Pro tajné služby není jistě žádným velkým problémem infiltrovat nějakou skupinku, jež může mít užší či vzdálenější kontakty na takové struktury, jeho je ETA, IRA či Al Kajdá a nejen monitorovat jejich aktivity a záměry, ale také tyto aktivity a záměry z pozadí ovlivňovat nebo přímo inspirovat.

Tažení proti mezinárodnímu terorismu je dnes velmi módní bojové heslo, ale za ním se neskrývá prioritně snaha o opravdové vymýcení terorismu -- toho totiž zaručeně nelze dosáhnout pomocí represe a utahování šroubů - tím lze spirálu násilí pouze dále roztočit a represívními zásahy jen posilovat prostředí a vůli k odvetě. Teror je možno odstranit pouze likvidací jeho podhoubí, tedy opravdovou změnou společenských poměrů, jež teror plodí. Ale to není na pořadu dne, dnes se hraje o něco úplně jiného a násilí tu sehrává velice špinavou a účelovou roli.

Kdysi jsem v publikovaném rozhovoru o dopadech ekonomické globalizace na existující státy a odbourávání prvků sociálního státu řekl, že konečným cílem je národní stát redukovat na policejní stanici kombinovanou s chudobincem. Subkomandante Insurgente Marcos, skvělý intelektuální představitel již desetiletého úspěšného povstání Indiánů v jihomexickém Chiapasu to vyjádřil se svou obvyklou elegancí: "V kabaretu globalizace předvádí stát striptýz a na konci představení mu zbývá jen holá nezbytnost: jeho represivní moc. Když je jeho materiální základna zničena, jeho svrchovanost a nezávislost potlačena, stává se národní stát pouhou bezpečnostní službou pro megaspolečnosti... Noví páni světa nemají potřebu přímo vládnout. Úkolem spravovat záležitosti jejich jménem jsou pověřeny národní vlády".

Ano, ekonomická globalizace kapitalistického typu si nezbytně vyžaduje nejen odbourání prvků sociálního státu a dalších "nadbytečných" výdajů, ale i všemožné utahování šroubů kontroly, represe, špiclování a likvidace jakýchkoli hrozeb pro klid a pořádek již v zárodku, tedy preventivních úderů či omezených válek, preventivních teroristických akcí a jiných špinavostí. Proto se profesionalizují armády (námezdní žoldnéř je podstatně lépe zneužitelný k jakékoli špinavosti, než odvedenec), proto se posilují prvky policejního státu, proto se oslabují mechanismy demokratické kontroly, proto probíhá eroze občanských práv a základních ústavních principů ve prospěch holé účelové zvůle. Klece v lágru na Guantánamu jsou zde dokonalým a výmluvným symbolem a patrně i pochmurnou předzvěstí budoucnosti.

Pokud je třeba posilovat policejní, zpravodajské a represivní aparáty a zvyšovat jejich pravomoci, je něco takového těžko proveditelné v ovzduší klidu, kdy klíčovým politickým heslem jsou např. lidská a občanská práva (dobové, dnes již opuštěné účelové argumenty v boji proti někdejšímu SSSR a jeho spojencům). Takové změny lze provést prakticky bez odporu, ale nejdřív musí dojít k nějakému spektakulárnímu masakru, případně k řetězu masakrů. Lidé vyjdou do ulic, budou volat po vládě pevné ruky, po zesílení bezpečnostních opatření, vlády dosud seškrtávající rozpočtové výdaje na policii, tajné služby, špiclování, represi a špinavé operace začnou náhle těmto složkám vnucovat prostředky, o jakých se jim nesnilo.

Strach vede k tomu, že se většinová společnost ráda a dobrovolně vzdá svých občanských svobod, záruk a práv. Vždyť je to nezbytné, aby bylo bezpečněji -- tak co? Až později jí začne docházet, že nešlo o výjimečné pravomoci a omezení krizového charakteru, jež budou po odvrácení nebezpečí zrušena, ale že jde o trvalou systémovou změnu -- a nakonec se v případě potřeby ostří represe obrátí i proti ní. Ale to už bude pozdě. Už nyní jsou ostatně zaznamenávány tendence každou opozici proti stávajícímu pořádku nálepkovat jako přinejmenším potenciální teroristy.

Ostatně není nic nesnadného, aby se v tomto světě plném rozporů občas někde nějaký ten masakr odehrál. Nebezpečí bude permanentí a nikdo na zrušení krizových pravomocí ani nepomyslí.

Pokud standardní útoky ETA míří zpravidla proti představitelům španělského oficiálního establishmentu, pokud útoky z 11. září 2001 mířily promyšleně proti nejposvátnějším symbolům americké politické, vojenské a ekonomické moci a počty náhodných obětí byly jen vedlejším produktem hlavního záměru, pak v Madridu jde o neadresný teror vůči nezúčastněným, vůči průměrné populaci. Právě takovéhle útoky s masovými oběťmi jsou pro podzemní struktury odporu svým vyzněním dost nevýhodné a rizikové, když proti nim staví nejen intenzívní cílenou represi států, ale i ty, kdo by jinak s nimi třeba i sympatizovali. Jsou však velmi efektivní, pokud jde o vytvoření atmosféry vhodné pro bezproblémové zavedení výrazně celoplošných represivních a kontrolních opatření výjimečného charakteru a rozsahu.

Neadresné útoky s masovými oběťmi jsou také vcelku snadné a je těžké se proti nim ochránit. Nastavit časování a strčit tašku pod sedadlo, pak na příští stanici v klidu vystoupit, to dokáže skoro každý. Ale zabít např. velícího generála okupačních vojsk, to je vysoce náročná a riziková akce...

A tak stačí inspirovat nevelkou buňku jakýchkoli radikálů, aby něco takového provedla -- a je to. Pro tajné služby a politické kruhy může být docela efektivní za cenu pár desítek nebo stovek obětí z bezejmenného davu ("naroda chvatit" -- říkali cynicky stalinisté, pamatujete?) dosáhnout trvalého utažení roubů kontroly a represe, v jiné situaci pro svou nepopulárnost zcela politicky neprůchodných.

Vzhledem k tomu, že systémové změny na úrovni národních států jsou pod tlakem globalizace na pořadu dne, není tato úvaha zcela nelogická. Šlo by ovšem o špinavé operace obrovských rozměrů a dopadů, ale co tomu brání? Serióznost a mravní zásady klíčových aktérů? Nenechme se vysmát! Na povrchu se to přece dá režírovat docela hodnověrně -- zachmuřené grimasy politiků setrvávajících v předepsaném smutku, miliony protestujících v ulicích, rozhodná prohlášení vlád o zavedení ještě rozhodnějších opatření, předhazování lákavých, leč neverifikovaných vyšetřovacích verzí veřejnosti ... a nakonec nějaký ten anonymní telefonát nebo dopis, že za to může ten nebo onen. A jede se dál.

Přitom neadresný teror je užíván oběma stranami, nejen palestinskými radikály s výbušninou na těle -- i izraelskými vrtulníky, jež zabíjejí spolu s pronásledovanými osobami zároveň i ty, co jdou po ulici zrovna kolem, co jsou zrovna náhodou ve vyhlédnutém domě.

A zhoubná spirála má všechny předpoklady se pěkně krvavě točit dál. Ty případy by měly být velmi důsledně vyšetřeny, pozadí bezpečně rozkryto a vše by se mělo zveřejnit. Jenže tajnůstkářství je přece charakteristickým rysem onoho utahování šroubů. Takže to pojede dál. Tohle opravdu nemůže dopadnout dobře. A rukojmími jsme všichni. Také jezdíte metrem, tramvají, autobusem? Člověka zamrazí, při tom pomyšlení...