Na mnou tezi o morální pluralitě ("Jak odlišíte "demokratický návrh" parlamentu od "nedemokratického návrhu"? Podle mého soudu například tím, nakolik tento návrh dbá morální plurality. Prostě a jednoduše řečeno tím, zda si je navrhovatel vědom, že jiní lidé mohou mít odlišné názory v morálních otázkách, a že to ještě neznamená, že musí být nutně darebáky, morálně méněcennými, "hříšnými" apod.") se mi dostalo kuriózní odpovědi, že bych zřejmě nepřiznal nárok na odlišnou morálku zloději, který mi vykradl byt. Oponent má pravdu, nepřiznal.

Kdybych chtěl dělat na Britských listech semináře z logiky, jednoduše uvedu, že zmíněný výrok je konzistentní s tvrzením, že jiní lidé mohou mít odlišné názory v morálních otázkách a

mohou být

darebáky a morálně méněcennými, popřípadě zloději. Pluralismus sice zahrnuje množství, samozřejmě ale neznamená, že by zahrnoval vše, jak se snaží naznačit oponent. Pluralismus není relativismus. Morální pluralismus znamená vědomí si

rozumné

neshody; mohu mít s oponentem různé názory na morální problém, ale mohu si zároveň být vědom důvodů, které oponenta k jeho názoru vedou a tyto důvody, stejně jako jeho názor, respektovat.

A znovu, ve snaze zabránit zkreslení: neznamená to, že musím respektovat každý názor každého oponenta. Samozřejmě se dá vznést další námitka, která se bude týkat svévolnosti toho, co považuji za neshodu rozumnou a co nikoli. Jak odliším, co je respektu hodno a co nikoli? Kritéria mohou být různá; za vhodné považuji například Kantovo řešení zdůrazňující autonomii jednotlivce. Nepředpokládám, že by zloděj argumentačně obhájil své jednání s ohledem na Kantův kategorický imperativ. Zřejmě by mezi námi k neshodě došlo, ale rozumná by prostě nebyla; dotyčný by mě nerespektoval jako autonomní bytost s lidskými právy.

Má argumentace je prý nepoctivá, protože "...nikdo zde neusiluje o kriminalizaci názorů, pouze o kriminalizaci skutku - zabití nenarozeného dítěte." Nu možná nemusí být souvislost mezi mým morálním přesvědčením a z něj vyplývajícími činy; pokud však nechci býti schizofrenikem, soudím, že k určitému souladu by mezi nimi dojít mělo. A také soudím, že jestliže nastane v morálních soudech rozumná neshoda (jak se i v tomto konkrétním případě domnívám), je lépe, když stát neusiluje o kriminalizaci skutků z této neshody vyplývajících. Očividně to neznamená, že stát by měl zrušit všechny svoje zákony a netrestat třeba ty, kteří vraždí doktory provádějící potraty (v otázce vražd je rozumná morální neshoda nemožná).

Jsem rád, že P. Mareš uznává: "Dá se samozřejmě spekulovat o tom, zda by si dítě přálo žít s vrozeným postižením, kdyby o něm vědělo, a zda by raději samo nezvolilo kyretu. Pokud však mohu soudit podle těch, kteří jako postižení mezi námi žijí a jak je znám, ani jediný z nich by se života dobrovolně nevzdal."

Dostáváme se skutečně na tenkou půdu, podle mého soudu na půdu posuzování případu od případu. Budeme-li argumentovat výše uvedeným způsobem, spíše tím nahráváme postoji, který se snažím obhájit: zachovat legální možnost potratů a odpovědně posuzovat případ od případu. Můžeme znát spoustu postižených, s některými můžeme komunikovat, s jinými to ale téměř nejde, někteří nám sdělí tohle, jiní atd...

"Základní otázkou stále zůstává - a o ničem jiném nemá smysl dále diskutovat -, zda kvalita života smí dostat přednost před životem samým. Na tu nikdo z mých oponentů nedokázal dát jednoznačnou odpověď. A ani se jim moc nedivím."

Já také ne, ono to totiž obecně půjde velmi obtížně, na takovou otázku je třeba hledat odpověď vždy v konkrétním případě s konkrétní diagnózou a prognózou. Za ještě obtížnější ale považuji tvrdit, že vždy a za všech okolností má přednost život. Raději bych opravdu nechal rozhodnutí na životě samém; dospělém, který za dítě přebírá morální odpovědnost. Podle P. Mareše "snad jenom naprostý cynik může dojít k závěru, že za určitých, ne zcela optimálních okolností v nejlepším zájmu jeho dítěte je - být mrtvé." Zde zřejmě mezi námi neshoda zůstane; kde vidí cynismus, tam bych hledal spíše lásku, starost a převzetí odpovědnosti. Podle mého názoru bude cynikem spíše ten, kdo si umyje ruce a rozhodne, že ve všech případech převáží život. Takovému člověku jsou lhostejní ti, kteří ho za jeho fundamentální rozhodnutí mohou jen v duchu proklínat a nenávidět; i když velmi těžce postižené děti často nemohou ani to.