Jan Patočka ve své "kacířské" eseji Je technická civilizace úpadková, a proč? píše o tom, že moderní člověk upadá ztrácením se v ekonomice každodennosti. Oproti ní tu stojí (jako sakrální vedle profánního) orgiastické vytržení. I ono však může být únikem ze zodpovědného a svobodného života v pravdě, o který Patočkovi jde. Autenticky prožívat lidskou existenci znamená "překonat každodennost, aniž se sebezapomenutě zhroutíme do oblasti temna jakkoli lákavého". Patočka tím sakrální, orgiastický rozměr lidského bytí nechce diskvalifikovat (navzdory tomu, že jej nazývá démonickým); je si dobře vědom nepostradatelnosti onoho setkání, v němž zakoušíme něco vyššího, něco nad věcmi tohoto světa. Jde mu však o to, aby takový prožitek byl integrován do zodpovědného myšlení a konání, aby byl -- ať už prostředky náboženství, filosofie nebo umění -- zvnitřněn a aby se tak jeho energie stala utvářející silou lidského ducha.

Řečeno patočkovskými pojmy, je naše civilizace postavena na paradoxní, avšak pozoruhodně funkční slitině každodennosti s orgiasmem. Racionálně a kalkulativně organizovaná sféra všednodenní produkce je zasazena do rámce, který je naopak iracionální, orgiastický -- jde o sebezapomínavé šílenství konzumu. V připravovaném filmu Český sen jsou zaznamenány výpovědi lidí, kterým přináší pobyt v hypermarketu stěží nahraditelné duševní uspokojení: mezi regály naditými zbožím z nich padá všechna nervozita, stres, úzkost, najednou jsou šťastní, zbaveni starostí, jsou v pozemském ráji; doslova o tom "básní". Samozřejmě jim v tom okamžiku ani nepřijdou na mysl ožebračení malovýrobci, vydíraní zaměstnanci nebo zadušená zeleň. Zodpovědnost se v orgiastickém vytržení ztrácí a bezpáteřní spotřebitelé se zároveň stávají pracovní a kupní silou, kterou systém potřebuje na rovině každodennosti. Všednost a vytržení se slévají ve způsobu života, který je vzdálen své vlastní pravdě, duchovní projasněnosti lidského nitra.

Určujícím znakem technické civilizace je její výlučně vnější efekt. Co není objednatelné a medializovatelné, jako by neexistovalo. Tak jako dominantní ekonomický úhel pohledu redukuje vše živé na kalkulovatelnou položku, tak masmédia zbavují svět veškeré hloubky a nivelizují jej na úroveň toho, co je "atraktivní"; vidí jen povrch věcí. Analýza ekologické krize je zde něčím naprosto nezajímavým, pokud není doprovázena nějakou extrémně působivou katastrofou. Pozornost se pak ovšem soustřeďuje právě na tuto katastrofu a její spektakulární "řešení", přičemž skutečně významné souvislosti rychle zapadají. Mohutné záplavy sice vyvolají bezprostřední vlnu solidarity, otázku našeho přístupu ke krajině však zpravidla nenastolí; při havárii tankeru se prolijí mediální slzy nad zadušenými tvory, diskusi nad přebujelým automobilismem to však nevyvolá. Mediální svět tak ukazuje technickou civilizaci jako plnou hluku a předimenzovaných obrazů, ale právě proto jako hluchou a slepou. Významnost je tu totožná s mediální nápadností. To dobře ví i terorista. Nepřítomnost jakéhokoliv proč v jeho jednání jen podtrhuje podstatu věci: důvod a hlubší povaha problému jsou marginální, podstatné je kolik -- totiž to, jak velký bude ratingový efekt. Medializace jeho činu mu zajišťuje dokonalý účinek, neboť jej zmnožuje a prostřednictvím vždy znovu opakovatelných výjevů dál šíří strach.

Soudobý terorismus je koncentrát efektivity, protože nemusí dosahovat žádného pozitivního cíle. Je orgiastickým vytržením z veškeré zodpovědnosti, a zároveň je naprosto všední, banální. Zatímco vrah "raskolnikovského" typu musí pohlédnout své oběti do tváře a tím dostává jeho akt autentický existenciální rozměr (jenž se projeví např. v trýznivých výčitkách svědomí), terorista pouze provádí technologický úkon. Rozlišení vinných a nevinných ztrácí smysl, neboť vztah k oběti je naprosto ne-etický, tj. mimo dobro a zlo, mimo sféru zodpovědného posouzení vlastního jednání.

Zodpovědnost vždy zvyšuje náklady. Výkon a zisk proto stoupá tam, kde minimalizujeme svoji zodpovědnost. Ta se naopak zvyšuje tehdy, když pronikáme pod povrch věcí a snažíme se nalézt jejich hlubší pravdu. Skutečné poznání vždy zdůvěrňuje a zavazuje, nastoluje vztah. Naproti tomu čím povrchnější je naše znalost světa, tím menší zodpovědnost k němu cítíme a nedělá nám potíž chovat se k němu zcela bez skrupulí. Terorismus je z tohoto hlediska extrémní formou bezohledné výkonnosti, která setřásá všechny zábrany.

Stejně povrchní jsou ale ty podoby "války proti terorismu", které nám nabízejí "zodpovědní" političtí činitelé. Obraz světového četníka s neomezenými pravomocemi sice vychází z prakticky zdůvodnitelných pohnutek, kráčí však stejnou cestou jako jeho protivník. Orgiasmus teroristického aktu získává protějšek v orgiasmu protiteroristické kampaně, jež se ráda mění v reklamu na nejnovější produkty vojenského průmyslu. Oba protivníci jsou si někdy až zarážejícím způsobem podobní: nezajímají je "vedlejší škody" a usilují o stav, v němž "vše je dovoleno". Jejich vzájemné vytržení příznačně splývá s banální každodenností, když se podmínky faktické války vydávají za něco normálního.

Úplně nejpodobnější jsou si však soudobý terorismus a civilizace, na kterou útočí, v tom, jak se technologie stává něčím autonomním, něčím substanciálním ve smyslu sui generis -- tedy tím, co je příčinou sebe sama a nemusí už být založeno v něčem dalším, vyšším nebo hlubším, v nějakém garantu smyslu. "Tradiční" terorismus volil cíle, uměl odlišovat. Extrémním, avšak srozumitelným způsobem ospravedlňoval své násilí nějakým účelem, jehož dosažením měla doba teroru ustat. Koneckonců, i atentát na Heydricha byl teroristickým aktem, a přesto jej většina z nás schvaluje: vražda na tyranovi není zločinem. Terorismus, který vešel do našeho povědomí zejména s 11. zářím, se z této logiky vymyká. Škoda už není nutnou daní, ale samotným účelem, bez ohledu na to, koho zasáhne. Škoda je však pouze formou zisku jako klíčového hybného momentu celého systému. Zisk v naší civilizaci ničemu neslouží, má cíl v sobě samém.

Výkon, efekt, technologická dynamika, charakterizující soudobou západní civilizaci, se neptá po žádném proč. "Proč" implikuje zodpovědnost, nutí nás zodpovídat otázky po smyslu toho či onoho jednání. Bushe a bin Ládina, velký kapitál a terorismus spojuje hluchota vůči všem proč. Otázky po smyslu jen zdržují, zvyšují náklady. Místo důvodů padají hesla jako Osa zla, Říše Satana, Dobro a Zlo; prázdná slova redukovatelná na My a Oni, jejichž smyslem je toliko mobilizace mas a požadavek bezpodmínečné poslušnosti.

Problémem není existence terorismu jako takového. Problémem je existence nezodpovědného terorismu. Terorismu, který nemá žádné proč, na které bychom se jej mohli zeptat. Právě taková otázka je ale tím, bez čeho nelze terorismus překonávat. "Válka proti terorismu" terorismus nezničí, naopak mu paradoxně dodá smyslu. Navíc: čím větší je míra naší "bezpečnosti", tím větší je také efekt strachu při sebemenším úspěšném ataku nebo jeho náznaku; a nemusí jít ani o atak vojenský, stačí vhodně napadnout počítačovou síť nebo vydat mediální prohlášení.

Jedinou cestou je přesvědčit ty, které považujeme za potenciální teroristy, že nepřítomnost onoho proč v každém lidském jednání je ničivější než tuny trhavin. Přesvědčit je, že kultura, ke které se hlásí a která má v sobě zakódovánu otázku smyslu, je zavazuje k zodpovědnosti. Nemůžeme hledat jen spojence v bezpečnostní politice, "přátele" na jedno použití. Potřebujeme opravdové přátele nebo aspoň partnery v dialogu, o nichž budeme vědět, že si kladou otázku, proč jsou na této Zemi. Nejprve si tu otázku ale musíme položit sami, musíme přesvědčit sami sebe, že je významná.

Svět je místo, které je vždy "právě zde". Globalizace, kterou prožíváme, vytváří zdání, že slovo "zde" je nahraditelné slovem "kdekoliv". Otázku proč však nelze pronášet kdykoliv a kdekoliv. Musí mít svůj kontext, svůj jazyk, svoji tradici, v níž je zprostředkována a která se nedá jen tak "objednat". Absolutně bezohlední teroristé jsou souputníky absolutně bezohledné technické civilizace, která všechny tradice popírá. Jsou pro ni nesrozumitelné a učit se jejich jazykům je zdlouhavé a nákladné.

Vytlačili jsme otázky po smyslu za obzor našeho každodenního konzumního vytržení. Výrazy jako "zodpovědný život v pravdě" jsou buď k smíchu, nebo se jich zmocnili moralisté, kteří sice hovoří o "duchovní krizi lidstva", ale zároveň zůstávají servilní vůči mocným tohoto světa. Lidstvo je v duchovní krizi už od počátku. Přesto přežilo. Duchovní krize totiž nezabíjí. Co zabíjí, je hluchota vůči hlasům, jež se na ni ptají. Vědomí vlastní krize je tím, z čeho pramení ona klíčová otázka jako původ vší kultury. Jestliže ji neumíme uspokojivě zodpovědět, je to o důvod víc, proč bychom na ni neměli zapomínat. Zodpovědnost se rodí ze zodpovídání, které nikdy nekončí, protože neumí umlčet otázku. Neumí "držet hubu a krok", makat a přisluhovat bez reptání, bez věčného proč.

Terorismus je největším nepřítelem civilizace, ale v jiném smyslu, než v jakém hovoří jeho potíratelé. Je naším nepřítelem v tom, že "držet hubu a krok" nás bezpečně naučí. Svět terorismu a války proti němu je světem bez otázek. Světem přízraků, strachu a strašidel obcházejících globalizovaný svět. Terorismus, tichý zabiják, který místo sebe nechává křičet své oběti, povstal z reptavého ducha otázek, kterým jsme my vyrvali jazyk.

POZN.: Tento text vznikl v sobotu 13. března. Při jeho psaní jsem měl jakési tušení, které jsem si vzápětí potvrdil, když jsem otevřel biografii jednoho českého filosofa: 13. březen je výročním dnem smrti Jana Patočky. Zvláštní náhoda. Chvíli jsem si pak pohrával s myšlenkou, že esej připíšu právě Patočkově památce. Nakonec mi to ale přišlo příliš troufalé...