Polemizoval s článkem spisovatele Zdeňka Zapletala, který prý v nedávném vydání jednoho literárního bulletinu odsoudil veškerou kulturu komunistické éry. To podle Liehma neodpovídá skutečnosti. Jan Lukeš, který se diskusi snažil moderovat, oponoval, že situace není tak špatná a že si lidé nemyslí, že by nikdy za komunismu nevznikly kulturní hodnoty a dobré filmy.

Zajímavě však k tomu vystoupila filmová historička Galina Kopaněva, která právem poukázala na to, že intelektuální úroveň většiny textů publikovaných o filmu, literatuře a kultuře šedesátých let byla daleko vyšší, než jaká je dnes, a také zdůraznila, že kulturní kvas šedesátých let nebyl zdaleka jen jevem českým, ale byl skutečností celoevropskou, s mnohými zajímavými vazbami. Postěžovala si, že dnes není možnost tisknout kvalitní filmové recenze v žádném českém deníku - dnes se hlavně o filmech publikuje jen PR, nikoliv však kritika či diskuse.

Miroslav Ondříček, známý kameraman (nejen) Miloše Formana, odsoudil protagonisty filmu Roberta Buchara "Sametová kocovina" s tím, že jsou to profesionální kverulanti. Podle jeho názoru nemá cenu si planě stěžovat, důležité je něco dělat. Na mou námitku, že přece snad je demokracie diskuse, a diskuse předpokládá vyjadřování kritických názorů, a to přece dělali i autoři filmů z tzv. "české nové vlny" v šedesátých letech, včetně Ondříčka, se v podstatě nevyjádřil.

Zeptal jsem se také A. J. Liehma, jestliže si dnes stěžuje, že je situace v české kultuře a v českém filmu podle jeho názoru špatná, není to důsledkem tzv. "kletby Pražského jara" - důsledkem toho, že reformátoři jako on v šedesátých letech sice svou činností postupně "otevírali dveře svobody", ale neměli vůbec žádnou strategii pro případ, že by se Sovětský svaz rozhodl československou reformu potlačit. Nejsou tedy vlastně oni vinni tím, že Sovětský svaz za pokud o reformu Československo v sedmdesátých a osmdesátých letech tvrdě potrestal?

A. J. Liehm odpověděl, že reformátoři jako on dělali v Československu v šedesátých letech něco úplně nového, a stejně jako třeba Václav Klaus v letech devadesátých prostě nevěděli, kam to povede. Když se dělá něco nového, nikdy člověk nemůže podle Liehma předem předpovědět, jaký bude výsledek.

Václav Žák, který bohužel v diskusi už nevystoupil, mi posléze na osobní dotaz, co chtěl říct, vysvětlil, že podle jeho názoru byla moje otázka špatná. Odpovědnost za to, že neměli žádnou strategii vůči Sovětskému svazu, měli podle Žáka jistě politikové, nikoliv však kulturní pracovníci, neboť povinností kulturních pracovníků je stůj co stůj usilovat o svobodu. Nejsem si ovšem jist, zda to stoprocentně platí v zemi, která je v postavení nesvéprávné kolonie vůči supervelmoci. Neměli by v takové situaci mít určitou strategii vůči ní i umělci?

Zajímavě diskusi ukončil Miroslav Ondříček. Reagoval na to, že se často říká, že v šedesátých letech komunistický stát financoval výrobou filmů protikomunistickou propagandu. Poukázal na to, že české filmy z šedesátých let, které kritizovaly režim, měly obrovský úspěch ve světě a Československo v zemích, které o jeho existenci neměly víceméně ani tušení, silně zviditelnily. Komunističtí pohlaváři (v většinou reformisté) tedy i v podstatě protirežimní filmy z šedesátých let považovali za propagandu ve své věci.