Lidové noviny 25. 10. 2003

Jana Ciglerová

Zastrašování novinářů je v Česku běžné

Vyděrači na svou taktiku vyhrožování ale spíše doplácejí, protože reportéři se potom o ně zajímají o to více

Množí se případy vydírání novinářů, nebo se o nich už reportéři nebojí mluvit?

PRAHA - Případ redaktorky Sabiny Slonkové byl zřejmě větším milníkem v české žurnalistice, než se původně zdálo. Další mediální trhák tohoto týdne, policejní ukrývání reportéra ČT Jiřího Hynka, ukazuje, že ohrožování novinářů není nijak výjimečné. Jen už to po kauze Slonková nikdo nebere na lehkou váhu. Prakticky v každé redakci novin, rádia či televize jsou novináři, kteří na vlastní kůži zakusili vyhrožování, vydírání, zastrašování či přímo fyzický útok. Ne všichni to sice "dotáhli až tak daleko", že by je musela ukrývat policie (jako Slonkovou a Hynka), ale mnozí z nich dnes zpětně přiznávají, že se vážně báli o život. Útěchou pro zdejší žurnalistiku je, že u většiny z nich to mělo přesně opačný efekt, než jejich zastrašovatelé očekávali. Tedy místo reakce "mám já tohle zapotřebí" vyvolaly výhrůžky pocit "tím spíš se na vás zaměřím". Za těch několik případů, kdy se novinář raději rozhodl o konkrétní kauze přestat referovat, jmenujme například někdejšího reportéra televize Nova Mikoláše Černého. Při jízdě na dálnici ho za ním jedoucí auto donutilo zpomalit a poté mu prostřelili okna. Dramatická scéna, při níž redaktor jen zázrakem vyvázl bez vážného zranění, Černého přiměla odejít z žurnalistiky úplně. Založil si P. R. agenturu, která mu podle informací LN dodnes úspěšně funguje.

Ideologické vydírání

"Když mě chce někdo zastrašit, tak mi tím posílá kolkovanou žádost o to, abych se jeho kauzou zabýval dál," prohlašuje kontroverzní redaktor týdeníku Reflex Jiří X. Doležal. Ten podle svých slov čelí výhrůžkám jako na běžícím páse, ale důležité je, aby novinář dokázal rozlišit mezi reálným nebezpečím a dětinskou hrou. "Výhrůžky jsou běžná součást novinářské práce, patří to k profesi. Z každého sta, které dostanu, ale beru vážně jen jednu až dvě." Snad nejvíce se JXD o svůj život bál v roce 1996, kdy ho vydíral vyšinutý muž. Měsíc chodil všude 30 metrů za ním, vyhrožoval mu, obvolával jeho známé a kolegy v redakci. Zastrašování vyvrcholilo tím, že za Doležalem přišel do jednoho klubu, kde jemu i personálu vyhrožoval ručním granátem. "Pro své okolí jsem vypadal jako paranoik, chodil jsem domů pokaždé jinou cestou a vůbec zásadně měnil chování. Nabídku na policejní ochranu jsem tehdy ale odmítl, protože mi ji mohli dát jen na pár dní, a to bylo málo," popisuje Doležal. Muž, který se později zastřelil, přitom po redaktorovi Reflexu nechtěl nic konkrétního - jen si s ním povídat a prosadit články do časopisu. U Doležala, stejně jako například u tehdejšího redaktora Lidových novin Jana Kubity (v současné době pracuje pro MF Dnes), byl rozdíl proti Hynkovi a Slonkové v tom, že "naštvali" ideologicky zaměřenou skupinu lidí. Proti té je člověk prakticky bezbranný, protože je těžko vymezitelná. "Tehdy mi vyhrožovali fanoušci republikánů, že jestli prý nepřestanu psát ty ošklivé články o Sládkovi, počkají si na mě a ukážou mi," vzpomíná Kubita. Spolu se svým nadřízeným dokonce podal trestní oznámení. "Zatímco vyděrači Jiřího Hynka měli podle všeho ekonomický zájem, u mě to bylo motivované ideově, a tím pádem to byla neomezená skupina lidí." V případech vyhrožování novinářům platí, že nejsnáze "na odstřel" jsou ti, kdo jsou nejvíce vidět a mají díky popularitě svého média největší vliv. Nejčastějšími oběťmi jsou proto televizní novináři z investigativních pořadů typu Na vlastní oči či Klekánice. Reportérovi "Očí" Josefu Klímovi musela nedávno televize Nova dokonce poskytnout vlastní ochranku, která ho hlídala ve dne v noci. "Točili jsme o jednom muži, který vymáhá pohledávky. Byli kolem něj čtyři mrtví, přičemž jeden z nich, jehož případ policie označila jako sebevraždu, byl obzvlášť podezřelý. Propíchl se nožem, dokonce třikrát, a ještě před smrtí vymahateli ,prodal' velké majetky," vysvětluje Klíma. Pak už to šlo ráz na ráz. Od svých zdrojů z podsvětí, jak sám říká, se dozvěděl, že dotyčný předmět reportáže je velmi rozzlobený a nehodlá to nechat být. Nova pro něj najala několik mužů, kteří byli stále s ním. "Nesměl jsem vlézt do auta, než ho prohlédli, spali u nás doma, dokonce mi zakázali jít i na koncert Rolling Stones."

Srazilo ji auto

Jenže i takováto taktika se míjí účinkem, protože obzvlášť u televizních reportérů je velmi těžké reportáž zastavit. Téma se probírá přede všemi na poradě a na příspěvku pracuje hned několik lidí najednou - od dramaturga přes produkci až po několikačlenný redakční tým. "Důležité je nenechat se vylákat na schůzky, i kvůli tomu, aby vás někdo neobvinil z přijímání úplatků," radí Klíma.

Známý reportér proto všechny své informátory, které osobně nezná, zve na Barrandov do televize. "Když se chtějí sejít třeba u benzinky na kraji Prahy, tak jim rovnou řeknu, že se tam bojím jet." Případ Sabiny Slonkové se v červenci 2002 stal obrovskou aférou a plánovaná vražda slavné novinářky, která dnes pracuje v Hospodářských novinách, se zdála být v Česku něčím velmi neobvyklým. Jenže podobných případů, které sice neskončily policejním zátahem a ochranou na utajeném místě, se i do té doby stalo mnoho, jen se o nich tolik nemluvilo. Za všechny zmiňme moderátorku pořadu Klekánice České televize Janu Lorencovou.

V roce 1993 točila reportáže o kauze lehkých topných olejů a dostávala mnoho výhrůžných telefonátů. Když ani ty ji od investigace neodradily, skupina ostravských olejářů ji nechala srazit autem. "Vycházela jsem z budovy a všimla jsem si popojíždějícího auta. Když jsem vstoupila do silnice, prudce se rozjelo, najelo na mě a přejelo mi nohu," vypráví Jana Lorencová. Pachatele se nikdy nepodařilo dohledat, protože auto mělo falešnou poznávací značku. "Já už dneska samozřejmě vím, kdo za tím stál, ale když jsem tehdy šla na policii, tvářili se, že ani nevědí o nějaké kauze lehkých topných olejů," dodává Lorencová. Jestli pak raději přestala o kauze točit? "Naopak. Tím spíš jsem se do toho pustila. Pocit, jestli to mám zapotřebí, mám jen tehdy, když nedokážu s nějakou kauzou pohnout."

Výhrůžky hladí ego

Naštěstí je tedy novinářů, kteří se vydíráním nenechají zastavit, více než těch, kdo to z osobních důvodů raději vzdají. Podle reportéra pořadu Na vlastní oči Janka Kroupy dokonce zastrašování paradoxně práci novinářů prospívá. "Ono to člověka vlastně pochválí. Dodá mu to pocit, že se trefil do černého a že to, co dělá, je přesně ono. Okamžitě se stane slavným a jeho slovo má pak daleko větší váhu," poznamenává Kroupa. "Je to ideální způsob, jak novináře dobře naštvat a motivovat je k tomu, aby do případu ,šili' ještě více. Cítí se hrozně důležití a pohladí to jejich ega."

Investigativní reportér se o tom, že někdo usiluje o jeho život, dozvěděl v souvislosti s kauzou Štiřín, kterou tehdy sledoval. Dotyční vyděrači jej chtěli srazit z motorky na Nuselském mostě. Kroupa by to tehdy nebral tak vážně, kdyby mu nedali najevo, kolik toho vědí o jeho životě. "Znali mou adresu, věděli, kudy jezdím, když mám auto, i cestu, kterou používám, jen když jedu na skútru," popisuje. Jenže i vůči takovýmto atakům se novináři postupně stanou imunními. "Je sice nepříjemné, když vás někdo sleduje, ale těm lidem jde většinou jen o to, aby na sebe upozornili," říká krimi reportér Televizních novin Ivan Břešťák. "Já se výhrůžkami vážně zabýval dřív, kdy jsem se chvílemi i bál, ale po čase se dostaví určité otupění."

Může se sice zdát, že se případy ohrožování novinářů množí, pravdou je ale spíše opak. "Na začátku 90. let se nás více báli. Když jsme něco vyšťourali, mělo to i nějaký efekt," myslí si Josef Klíma. "Dneska je skandálů tolik, že už to splývá. Ani policie není tak akční, jak bývala. Síla investigativní žurnalistiky v Česku slábne."