Wazi Ozalemgulovi (jméno uvádíme bez záruky, je z rozhlasového přepisu) je 28 let. V táboře v zálivu Guantánamo byl zadržován déle než půldruhého roku. V Afghánistánu byl zatčen na kontrolním stanovišti na silnici v březnu 2002, těsně po zatčení svého přítele Abasiho, který byl také nyní propuštěn. Ani jeden z obou mužů nebyl obžalován z žádného trestného činu.

Po návratu do Afghánistánu Wazi zjistil, že taxík, automobil, jehož prostřednictvím si vydělával na živobytí, byl mezitím ukraden. Má nyní vážné problémy jak se uživit. Reportér britského rozhlasu se ho nejprve zeptal, proč si Američané či afghánští vojáci mysleli, že má něco společného s organizací al Kajda. Wazi odpověděl:

Byl jsem jen nakupovat chleba pro rodinu. Pracoval jsem ve svém taxíku. Donutili mě vystoupit a byl jsem předán Američanům. Afghánští vojáci mě jim zřejmě popsali jako teroristu. Ale nebyl jsem terorista a ani jsem nebyl u Talibanu. Byl jsem jen nakupovat chleba. V zálivu Guantánamo možná jsou zločinci, ale já vím, co jsem já. Byl jsem nevinen.

Zacházeli s námi dobře. Při výslěších nás nebili ani nemučili. Když jsme čekali v celách, přemýšleli jsme pořád o tom, jestli nás někdy vůbec propustí anebo zda tam budeme navždycky. S britskými zadrženými jjsme se nestýkali, neumíme anglicky, tak jsme nevěděli, kdo jsou Britové. My jsme byli v jednom bloku se 48 lidmi. Mohli jsme mluvit s Afghánci, ale nemohli jsme mluvit s nikým jiným.

Všichni jsme si mysleli, že nás nikdy nepustí, až jsme se pak dověděli, že byl propuštěn můj přítel Abbasim. Potom jsme měli naději, že možná pustí i nás.

Můj bratr mi napsal, že máme dítě. Bylo jasné, že všichni budou šťastni.

Kam bych mohl jít a žádat Američany o odškodnění. Nikdo se se mnou bavit nebude. Když jsem tam byl, řekl jsem jim, že by mi měli dát peníze za to auto, o které jsem přišel. Ale oni mi řekli: zapomeň na svá práva a buď rád, že tě propouštíme.

Mám teď spoustu problémů. Živím se teď manuální prací. Přišel jsem o taxíka a nikdy si nebudu moci dovolit koupit nový.