Jezdím třetí týden po vlastech českých, většinou mezi Brnem, Ostravou a Prahou (učím během měsíce března na ostravské a brněnské univerzitě), a tak se člověk na cestách dostává trochu do styku s normálními lidmi v ČR.

Okamžitě z rozhovorů s nimi, nebo i z náhodných poznámek, zaslechnutých ve vlaku, v autobuse, vyplývá obrovský rozdíl mezi tím, co lidem vnucují dnešní české sdělovací prostředky a nedůvěrou obyčejných lidí vůči nim. Až mi připadlo, že je to situace velmi podobná situaci za komunismu, kdy se většina obyvatelstva stavěla se obdobnou nedůvěrou a se stejným odporem k oficiální komunistické propagandě. Je pozoruhodné jak daleko jsou dnes se svým pragocentrickým, uzavřeným mediální světem, české sdělovací prostředky daleko od myšlení normálních lidí. Pozoruhodná je i nedůvěra i bystrost, s jakou, jak se zdá, odhalují už intuitivně normální lidé manipulaci českých médií, zaměřených proti nim. (Že by to bylo vysvětlením, proč čtenost českých médií klesá?) "No tak, to víte, oni pořád píší něco, aby vám tahali peníze z kapsy," vyjádřila se s odporem nad jedním českým týdeníkem jedna starší paní ve vlaku z Brna do Ostravy. V témže vlaku, v jiný týden, jsem vyslechl historku, jak zahraniční majitel jednoho průmyslového podniku na menším městě učinil jeho ředitelem svou mladou, manželku bez vzdělání, a ta údajně z firmy postupně vyházela všechny české odborníky. Ať už je realita jakákoliv, o tomto si povídají lidé.

Opakovaně, téměř unisono, se od obyčejných lidí ozývá, že komunistická totalita nebyla tak strašná, jak ji černobíle líčí dnešní sdělovací prostředky, a že překvapivě naopak postkomunismus od roku 1989 byl a je pro mnoho lidí daleko drastičtější zkušeností, než by člověk očekával.

"Sledujte systematičtěji internetové stránky deníku MF Dnes," poradil mi v Brně jeden univerzitní učitel. "Je to tam znát výrazněji než v tištěné formě tohoto listu. Srovnávejte texty publikovaných článků s tím, co pak lidi k nim píší na fórech. Uvidíte, že redakční politika internetové MF Dnes se rovná úsilí vyvolávat u čtenářů silné, ale jen krátkodobé emocionální reakce. Je to typická, dezorientační metoda bulváru. Nacvičíte-li člověka, aby se vždy jen krátkodobě kvůli něčemu emocionálně rozčílil, a za minutu už nevěděl, o čem to bylo, zlikvidujete v jeho vědomí schopnost udržet si jakékoliv dlouhodobější emoce, a tedy i hodnoty. Je to zajímavý, soustředěný útok na integritu osobnosti."

"Obrátili se na mě po listopadu 1989 kolegové, abych se tu dal do Občanského fóra, že prý jsem čistý a že bych v něm měl být," řekl mi jeden technický odborník, také v Brně. "Šel jsem tam, ale když jsem viděl, jak je rázem zaplněno komunisty, převlékajícími kabáty, nesnesl jsem to a řekl jsem jim Sbohem." Politické funkce i hospodářství ovládli titíž konjunkturalisté, kteří je měli pod palcem i za komunismu. Museli jste totiž být z kruhů, které měly za komunismu protekční, vedoucí postavení, abyste jako někdejší šéfové komunistických státních podniků mohli zprivatizovat do vlastní kapsy jejich nejcennější části. Se slušnými lidmi to po roce 1989 dopadlo špatně. "Stačilo něco kritizovat, a hned jste byl označen za komunistu a existenčně zničen."

"Loňskou volbu nového prezidenta jsem považoval za urážku českého národa," pověděl mi tento svědek. "Prosím vás, co to vypovídá o virtuálním světě oněch sebestředných poslanců, soustředěných jen na intriky v Poslanecké sněmovně, když ti ubožáčci nemohou, ani po několikáté, nalézt v celém národě jediného slušného kandidáta na prezidenta a nakonec se, proboha, protože prý nikdo jiný nezbyl, shodnou na Klausovi! Jako by v této zemi nebylo množství schopných a slušných lidí. Jenže ti se do médií nedostanou. Nikdo se o ně nezajímá. Média i politikové si žijí ve vlastním, od ostatní společnosti zcela odříznutém, surreálném světě."

"Česká republika vždycky přežívala v důsledku své technologické vyspělosti," konstatoval tento odborník, který po řadě peripetií nyní pracuje pro malou českou inženýrskou firmu, která sice úspěšně, ale až po velkém úsilí, dnes vyrábí pro zahraniční zákazníky. "Co to je za podivnou politiku živit se přeprodáváním výrobků vyráběných jinde. Kolem Prahy byly nejcennější pozemky, tam, kde by měly být výrobní podniky vysoké technologie, rozprodány zahraničním firmám na sklady. To není ekonomická politika, která může skončit úspěšně."

"A ano, to víte, lidem se žije dost špatně. Nemají peníze. Tady v Brně většinou dělníci vydělávají kolem sedmi tisíc. Jak myslíte, že mohou vyjít, když platí za byt v paneláku tři a půl tisíce měsíčně?"

Obraz, který vzniká, je docela pochmurný. Do médií se nedostane. Žádní disidenti, kteří by se lidí zastali, už neexistují. Atomizací společnosti po roce 1989 se rozpadla jakákoliv solidarita. Dříve spolu lidi jezdili na výlety, chodili na společné akce. Teď se nikdo nikoho nezastane, vznikne-li v podniku problém, každý je sám pro sebe. A drží pusu, mohli by ho vyhodit.

Už nelze z útlaku obviňovat Sovětský svaz. Bohatí a vlivní spoluobčané mají však, zdá se, za účinné pomoci byrokracie, zemi ve velmi podobném objetí, jaké existovalo kdysi, když to byla ruská kolonie.

Docela mě konsternovalo, když jsem v pondělí slyšel v diskusi po jedné své přednášce názor posluchačky, že "dnešní situace v České republice není o nic méně traumatická než jaká byla v normalizačních sedmdesátých letech."

Kam se podělo vědomí svobody?