezentovat se každý týden ve vlastním televizním pořadu jako jediný polyhistor současnosti to byla jen pouhopouhá formalita -- kdo by nechtěl mít za senátora člověka, který nám po mnoho let přináší jen samé dobré, krásné a pravdivé věci. Ostatně, čemu se divím -- v Itálii je tento model doveden k ideální úspěšnosti.

To, že je oddělení čtvrté moci od těch ostatních chápáno jako nepotřebné a dokonce nepatřičné prokázal i publicista T. Kohl , autor článku Nestranná média jsou nudná (27.4.04, LN). Jeho obsah se dá shrnout v názvu , kromě pubescentního obdivu k moderátorce Bobošíkové je jeho ne-smyslem názor, že nestranný moderátor politického diskusního pořadu není k takové činnosti dostatečně kompetentní.

Nestrannost si však mylně vykládá jako neinformovanost o dění na politické scéně, absenci pohotové reakce a neschopnost koordinovat diskusi. Je evidentní, že ani jeden z těchto faktorů , natož jejich komplex, nelze nazývat nestranností.

Podle autora je taky úplně v pořádku, že se moderátorka televizního pořadu rozhodne z ničeho nic, relativně nedlouho před volbami, kandidovat do EP (k završení celé tragikomedie by mohla vytvořit rovnocenný tandem s jinou mediální vlasaticí). Vzhledem k tomu, že článek nebyl označen obvyklou notickou, že stanovisko nevyjadřuje názor redakce , předpokládám její souhlas. Potěš pánbůh.

Demokracie si musí nepochybně vyřešit svůj vztah s médii. Stav, kdy se politik stává politikem pouze skrz obrazovku televize a předvolební billboardy vede společnost k paralelismu -- společnost jde sice jedním směrem, ale jde v oddělených proudech vládnoucích elit a masy, přičemž se tyto proudy přerušovaně propojí pouze při volbách. Vzhledem k tomu, že volič přenesl veškerou svou odpovědnost a důvěru na média, jsou takové volby jen divadelní hrou. Té se většinou účastníme jako nedobrovolný kompars.