29. 7. 2002
Letní filmová škola: většinou vynikající filmy, trochu chaotická organizaceNemohu než vyslovit poctu letošní Letní filmové škole v Uherském Hradišti, organizované péčí jejího ředitele Jiřího Králíka. Ač se koná po osmadvacáté, a pod Králíkovým vedením letos po desáté, mám příležitost účastnit se jí osobně letos poprvé. Je to tu velmi dobré.
|
(Byli jsme pozváni, protože se tentokrát zde konala v sekci "Mytologie" retrospektiva experimentálních kreslených filmů mé manželky, režisérky Lesley Keenové, které jsme vyrobili v letech 1981 - 1990 pro britskou kulturní komerční televizní stanici Channel Four, viz například film Taking a Line for a Walk, animovaná pocta dílu švýcarského malíře Paula Kleea z roku 1983, jehož internetové stránky jsou zde, jádrem retrospektivy byl však celovečerní animovaný film Ra: the Path of the Sun God, Ra: cesta slunečního Boha, který se pokusil vizuálně - a hudebně - zpřístupnit modernímu divákovi kosmologii a základní pojmy staroegyptské mytologie a teologie.) Letní filmová škola v Uherském Hradišti nutně zaujme rozsahem svého programu (v každou dobu se koná několik akcí či promítání zároveň, takže má divák před sebou obrovskou nabídku, z níž si může volně vybírat) a především vysokou kvalitou předkládaných snímků. Blahopřeji Jiřímu Králíkovi ke zcela bravurnímu výběru více než 250 filmů. Kvalita je, zdá se, zatím podstatě vyšší, než jaká byla na letošním filmovém festivalu v Karlových Varech a určitě i na nedávném festivalu v Trenčianských Teplicích. Králík má ovšem při výběru hned několik výhod. Jednak při výběru filmů má tým spolehlivých a zkušených odborníků, jednak není účelem jeho Školy nutně jen předkládat divákům to nejnovější, promítají se i četná klasická díla, která prošla prověrkou času. Takto obrovský podnik se, předpokládám, nemůže obejít bez občasných drobnějších technických a organizačních zádrhelů. Technická kvalita promítání není ve všech případech nejdokonalejší: občas se uprostřed promítání změní formát filmu na plátně, někdy je nutno korigovat při videoprojekci barvy, někdy na chvíli vypadne zvuk či obraz, na některých promítačkách je špatná kvalita zvuku, při přepínání dílů jednotlivých filmů se ztrácejí kusy záběrů a vět (promítači si občas nedávají práci nastavit díl skutečně na začátek a přepnout projektory přesně ve chvíli, kdy předchozí díl skončí) při některých akcích dochází oproti původnímu termínu k zpoždění začátků, takže je pak obtížné stihnout další promítání, atd. Mnozí nadšenci ve štábu filmové školy zachraňují chod tohoto obřího kulturního podniku jak se zdá s obrovským osobním nasazením, jiní pracovníci už vždycky takové nadšení neprojevují. (Promítač by asi neměl autorovi filmu, jemuž jde přirozeně o co nejlepší prezentaci svého díla a který si přinese k projekci dvojpás, vyjádřit neochotu film na dvojpásu odpromítat prohlášením: "Ale tak si to pusťte z videa...") Některé veřejné debaty zejména českých odborníků byly zklamáním, tak např. debata o filmu a opeře, která se konala v neděli dopoledne před promítáním filmu o hudbě Philipa Glasse "Einstein on the Beach" se nesmírně zdržela, měla obrovské technické problémy s tlumočením a přítomní nakonec neřekli nic podstatného. (Zajímavá by bývala mohla být debata s autorem operních inscenací Radokem - to, co řekl, začínalo být zajímavé...) Při zahájení Školy se zase, jako posledně na Arfilmu v Trenčianských Teplicích, děkovalo sponzorům. Asi je to nutná daň - připomíná to ovšem povinné děkování straně a vládě a Sovětskému svazu za komunismu předtím, než je člověku pak "povoleno" přistoupit ke skutečné práci... Filmy jsou drtivou většinou vynikající a chceme se, pokud čas dovolí, k nim v Britských listech postupně vracet. Velmi dobrá je i celková atmosféra na festivalu a jeho neformální, ale inteligentní přístup k divákům i účastníkům. Farewell, my ConcubineNejvíce nás v prvních dnech festivalu zaujaly - v ČR vlastně dobře známý - hongkongsko-francouzský film z roku 1993 "Farewell, My Concubine" (Sbohem, má konkubíno) a britský film Mika Leigha "Topsy Turvy" (Páté přes deváté). Obě tato velká díla jsou panoramatickou, autentickou analýzou určitého období lidské existence. Podařilo se jim dynamickým a přesvědčivým způsobem přiblížit se esenci lidství na příkladu individuálních osudů v celé jeho hloubce i rozpornosti. Jedním z hlavních témat letošní LFŠ je opera a film Farewell, my Concubine sleduje historii dvou hlavních herců pekingské tradiční opery během skoro celého dvacátého století: od doby, kdy jako chlapci navštěvovali - nesmírně brutální - operní školu, až po zážitky spojené s hlavními kataklysmaty dvacátého století: s druhou světovou válkou, s invazí Japonska do Číny, s Čankajškovým vítězstvím, s příchodem komunisu i pak vražedné kulturní revoluce. Film vyvolává zajímavou otázku, zda totiž přináší národům násilí a utrpení komunismus, anebo zda naopak komunismus vzniká jen ve společnostech, které ke krutosti a totalitnímu (nepluralitnímu, neindividuálnímu, nelidskému) způsobu jednání a myšlení mají náklonnost. To, co se dělo v čínské "operní škole" dávno před příchodem komunismu do Číny, svou krutostí a tvrdými požadavky disciplíny za každou cenu (likvidace individualismu) pozoruhodně předznamenává chování celé společnosti po příchodu diktatury - asi tak, jak chování lidí v Československu za německé okupace a v letech 1945 - 1948 (viz např. "Věnec vzpomínek" Josefa Hiršala) předznamenávaly charakteristickými rysy komunistickou totalitu. Jiný slovy, je platná otázka, i když zní možná neférově: do jaké míry si lidi totalitní útlak zavinili sami? V daleko mírnější formě je zřejmě možno vznášet tuto "čínskou" otázku i v českém prostředí: komunismus zde padl už před dvanácti lety, přesto však je pořád přechod přes hranice mezi zeměmi Evropské unie a Českou republikou do určité míry návratem do předchozího režimu. Jinými slovy: i v ČR stále existují určité rysy, které byly charakteristikami zdejšího života za komunismu - jsou to rysy komunistické anebo české? Země se mění směrem k západoevropským zvyklostem pomalu, i když jde o hybridní, smíšený, velmi zajímavý proces. (A měla by se vlastně měnit "směrem k západoevropským zvyklostem"?) Češi čerpají nesmírně silně z vlastního kulturního zázemí, a to z jeho kladných i záporných stránek. Do určité míry se mi zdá toto spoléhání na vlastní kulturní zázemí velmi defenzivní. (Zase někdo tady v Hradišti poznamenal, jak je podivné, že tu není - na rozdíl od otevřených západních společností - nikde vidět ani jedna tmavší tvář. To není žádná kritika, prostě je to fakt, že je česká společnost - stejně jako i jiné středoevropské společnosti - ve své podstatě stále daleko homogennější, a tedy nutně uzavřenější než dnešní společnosti západní.) Pozitivní i negativní jemnosti života v západních společnostech jsou do českého prostředí asi nesdělitelné, ale možná jsou takové skutečnosti nepřenosné mezi kulturami nikde. Film Sbohem, má konkubíno je především zajímavou analýzou mezilidských vztahů: kdyby se lidi nehašteřili. kdyby nebyli motivováni ambiciózností a ješitností, kdyby na sebe neorganizovali podrazy, všem by se dařilo daleko lépe, než jak tomu je ve skutečnosti. Ale možná je nutnost hašteření, hádek, podrazů a nekalých způsobů jednání tak přímou a nezměnitelnou součástí lidské společnosti, že na tom nikdy nezmění nic ani ten nejlepší film, který na to bude stokrát, drasticky, poukazovat. Film Sbohem, má konkubíno, je výmluvným, intenzivním a hlubokým svědectvím o tragediích dvacátého století, o životě v diktatuře i o tom, jak zlo způsobují - často i nechtěně - jednotliví lidé. Ač je o Číně, nikdy se v komunistické Číně nepromítal. Byl natočen v Hongkongu z francouzských peněz před tím, než Thatcherová Hongkong vrátila pekingským komunistům. V roce 1993 mu dali Francouzi na svém filmovém festivalu v Cannes hlavní cenu. Topsy TurvyVzpomněl jsem znovu na Zelenkův poněkud povrchní film Rok ďábla (viz má recenze zde), když jsem zhlédl snímek Topsy Turvy od britského režiséra Mika Leigha, který je vlastně taky o hudebnících. Leigh má pověst autora filmů spíše se sociální tematikou, bylo tedy překvapením, že film Topsy Turvy byl vlastně "zábavný", mainstreamový. Byl historickou freskou, vylíčením spolupráce dvou známých autorů operet Gilberta a Sullivana, kteří působili v Anglii na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Musím říci, že operety Gilberta a Sullivana ve mně zrovna nebudí nadšení, jsou dost plytké - a kdyby za mnou jako producentem přišel někdo s návrhem, že o nich chce natočit film, nevím, zda bych do toho dal své peníze. Jenže tento film je vynikající analýzou lidských duší, lidského snažení, úsilí i slabosti. Je to sociální rozbor, analýza určité doby. Leighovi se podařilo přesně to, co se v Roku ďábla nepodařilo Zelenkovi: tam, kde Zelenkovy postavy zůstávají nepřesvědčivými papírovými symboly, zájem o něž je generován jednak jejich "statutem celebrity" v České republice, jednak dosti povrchními, cimrmanovskými vtípky, Leighovi se právě - navzdory plytkosti anglické operety - podařilo proniknout dosti hluboko pod povrch jednotlivých postav. Film je nesen silnými hereckými výkony, zejména Jima Broadbenta, který hraje libretistu a režiséra Gilberta, a Timothyho Spalla, představitele hlavního herce v operetním ensemblu. Leighův film je už z roku 1999 a v Británii jsme ho nikdy neviděli. Zdá se, že nebyl uveden do distribuce. Ano, to se v anglosaských zemích děje. Zatímco v ČR jsou uváděny do distribuce všechny české filmy, když už byly jednou natočeny, v Británii či v Americe rozhoduje finančník - investor poté, co je film vyroben, zda stojí zato ho uvést do kin, zda se tím na něm vydělá, anebo se jen prohloubí ztráty. Zdálo se nám, že film Topsy Turvy byl natolik netypický (stojí na hranici mezi filmem uměleckým a zábavným, je to hybrid), že se asi distributoři rozhodli ho neuvést do kin. Jeden čtenář však upozorňuje, že uveden do kin v Británii i v Americe byl, ale jen krátce, jelikož je to relativně náročný film, byl však v několika kategoriích nominován na Oskara.) Je paradox, že jsme měli poprvé možnost ho shlédnout až v Uherském Hradišti.
Znovu o Divokých včeláchJak byl neuspokojivý Zelenkův film Rok ďábla, tak je velmi dobrý film Bohdana Slámy Divoké včely, který jsem včera znovu viděl na velkém plátně v letním kině při sezení na dlažbě hlavního hradišťského náměstí. Musím trochu korigovat svou původní recenzi z festivalu v Trenčianských Teplicích, kde jsem měl Slámův film možnost zhlédnout jen na videu. Přece jenom si na velkém plátně člověk povšimne řady podrobností a Slámův film patří k těm, které je nutno vidět několikrát. Z Trenčianských Teplic jsem o Slámově filmu napsal: Přináší svědectví o "minimalistickém" způsobu života, o jeho stereotypní nelidskosti a bezvýchodnosti. Může být v situaci absolutní ubohosti vykoupením humor nebo dokonce láska? Slámův film vzdáleně připomíná filmové studie české reality od Miloše Formana ze šedesátých let; Sláma však není tak krutě sarkastický a kritický jako mladý Forman. Slámův jemný, milující přístup k jeho postavám dílo trochu zpomaluje a rozostřuje. Zahraniční členové poroty byli při jeho sledování trochu neklidní. Když jsem s Bohdanem Slámou o jeho Divokých včelách hovořil, překvapil mě svým výrokem: "Ale já ty lidi v té vesnici mám rád!" Na první zhlédnutí se mi totiž jeho film jevil dosti drastický. Musím po druhém zhlédnutí uznat, že Slámův výrok byl opodstatněný. Film Divoké včely se sice odehrává v podmínkách téměř absolutní společenské deprivace, ale zároveň přesvědčivě postuluje argument, že i v těchto podmínkách dokáže existovat lidství - a že i prostí lidé jsou lidé s obrovskou lidskou důstojností. Takhle holt lidi žijí, mají na to právo, jinak to neumějí - režisér o tom přinesl svědectví, take it or leave it - je to (dnešní) skutečnost. A nejpozoruhodnější na Divokých včelách je, že autorův talent i láska k jeho prostředí i postavám ho vedly k tomu, že vytvořil mnohovrstevnaté dílo, (mimochodem je to i dílo evlmi vzdělané, s mnoha odkazy ke klasickým literárním i filmovým dílům). V Divokých včelách jsou i tito Slámovi "jednodušší" lidé hlubokými a zajímavými postavami, k nimž se člověk chce stále vracet. Fascinují mě filmy, které dokáží proniknout k esenci lidské osobnosti a působí tak jako autentická výpověď o životě a světě. Neumím určit, jak tak intenzivní výpověď vzniká: mám tušení, že to má něco společného se schopností dívat se kolem sebe a pronikat ostrým pohledem za povrchní stránku věcí. Potřebuje to prostě talent. Hledači pevného boduToto podle mého názoru však dobře nedokázal dvouhodinový, sběrný televizní film Pavla Kouteckého "Hledači pevného bodu" o protagonistech demokratické revoluce z roku 1989 Michaelu Kocábovi, Janu Rumlovi, Martinu Mejstříkovi a o jednom tehdy středoškolském studentu, který se také dostal do víru tehdejších událostí, a tom, co se s nimi v následujících letech stalo (ten ze všech zkoumaných osob nakonec vyšel jako daleko nejrozumnější). Velké nadšení ve mně nevzbudil už výběr osob, jimiž se tvůrce filmu před lety rozhodl v tomto sběrném dokumentu zabývat. Nebyla totiž myslím vůbec naděje na to, že budou ochotni - nebo schopni - o sobě a svém "hledání" před televizní kamerou říkat v následujících letech něco zajímavého a objevného. (Dalo se to předem určit? Nevím.) Záviselo na režisérovi, jestli dokáže proniknout pod povrch jejich osobnosti jinými prostředky. Sledoval jsem tento film jen po určitou dobu: asi po 40 minutách jsem dospěl k závěru, že se mu to nepodařilo a že se na to dál už nemusím dívat - měl jsem důležitější práci, a tak jsem ze sálu odešel. Možná je neférové očekávat hluboké porozumění lidem a světu kolem nás od snímku, který zřejmě nemá ambice pozvednout se nad úroveň běžné televizní publicistiky, přesto však pro mě bylo zklamáním, že film podle mého názoru ulpěl na povrchu. Možná bych neměl o filmu vůbec psát, když mě nedokázal zajmout na dobu delší než několik desítek minut. Měl však určité charakteristcké rysy, o nichž velmi pochybuji, že se ztratily v té části filmu, kterou jsem už neviděl. Potíž je, že rozhovory s protagonisty, jejichž prostřednictvím se autor tohoto dokumentárního filmu snaží uchopit skutečnost a proniknout k podstatě jejich já, byly podle mého názoru opravdu hodně povrchní. Buď jsou tito lidé nezajímaví, anebo hovoří před kamerou schválně jen banálně a v podstatě vyhýbavě. Film se soustředil na jejich "osobnost", ale nepronikl ani do jejich nitra, a dokonce ani k jejich práci. Jan Ruml například opakovaně vypovídal o tom, jak se "cítí" v postavení ministerského náměstka a pak ministra vnitra - vůbec nic se ale například nedovíme o tom, co na ministerstvu vlastně dělal a k čemu to bylo. V tradici dokumentárních filmů České televize se Kouteckého dokument zabýval daleko víc tím, jak se daná osoba "cítí" (v podtextu byl opět známý "status celebrity") než tím, aby se pokusil proniknout pod povrch jevů. Žádná analýza. Odešel jsem, když se Kouteckého film začal podrobně zabývat "sarajevským atentátem" a začala obsahovat různá Rumlova veřejná vystoupení v této době. Byla plytká. Už jsem to nemohl snést. Ano, dovídám se od těch, kteří setrvali, že se režiséru Kouteckému tímto sběrným dokumentem přece jen podařilo i z povrchních či banálních výroků většiny zkoumaných osob sestavit svědectví o tom, že to jsou osoby rozporné a snad ve všem si během let protiřečící. Lze to uznat jako určitý úspěch. Jenže stačí to? Bylo třeba dvanáct let sbírat filmový materiál na to, abychom se dověděli, že Jan Ruml, jak se zdá, je značně rozporný a vnitřně si protiřečící člověk? Měl jsem pocit, že to je dávno známo. Prostě bych býval očekával hlubší analýzu a nevím, zda se jí dá docílit pouze konfrontací povrchních výroků zkoumaných osob, shromážděných za delší období. Iritovala mě nervní kamera (časté transfokace a švenky), která se někdy snažila trochu neústrojně navodit zdání dramatičnosti tam, kde film svou podstatou nepronikal pod povrch. |
Letní filmová škola, Uherské Hradiště | RSS 2.0 Historie > | ||
---|---|---|---|
29. 7. 2002 | Letní filmová škola: většinou vynikající filmy, trochu chaotická organizace | Jan Čulík |
Český film | RSS 2.0 Historie > | ||
---|---|---|---|
29. 7. 2002 | Letní filmová škola: většinou vynikající filmy, trochu chaotická organizace | Jan Čulík | |
23. 7. 2002 | Zelenkův Rok ďábla: Vynikající Nohavica, slabý film | Jan Čulík | |
1. 7. 2002 | Na filmovém festivalu v Trenčianských Teplicích dostal hlavní ceny Čech Jakub Sommer | Jan Čulík | |
18. 6. 2002 | Hřebejkův film Musíme si pomáhat v Edinburku | Jan Čulík | |
15. 5. 2002 | Je filmový kritik odpovědný za rasovou diskriminaci Romů, kterou provádějí britské úřady na ruzyňském letišti? | Jan Čulík | |
14. 5. 2002 | Tmavomodrý svět jde v Británii do kin | ||
30. 4. 2002 | Prague on Film: Festival českého filmu v Londýně a v Edinburku | ||
26. 4. 2002 | Nový Zelenkův film: koncert o životě | Jitka Peřinová | |
3. 1. 2002 | Bucharova Sametová kocovina vyšla knižně | ||
15. 11. 2001 | Bucharova "Sametová kocovina" dnes na ČT 2 | Jan Čulík | |
3. 10. 2001 | České experi(mentální) filmy z Prahy v Británii | Renata Clarková |