Michael Hill se přiznal, že už ztratil dvacet kilogramů, stále jich má ještě přes devadesát, proto v tom hodlá pokračovat. Tak mne napadlo, že zde by mohla být dobrá příležitost pro podnikatele na Timor leste -- zařídit tu odtučňovací kliniky, na Západě je právě tohleto mnohamilionová industrie. Ale asi to nefunguje pro každého, jak jsem si všiml před pár dny.

Byl jsem pozván na USAID, abych se zúčastnil "security briefing", tedy školení o bezpečnosti. A tam jsem viděl to, čemu už mé oko nenápadně odvyklo. Byli tam většinou zde pracující Američané a já viděl zase hodně tlustých lidí pohromadě. Pány s mohutnými břichy i stehny, dámy, které zezadu připomínaly balón bratří Montgolfierů. Většina z nich měla v jedné ruce pytlík se slanými brambůrky a plechovku Coca coly v ruce druhé. To je myslím jeden ze zaručených způsobů, jak se ubránit hubnutí.

To školení možná také stojí alespoň za krátkou zmínku, tak dobře jsem se nepobavil od dob školení civilní obrany, která jsem musel absolvovat v mládí. Školitelem byl americký expert, šéf bezpečnosti na americkém velvyslanectví. Představil se jako Rick, ale hned prozradil, že mu můžeme říkat, jak chceme, protože on ví, kdo je.

Úvodem nám dopodrobna vylíčil, jaký že je zkušený odborník, už působil na mnoha místech po světě a má bohaté zkušenosti.

Pokud se týká sebechvály, Američanům se hned tak nikdo nevyrovná. Myslil jsem, že bude mluvit o nastalé situaci, neboť USA právě ten den začaly bombardovat Irák.

Ne, o tom to nebylo. Rick nám radil ve věcech osobní bezpečnosti, dlouze nám říkal všechny ty rady, co jsou obsaženy v knížečce, kterou dostává každý Australan s pasem. Takové ty moudrosti, jako že si člověk musí dávat bacha, neb v tomto světě snadno je přijít k úhoně.

To vše znám, ale jednu novou informaci jsem tu přece jen získal. Rick říkal, že nejlépe je ubytovat se v hotelu mezi třetím a sedmým patrem. Do třetího patra se zloději už nedostávají snadno, od osmého patra nahoru zase těžko zachraňují hasiči v případě požáru.

To jsem věru nevěděl. Jenže v Dili budu mít potíž takový hotel najít, nejvyšší budovy jsou tu toliko dvoupatrové. Také nás varoval před taxikáři, jako bychom to potřebovali. Doporučil poznamenat si telefonní číslo, na kterém jsme si taxíka objednali.

Jenže v Dili telefony nefungují, taxíka si člověk zastaví na ulici a ty taxíky často nemají ani registrační číslo. Rick tu ještě taxíkem zřejmě nejel, vždyť má klimatizované terénní vozidlo.

Řekl nám mnoho užitečných věcí a dával příklady. Tak se zmínil, že jeden jeho kamarád je pravidelně okraden nějakými lumpy, protože jezdí z práce každý den stejným metrem ve stejnou dobu a tam už na něho čekají. Doporučil, abychom měnili cestu i čas návratu domů z práce či z nočních klubů.

Já jsem se ho chtěl zeptat, proč tedy ten jeho kamarád neohlásí svůj problém policii, ta by přece snadno mohla ony výtečníky zadržet.

Nechal jsem si tu otázku pro sebe, Američané mají nyní důležitější problémy, řekl jsem si, nějakými prkotinami je nemohu rozptylovat.

Také nám dal svoje číslo a doporučil, abychom mu v případě potřeby nevolali, ale obrátili se rovnou na policii.

Kdosi se zeptal, zdali má Rick seznam potřebných telefonních čísel. Nám se tu nedávno změnil telefonní systém a všechna čísla jsou jiná, telefonní seznam ovšem neexistuje. Rick řekl, že seznam nemá, ale už se na něm pracuje.

Takže jsem byl náležitě poučen americkým expertem, o moji bezpečnost se už vůbec nemusí moji přátelé obávat.

Po přednášce řekla Jan, že to bylo velmi užitečné, já jsem raději neřekl nic a náš účetní Dasrul mi řekl mezi čtyřma očima něco, co zde nebudu opakovat. Ovšem Dasrul je Indonézan a nemá ještě ten správný cit pro politicky korektní myšlení.

Já také občas přemýšlím. Dnes ráno, když jsem seděl na záchodě jako ten Rodinův "Myslitel" mne napadlo, že už jsem tu sedm týdnů a moje stolice je stále více méně pevná. To je nečekaný úspěch, ani jsem s tím nepočítal.

Hodně lidí kolem mne náhle vstane a rychle odběhne, to je tu takříkajíc běžné. Já jsem zatím těch náhlých příhod břišních ušetřen.

Věru, jak málo někdy stačí člověku ku štěstí. Zažil jsem to jednou v Bangkoku a nerad bych si takovou zkušenost opakoval. Také jsem zatím ještě celkem zdravý, občas jen trochu unaven, ale to je tím dusnem a také tím, že hodně pracuji.

Většina lidí kolem však pravidelné potíže se zdravím má. Lyndal je v Austrálii na "stress leave", ta to vskutku potřebuje. Nemocná byla nedávno Jan i Kim. Rafael má malárii, Carlos byl také nemocen, seznam by byl dlouhý.

Já mám tedy jednak štěstí a také asi něco dělám správně. Mám už nějaké zkušenosti s cestováním v tropech a po Asii, také jsem si pozorně prostudoval dostupné informace a ptám se lidí, kteří mají více zkušeností než já. A hlavně na sebe dbám. Dvě věci jsou velmi důležité -- osobní hygiena a jídlo. Dnes se tedy rozpíšu o jídle.

Jak se jí na Timoru leste?

Dá se tu jíst dobře a hlavně chutně. Za předpokladu, že milujete rýži. V dětství jsem rýži neměl rád, ostatně ani dnes neznám nikoho v Čechách, kdo umí rýži dobře připravit. Lidé jihovýchodní Asie vědí o rýži vše, znají mnoho způsobů jak ji připravovat.

I obyčejná uvařená rýže chutná znamenitě, ovšem jsme v oblasti bohaté na koření a jejich kombinace vytvářejí skvělé, bohaté a nepopsatelné chutě.

Já navíc miluji "nasi goreng", to je sice jídlo indonézské, zde ale hodně rozšířené. V Bahasa indonesia "nasi" znamená rýže a "goreng" smažená. Dá se připravovat na mnoho způsobů a ještě jsem nejedl dvě nasi goreng, které by byly stejné.

Rýže je ochucena všelijakým kořením, přidává se do ní i maso, kousky kuřete či hovězího, někdy si ji dávám i s krevetami. Nejlacinější a nejběžnější je nasi goreng se smaženým vajíčkem navrchu.

Přílohou je k tomu zelený salát, rajče a jiná zelenina, kterou neznám. Na zvláštním talířku jsou podány dochucovadla, jako feferonky, čili a ostré omáčtičky. Některá koření jsou ostrá, ale přiměřeně, rozhodně je člověk neprožívá ještě jednou druhý den ráno. Jako příbor se tu všude používá vidlička a lžíce.

Zpočátku jsem chodil do dražších restaurací, kde se stravují především internacionálové, neboť tam se to zdálo být bezpečné. Jídlo tam stojí od 6 do 20 US dolarů, plechovka australského piva 2.50 až 4, sklenička vína 3 i více. Pro zaměstnance amerických pomocných organizací a dobrodince, pracující pro OSN, (říkáme jim UN people, tedy oeseňáci) to je dostupné, jejich platy jsou na úrovni americké.

My, prostí dělníci na vinici Páně, dostáváme pouze kapesné, což i tak několikanásobně převyšuje zdejší průměrný plat.

Jestliže Timorec vydělá za měsíc sto dolarů, tak si sami spočítejte, kolikrát za to může jít na večeři a kolik plechovek piva si koupí. A také mne nebaví poslouchat řeči, které oeseňáci vedou, oni žijí v úplně jiném světě. Lidé mé kategorie chodí jinam, a už jsme si našli zajímavá místa, hlavně Michael, ten se svojí irskou houževnatostí už prošel snad všechny lokály v Dili.

Výběr restaurací je tu kupodivu bohatý -- vedle prostých jídelniček timorských jsou tu i restaurace indonézské, čínské, japonské, indické a thajské, také dvě restaurace italské. Je tu i australská hospoda, tedy pub.

Při svých cestách po světě se zpravidla vyhýbám restauracím internacionálním a snažím se poznat, jak žijí a jí lidé místní.

Bylo tedy na čase vyrážet mezi lid domorodý a stravovat se s nimi. Jenže náš žaludek je jiný a tělo nemá obranné prostředky, na rozdíl od domorodců.

Proto je rozumné vstupovat do tohoto světa pozvolna. Nejprve jsem začal s jídelnami v blízkém okolí, abych byl v doběhu svého příjemného záchodu ve Vila Bemori.

V těch obyčejných jídelnách totiž záchody přístupné zpravidla nejsou. O překonání rekordu ve sprintu jsem nebyl nucen se pokusit ani jednou, takže jsem si troufal dále od domova, dále.

A dnes už mohu bezpečně jíst na mnoha místech. Vypracoval jsem si svůj systém. Nejprve se podívám, zdali je restaurace čistá, vysoké nároky ovšem mít nesmím, to bych se nenajedl.

Potom si prohlédnu obsluhující personál, když mají špínu za nehty, vynechám. Také kontroluji, kterou rukou jídlo nabírají, tady se totiž nevede toaletní papír a každá ruka má proto své vyhraněné předurčení.

Hned ale dodám, že v naprosté většině jsou zdejší lidé, pokud se osobní hygieny týče, čistotní a jak stav mého zažívacího traktu dokazuje, jídlo je bezpečné.

Jsou tu ještě okolnosti rázu estetického, ale i na tento problém jsem našel řešení, sednu si tak, abych neviděl do kuchyně.

Toto pravidlo jsem si osvojil už před léty v Indii, kdy jsme s Australanem Jimem šli na oběd do jedné místní jídelny v Kajaraho. Dostali jsme tam zajímavě upravenou rýži, obarvenou na několik barev. To bude duhový průjem, říkali jsme si. Jim potom dostal chuť na pivo a tak šel hledat majitele.

Vrátil se za chvíli, celý bledý.

Udělal jsem velkou chybu, řekl, vstoupil jsem do kuchyně. Já nevím co tam Jim viděl, já jsem jen viděl, jak vlezl do křoví a slyšel jsem, že tam tu rýži vrací zpět přírodě.

Nebýt té vizuální zkušenosti, tak jsme jídlo směle snědli bez problému. Ovšem ani v těch nejdražších restauracích člověk neví, kde měl kuchař ruku před tím, než začal míchat těsto. Nedělejme si iluze. Tady je to podobné, kuchyně moc čistotně nevypadají, a je proto lépe o tom vědět co nejméně.

I když nasi goreng miluji, přece jen to jídlo nechci jíst každý den. A zde je problém: Co a jak si objednat? Znám ještě pár dalších jídel, třeba gado gado, ikan goreng, ale zbytek je pro mne zahalen tajemstvím. Slovník moc nepomáhá. Představte si cizince v Praze, jak si se slovníkem objednává španělské ptáčky.

Někde mají jídla vystavena, takže mohu prstem ukázat, jinde to risknu a něco si z jídelníčku vyberu. O překvapení není nouze.

A také se mi stalo, že jsem si v jedné jídelničce objednal nasi goreng a přinesli mi polívku s játrovými knedlíčky. Byla skvělá. Tak jsem tam šel ještě jednou a znovu si objednal nasi goreng. K pití jsem si dal avokádový džus, který byl výborný.

Na jídlo jsem čekal asi dvacet minut a nic se nedělo. Šel jsem se tedy přeptat a bylo mi vysvětleno, že nasi goreng došel. Zaplatil jsem za džus a šel jinam. Tito lidé ovšem nezbohatnou, a právem.

S takovým přístupem se tu člověk často setkává a snadno pochopí, co je jednou z velkých příčin chudoby. Nedaleko je ale podobná jídelna, kam chodím rád a pravidelně.

Majitelka je velmi čistotná, usměvavá a rychle se naučila, že k jídlu piji čaj bez cukru a bez ledu. Výběr dnes už ponechávám na ní, vždy mi nabídne něco zajímavého a řekne si dva dolary, to je i s pitím a polévkou.

Tak tam vodím i přátele. Jiní internacionálové tam nechodí. Vždy při odchodu řeknu Ate logo (na viděnou později) a ona řekne Ate manha (na viděnou zítra.)

Za rohem mám restauraci čínskou, kde se na čistotu dbá úzkostlivě. Už jsem se seznámil i s kuchařem, který sem přišel pracovat z Číny. Tetunem tam nikdo nemluví, ale znají trochu anglicky a tak vedem zajímavé řeči o světě. Na kuchaře jsem udělal velký dojem, když jsem s ním promlouval o filozofii Tao a také o čínské poezii, Li Po je přece jeden z mých nezamilovanějších básníků.

Vedle jídelniček jsou tu ještě stánkaři, tam se jí nejlevněji. Musím zkusit i to, řekl jsem si. Potom mne ale napadlo, jak že asi umývají talíře. Tak jsem je chvíli zpovzdálí pozoroval a zjistil, že v tom pojízdném stánku mají dole skrytý kyblíček a v tom talíře oplachují. Tedy myjí je z jedné vody načisto, jak by řekl můj děda. Tuto zkušenost si raději odpustím.

Dnes jsme jeli do Liquici a Niko řídil způsobem šíleným, že i já jsem občas trnul. Mně už je to jedno, řekl Niko, a nebojím se nikoho. Toto je jeho poslední týden. Říkal mi, že se dá na podnikání. A vskutku, když jsem v poledne vyrazil na oběd k mešitě, zastavil mne před budovou Internews pravě Niko a vyzval mne, abych šel na oběd do jeho restaurace.

Už vskutku s tím byznysem začal. Na pláži před naší kanceoláří vrazil do písku několik kolíků, přes ně přetáhl plachtu, přinesl stoly, židle a další nábytek, také vařič a vok, dále svoji ženu, která je Indonézanka a vařit umí -- a ejhle! nová restaurace je zrozena.

Abych si ověřil úroveň dal jsem si pochopitelně nasi goreng. Nikova žena připravovala jídlo přede mnou a výsledek byl dobrý.

Restaurace je tím pádem přímo na pláži, před námi je pohled na krásný ostrov Atauru, povolení nepotřeboval a za nájem pláže platit nemusí. Jak snadné je začít podnikání v Dili.

Nádobí oplachují čistou vodou, pro kterou si Niko chodí přes ulici do Internews. Objevil jsem i pekárnu, která sice není levná, ale mají tam zajímavé dobroty. V našem sousedství je krámek, kde si kupuji banana goreng, tedy smažené banánové buchtičky. 10 centů za kus. Podobné dobroty lze sehnat v každém krámku a najíst se člověk může velmi levně.

Zpočátku jsem si dával jen masa, která jsem poznal, třeba kuře nebo chobotničku. Měl jsem totiž obavy, abych si nevědomky nepochutnával na masu asa, tedy psa. Ti se tu také jedí.

Bylo mne však vysvětleno, že psí maso je považováno za velkou pochoutku a stojí dvakrát tolik, než třeba maso buvolí, takže vůbec nehrozí, aby mi někdo psa nevyžádaně podstrčil. To se mi ulevilo.

Není pravdou, že host i ryba třetí den smrdí. Tady ryba zavání už den první, jak můj nos může potvrdit, když jedu podél pláže, kde rybáři prodávají své úlovky. Polévají ty ryby sice vodou, ale co je to proti horkému tropickému slunci. Když se ale taková ryba usmaží, je to v pořádku.

Můj domácí Jose mne pozval na smaženou rybu, říkal, že to jsou sardinky. Byly to drobné rybky, smažené v nějakém těstíčku a vskutku lahodné. Až na ty kostičky. Takže jsem se mnoho nenajedl. Musí tu být nějaký trik jak takové ryby jíst, napadlo mne a šel jsem se Portugalce zeptat.

Ano, je tu jediný trik, řekl Jose, nesmírná trpělivost. A vysvětlil mi, že za tu trpělivost to vskutku stojí, malé ryby jsou mnohem chutnější než nějaké filety z ryb velkých.

A když už je o tom řeč, zmíním se také o ikan bot, tedy rybě velké, která se tu objevila před několika týdny. Jeli jsme se tam podívat s Tristanem, velryba ležela v mělké vodě na pláži a v boku už měla maso odřezané.

Byla to událost pro celou Dili a lidí tam bylo hodně. Někteří, hlavně internacionálové, se rozčilovali co že ti domorodci s velrybou provedli.

Nepodařilo se mi zjistit, zdali ji vskutku zabili tím, že z ní odkrajovali maso, či přišla-li sama na pláž zemřít. To se dnes často stává. Nu a místní lidé jsou rybáři a takovou hromadu masa nenechají bez povšimnutí.

Také výběr zeleniny a ovoce je veliký. Kousek ode mne je centrální trh, kde sedí většinou ženy na zemi a nabízejí všechno možné -- brambory, tapioku, česnek, papáju, banány, pomeranče a spousty jiného tropického ovoce, které zatím ještě neznám. Mají tu i duran, tropické ovoce nepopsatelné chuti, avšak nelibě páchnoucí. Jednou v Singaporu jsem koupil duran a přinesl do hotelu, abych potěšil Alexandru. Dopadlo to tak, že jsem byl vykázán z pokoje a duran jsem musel jíst na záchodě, kam svou vůní věru patřil.

V západním předměstí Dili je velká tržnice, spíše bazar, kam občas zajíždím. Tam se dá koupit všechno možné i nemožné. A výběr tropického ovoce je bohatý. Místní zelenina a ovoce nevypadá tak pěkně jako v Austrálii, kde je vytříbené a naleštěné, často však bez chuti. Zde chutná výborně a vše je organické, na postřiky a jinou chemii nemají místní farmáři peníze.

Ovoce a zelenina se dají koupit i na ulici, kde chodí vesničané z bambusovými hůlkami přes rameno a na nich zavěšeny úhledně svázané věnečky svých produktů. Na rozdíl od místních supermarketů tito lidé nepoužívají plastické pytlíky, banány jsou navléknuté jako korálky na stéblech nebo zabaleny do banánových listů. Jejich banány jsou velmi chutné, nikdy jsem tak dobré předtím nejedl.

Přiměřená cena je 50 centů za svazeček. Když ale vidí malaje, tak tu říkají nám cizincům, tak si mnozí řeknou dolar i více.

Inu zkoušejí to. Já jim to ale nikdy nedám, poněvadž je to cena přemrštěná a mám svá místa, kde si řeknou jen těch 50 centů.

Raději podpořím lidi obchodně poctivé než oportunistické vykuky, jejich chudoba už mne přestala dojímat. Jakmile mi řeknou dolar, tak slušně poděkuji a odmítnu, oni hned křičí padesát centů, ale už je pozdě. Nesmlouvám a slušně jim řeknu, ať si ty banány strčí, kam chtějí. A jedu na centrální tržnici, kde už mám své pravidelné dodavatele, kteří pochopili, že brát malaje na hůl nemá obchodní budoucnost. Místní lidé ovšem platí za ty banány 30 i méně centů, což odpovídá ekonomickým poměrům.

Nedávno jsem si nesl svazek banánů a přiběhl ke mně malý chlapec, asi tak 12 let a chtěl abych mu dal banán. Tak jsem mu nabídl a on mi začal rvát banánů, co se mu jen do ruky vešlo. Normálně bych se nad zneužitím takové laskavosti trochu pohoršil, jenže když jsem se na hocha blíže podíval, viděl jsem před sebou hladové zvířátko, pouličního chlapce, který měl vskutku hlad.

Bez váhání jsem mu dal banány všechny. Člověk se tu neustále setkává s novými situacemi, na která nemá pravidla, reagovat na ty situace je zajímavé a hlavně citově velmi náročné. Rozepíšu se o tom více někdy jindy. Příště budu pokračovat v načatém námětu a napíši co a jak se na Timoru pije.

Také jsem vám slíbil, že napíšu o timorských ženách. Omlouvám se, ale tento slib splnit nemohu, moje žena mi totiž přísně zakázala dělat průzkum. A vy byste přece nechtěli, abych si něco jen tak vymýšlel.