Jak jsem před osmnácti lety napsal pro exilový dvojměsíčník Listy Jiřího Pelikána, Formanův Amadeus je v první řadě bezpochyby poctou českému národu a české kultuře v době jejího zotročení a - zároveň paradoxně - v době jejího velkého mezinárodního vzestupu. Českou novou vlnu šedesátých let komunisti po sovětské invazi zlikvidovali, Miloš Forman byl jedním z těch jejích představitelů, kteří - šťastně - skončili v zahraničí a po období určitého tápání (neúspěch jeho prvního amerického filmu Taking Off) si vydobyli i ve Spojených státech tvůrčí svobodu říkat to, co považují za důležité, a to tak, aby to rezonovalo se společenským vědomím v Americe i ve střední Evropě, v obou kulturách jinak.

I když je film Amadeus adaptací divadelní hry Petera Shaffera, jeho téma je formanovské a režisérovi blízké: je to metafyzické téma lidské prostřednosti, jímž se jinde například zabývá Václav Havel ve své "pivovarské" hře Audience: jak k tomu přijde někdo, že se v životě nemusí snažit, a přesto je talentovaný a všechno se mu daří? Jak k tomu přijdou ti, kteří talentovaní nejsou, pracují usilovně, ale odměněni uznáním nakonec nejsou. A ani nositel skutečného talentu, v tomto filmu zosobňovaný postavou skladatele Wolfganga Amadea Mozarta (která je metaforou každého výjimečným způsobem talentovaného jedince), to nemá lehké. Ale proč se někdy talent projevuje u těch nejabsurdnějších lidí? (Možná na tuto dosud nezpodpověditelnou otázku časem odpoví genetika.)

Skutečný talent všeobecně druhořadý svět neuznává: Mozart věděl, že je ve své době nejlepším skladatelem, jeho operám se však ve Vídni nedostalo více než jen několika představení. Svět je nedokonalý a frustrující: vládnou v něm blbci, říká svým velkofilmem Forman. Dvorský vídeňský establishment dělal všechno, co bylo v jeho silách, aby skutečnou magickou jiskru talentu udusil: důležitější byly osobní zájmy jeho jednotlivých představitelů, neukojené ambice, závist a ješitnost.

Vlastnosti, které provázejí na světě každého, kdo má trochu talentu a kdo se pokusí být nezávislý, "nevýt s vlky" a jednat v souladu se svou integritou. Formanův Amadeus je stejně tak kritikou prostřednosti komunistického režimu jako západního "kapitalistického" establishmentu. Paradoxem ovšem je, že západní establishment, poté, co se Forman naučil, jak jeho struktur využívat, mu poskytl možnost svou vizi světa prezentovat tímto a dalšími jeho vynikajícími filmy na světové scéně.

Nevím, nakolik si čeští diváci uvědomují, jak pozoruhodným mezinárodním, "globalizačním" úsilím byl už před osmnácti lety film Amadeus. (České titulky filmu kupodivu upozornily jen na "domácí, český" výrobní tým!) Avšak to je nedorozumění: český talent režiséra a kameramana se jedinečným způsobem spojily s anglosaským dramatikem, smetánkou britského hudebního nebe a amerického a britského filmového a televizního establishmentu.

Ve filmu hrají nejzajímavější britští a američtí herci (libretistu Kouzelné flétny například hraje známý britský herec Simon Callow, mezi zřízenci, kteří se starají o stárnoucího Salieriho, je i jeden skotský herec, známý z glasgowské divadelní scény - lidi se pro film zjevně vybírali po celém světě.)

Mozartovu hudbu hraje známá akademie z londýnského kostela St. Martin in the Fields pod taktovkou Nevilla Marrinera, slyšíme ale - v závěru filmu, pod titulky, i Mozartův klavírní koncert v podání Ivana Moravce. Forman využíval i českého zázemí, včetně četných českých herců, kteří se objevili ve vedlejších rolích (třeba Karel Effa). Negativ filmu vyvolal na barrandovských ateliérech, film se pak stříhal a míchal a kopíroval v Kalifornii.

Londýn, Praha, Amerika. Forman se dostal do světa, nezapomněl na své zázemí, světu tímto filmem komunikoval velké téma, proměnil "českost" ve světovost - tak, že české vidění světa transformoval umně takovým způsobem k interpretaci otázek, které nutně musejí zajímat každého, že je film Amadeus přístupný a srozumitelný a silný všude.

Ano, jistě se dá namítnout, že se Forman do určité míry "svezl" na nejkrásnější Mozartově hudbě. Avšak využití velkého, už existujícího uměleckého díla, je obtížné, je to challenge, výzva. Povšimněme si na pokusech Brabcových (Kytice) a Zelenkových (Nohavica, film Rok ďábla), jak těžce tito režiséři selhali ve snaze interpretovat velké už existující umělecké dílo. Jeho žár jejich film spálil.

Forman se v Amadeovi dokázal Mozartově hudbě postavit jako rovný s rovným a využít jí a interpretovat ji tak, že všechno ostatní je v tomto filmu Mozartově hudbě rovnocennou složkou. Formanův Amadeus je velký film a zároveň je i režisérovou obrovskou poctou zemi a kultuře, z níž jeho autoři vyšli. Upozorněním na hrady a zámky, na nichž byl film natáčen, je v závěru i turistickou reklamou pro Českou republiku.

Jsem velmi rád, že se v těchto dnech Formanův Amadeus znovu dostává po světě do kin: v Británii se nyní za velké reklamy distribuuje jeho nově sestřihaná, o dvacet minut prodloužená, digitálně zpracovaná verze. Doufám, že se mi ji podaří při návratu do Glasgowa asi za deset dní v Londýně shlédnout: budu o ni referovat. Formanův Amadeus bezpochyby patří k nejlepším filmům světové kinematografie dvacátého století a měl by být součástí i českého filmového kánonu - v sále by nemělo zvednout ruce polovina přítomných, že ho dosud neviděli.