|
16. 4. 2004
Irák potřebuje, aby se s ním jinak zacházelo - nikoliv více amerických vojákůKanadské noviny jsou v těchto týdnech plné článků o Iráku, přestože se Kanada nepřipojila k útoku Spojených států na něj. Bylo jejím štěstím, že měl minulý ministerský předseda Jean Chrétien podobné názory jako většina kanadského obyvatelstva: Pokud akci neschválí Organizace spojených národů, nepřidáme se k našim jižním sousedům, ať se nás snaží přemlouvat sebevíce. Není ovšem pochyb o tom, že i v této zemi je mnoho takových lidí, kteří lamentují nad kanadskou sobeckostí a nad kanadským spoléháním, že nás naši velcí sousedé ochrání ode všeho zlého i když se jim nedostává našeho vděku. |
|
Titulek k tomuto článku ale nebyl převzat od žádného kanadského reportéra nebo politika. Použil jej David Ignatius, sloupkař u novin "The Washington Post", odkud jeho článek přetiskly kanadské noviny. Pan Ignatius poznamenal, že minulý týden naznačoval, jakoby v Iráku docházelo k nějakému "zlomu", kdy se množství jednotlivých událostí spojilo, aby vytvořilo velkou změnu v celkové situaci. Prezident Bush se neukazoval vlastním občanům na očích a strávil týden na svém texaském ranči, údajně proto, že nechtěl vytvořit zdání nějaké paniky nebo krize. Tentokrát nebylo jeho vystupování jakožto nonšalantního tvrdého chlapíka namístě. Bushova vláda si musí přiznat, že to v Iráku hoří. Americká politika klopýtá a je třeba se tímto případem zabývat vážně a to ihned. Základním problémem je bezpečnost, ale ta nemusí mít výhradně vojenské řešení. Tento problém nemůžeme vyřešit jednoduše tak, že pošleme do Iráku ještě více vojáků, že obsadíme ještě více měst a obcí a že budeme hlídkovat ve větším počtu šiitských oblastí. Takovým postupem bychom si pouze zavařili další kaši. Dostat Irák z dnešní situace znamená, že musí Bushova vláda obnovit to, co bylo nebo mělo být základním cílem války. Iráčtí občané chtějí novou zemi, oproštěnou od Husseinova útlaku a také prostou dominantních okupantů. Amerika jim pomohla dosáhnout prvního cíle a Iráčané nyní požadují splnění toho druhého. Spojené státy a jejich spojenci mají nyní dva měsíce k tomu, aby situaci napravili takovým způsobem, že by většina iráckého obyvatelstva přijala pokračující úlohu koalice i po 30. červnu, tedy po předání moci místní vládě. Předpokládám, možná příliš optimisticky, že nebyla rovnováha v Iráku nevratně poškozena a že povstání z minulého týdne postupně odezní. Je ale zapotřebí, aby se s Irákem jinak zacházelo. Plán pro období po 30. červnu by měl připomínat úsilí bývalého amerického prezidenta Franklina D. Roosevelta, když se snažil zlomit Velkou depresi třicátých let. Opravdu není zapotřebí dalších zbožných řečí o demokracii a terorismu. Během příštích devíti měsíců, které mají předcházet iráckým volbám, se musí Spojené státy zaměřit na základní požadavky: dát lidem práci a také pocit, že jim Američané a spojenci opravdu přinášejí lepší život. Zde jsou některé základní požadavky, jak mi je přednesli moji iráčtí přátelé:
Irácké bezpečnostní síly nejsou zřejmě schopné převzít situaci do svých rukou a proto bude přechod poněkud ztížen. Překvapující jednota sunnitů a šiitů - občanů i náboženských vedoucích a politiků (jak se projevila minulý týden), svědčí o tom, že tyto dvě strany nenávidí Američany více než se nenávidí navzájem. Možná najdou jednotu v tom, že jsou Iráčany. Vytvoření nového politického řádu v Iráku si vyžádá desetiletí. Všechny sny o Velkém Středním východu i jeho rizika jsou nyní stlačeny jako v přetlakovém hrnci. Vývoj ke změně bude obtížnější než si kdokoliv dovedl představit, ale nezastaví se. |
