Podle průzkumu veřejného mínění, který publikovala BBC, 57 procent Iráčanů žijících v Iráku zastává názor, že je život nyní lepší než za Saddáma Husajna, 49 procent Iráčanů v Iráku si myslí, že bylo správné zaútočit na Irák a jen 39 procent zastává názor, že to bylo nesprávné. 70 procent Iráčanů v Iráku pohlíží optimisticky do budoucnosti a očekává, že za rok bude všechno ještě lepší. 80 procent Iráčanů zastává názor, že útoky na západní vojska nejsou správné a měly by přestat.

Je to naprosto odlišný obraz od toho obrazu, jaký vytvářejí západní sdělovací prostředky, konstatuje autorka. Západní protiválečná média vytvářejí představu, že je Irák v chaosu: ani to není pořádně žádná země - je to jen zuřící masa chaotické nenávisti proti Americe a jejím spojencům. Média vytvářejí dojem, že jsme situaci pro Iráčany invazí podstatně zhoršili a pro sebe samotné jsme vytvořili nebezpečnou situaci. Napravit se to dá prý jedině pokáním a stažením západních vojsk. Nyní toto vyjádřil nový španělský ministerský předseda jako hrozbu: jen absolutní "obrat" v americké politice mu zabrání, aby odvolal španělská vojska z Iráku.

Z hlediska názorů samotných Iráčanů by to bylo nesmírně neodpovědné, argumentuje autorka. 85 procent Iráčanů v Iráku si přeje návrat k bezpečnému životu a na to potřebují západní okupační vojska. Zapatero chce ale,a by západní koalice z Iráku odešla a pak se podřídila zoufale neefektivním mechanismům "mírových operací" OSN.

Vedlo by to k obrovské epidemii globálního terorismu, protože by se al Kajda poučila, že masové vraždění vede k zamýšleným cílům.

Lidé, kteří opravdu věří ve svobodu pro Iráčany a v boj proti terorismu, musejí prosazovat své akce daleko razantněji a bez omlouvání se. Protiválečná lobby zkreslila stav věcí, jaký je v Iráku, a také zločinecky zmanipulovala britské veřejné mínění v této záležitosti. Podařilo se jí proměnit krátkou nesmírně úspěšnou a pozoruhodně nekrvavou válku, která svrhla genocidního tyrana, ve věc celonárodní hanby.

Podle průzkumu veřejného mínění, provedeného v Británii, nepohlížejí britští muslimové, na rozdíl od svých kolegů v Iráku, na budoucnost optimisticky, ani nejsou vděčni osvoboditelům své země. Mají pocit, že jsou v Británii stále více izolováni a přičítají to irácké válce a novým protiteroristickým zákonům. 61 procent britských muslimů chce, aby se britská a americká vojska z Iráku stáhla - je to přesný opak toho, co si přejí sami Iráčané.

Možná i je zmanipulovala hysterická, protiválečná, protiamerická lobby. Mnozí z nich byli jistě také ovlivněni, zastrašeni a morálně vydíráni islámskými demagogy, kterým se v Británii dovoluje, aby šířili ve společnost nenávist takovým způsobem, jak by to nebylo dovoleno žádné jiné skupině ve společnosti.

Většina britských muslimů chce, stejně jako Iráčané, mír a svobodu. Ti, kteří zajišťují tyto hodnoty, je musejí prosazovat stejně energicky, jak energicky vystupují Usámovi užiteční idioti, konstatuje závěrem autorka.