Spojil jsem se s několika organizacemi v Austrálii, které se takovými projekty zabývají a nakonec jsem si vybral AVI (Australian Volunteers international = Australští dobrovolníci mezinárodně). Tato organisace měla dle mého soudu dostatek idealismu i zkušeností a zdála se proto nejvhodnější. O Timoru jsem něco věděl, je to země Austrálii zeměpisně blízká a o jejich problémech jsme pravidelně informováni. Neměl jsem však ani tušení jaké podmínky tu jsou a co mne čeká. Byl jsem připraven na to, že pobyt zde bude vskutku náročný a bude vyžadovat hodně odvahy i odříkání. Tropické oblasti jsem několikrát navštívil a vím, že realita denodenního života je značně odlišná od lákavých pohlednic pláží s palmami. Tušil jsem, že to nebude snadné.

Koncem roku 2002 jsem byl pozván do Melbourne na týdenní soustředění, kde se náročnost toho poslání začala jasně rýsovat. V tropických oblastech čekají na evropana mnohé záludností, především problémy zdravotního rázu. Nějaký ten občasný průjem je tou nejmenší starostí, horší je malárie, Dengova horečka a podobné libůstky. V Austrálii existuje specialisovaná lékařská služba, kde mně dali nejen mnohé rady ale napíchali do mne i spousty všelijakých očkování. Vybavili mne zásobou protimaláriových, ne příliš lahodných tablet a také drahou lékárničkou, abych mohl být případně sám sobě doktorem. Jenom tato lékařská opatření stála skoro tisíc australských dolarů.

Dalším problémem bylo co vše si sebou na roční pobyt přibalit. Na cestu letadlem si člověk může vzít jen něco kolem 20 kilogramů zavazadel. V dnešní technologické civilizaci jsme si přivykli na mnoho vymožeností, které bereme jako samozřejmost, co budu z toho potřebovat v podmínkách chudého třetího světa? Nejraději bych se oprostil od té rozbujelé technologie a jel jen tak, vzal si do kufru několik triček, kalhoty a boty. Po bedlivém zvažování jsem se rozhodl pro pohodlnější variantu.

A tak jsem si koupil přenosný počítač, abych i v tropické džungli mohl psát a posílat elektronickou poštu. Také jsem si zakoupil mobilní telefon, ke kterému mám jinak silnou averzi. Tady by se v případě nutnosti mohl náramně hodit, pokud se podaří získat spojení. Ba vzal jsem si sebou i malé rádio, abych mohl být informován o dění ve světě, i když si nejsem jist zdali opravdu stojím o to slyšet všechny ty špatné zprávy, které na nás sdělovací prostředky neúnavně chrlí. A přibalil jsem si i CD s Bachovým Dobře temperovaným klavírem, hudba tohoto Mistra poskytne vždy útěchu a mentální povzbuzení.

AVI se postarala o všechny náklady s cestou spojené, tedy letenku, lékařské služby a pojištění. Byl jsem ujištěn, že v případě nějaké katastrofy, ať už přírodní, politické či zdravotní se pokusí dostat mne z Timoru do bezpečí Austrálie. Doufejme, že se nemýlí. Na Timoru se o mne stará nezávislá americká organizace Internews, která mi zajišťuje ubytování a poskytuje potřebné profesionální služby. Skrovný plat financuje UNESCO. Takže je o mne dostatečně postaráno.

V pondělí 3. února jsem se rozloučil se svým pohodlným domem v Adelaidě a moje žena mne odvezla na letiště. Tam mi hned zabavili nůžky na manikuru, to se dnes nesmí do letadla brát. Ještě mi mírně vynadali, měl bych prý vědět, že po po 11. září svět se změnil. To ano, pomyslil jsem si, a taky blbost začala bujet po světě. Z Adelaidy jsem letěl do Darwinu, kde jsme přistáli v 11 hodin ráno a můj let na Timor se společností NorthAir navazoval až ve 4 odpoledne.

Těšil jsem se, že si z letiště zajedu do města a dám si pivo s několika přáteli. Nebylo to možné. U přepážky odmítli vzít moje zavazadla, prý až po druhé hodině odpoledne. Úschovnu na letišti nemají a poradili mi, abych své kufry nikde nenechával bez dohledu, jinak by je bezpečnostní služba odtáhla a odstřelila. Nesmím se ničemu divit, musím chápat, že po 11. září svět je jiný. Neúspěšná byla moje logická argumentace, že z hlediska bezpečnosti přece nehraje roli, zdali přijmou moje zavazadla v 11 hodin nebo ve dvě a že kdybych měl v úmyslu vyhodit letiště do povětří tak bych tam svůj kufr nechal a rychle zmizel, ostatně kontrolují můj pas a ví kdo jsem zač.

Já vám rozumím, říkal letištní zřízenec, jenže nařízení je nařízení, já o tom nerozhoduji, tak to vymysleli naši šéfové. Ano, náš svět řídí neviditelní šéfové a s těmi se argumentovat nedá, neb nejsou k mání. Tak jsem si šel dát pivo, jenže jeho nemravná cena mi zkazila chuť. Čím to je, že na letišti takové samozřejmé věci stojí vždycky mnohonásobek normální ceny? Musím však hned přiznat, že tak špatné to na světě ještě není. Když jsem dával svá zavazadla u přepážky na váhu, zjistilo se, že mám hodně kilogramů navíc. Mladý uředník se na mne usmál a řekl: Jedete pomáhat na Timor, já to trochu přehlédnu, šéfové to sice nemají rádi, ale pro jistotu napíšu méně.

A tak jsem nedoplácel nic. Také když jsem kupoval svůj přenosný počítač a domluvil cenu, tak jsme s prodávajícím zavedli řeč na téma mé cesty. I on řekl: Jedete pomáhat lidem na Timor, v tom případě musím změnit cenu. A řekl si o padesát dolarů méně. Ještě dodám, že onen obchodník byl uprchlík z Iráku, kde byl pronásledován pro svoje náboženství Bahai. Ano, na světě jsou nápomocní lidé, ne však na vedoucích pozicích, tak se mi to alespoň jeví. Po čtvrté hodině jsme nasedli do letadélka a začali se zvolna třepotat směrem severozápadním. Velkou útěchou bylo, že na palubě mi dávala letuška pivo zadarmo.

Při jejich cenách letenek si to klidně mohli dovolit. Let byl tedy příjemný a po nějakých 80 minutách letu nad mořem se pod námi objevily hory, byli jsme nad ostrovem Timor. Na obloze byly kupole mraků, typické pro tropické oblasti. Pod námi rozeklané kopce, polovyschlé řeky a občas nějaká vesnička, cesty skoro žádné. Přehoupli jsme se přes hřebeny a začali sestupovat na letiště v hlavním městě Dili. Přistání bylo hladké. Po vystoupení z letadla na mne dýchla horká a dusná atmosféra Dili. Hned mi bylo jasné, že tady se pěkně ohřeju. A nemýlil jsem se.

Na letišti mne očekávala Jan (tedy nikoliv Honza, nýbrž žena, jejíž jmeno se vyslovuje Džén) a domorodý tlumočník jménem Frances. Usednout do klimatizovaného auta bylo velmi příjemné. Nejprve mne odvezli do kanceláře Internews v budově na pláži. Z okna výhled na malebný ostrov Autaru. Jan mne také potěšila zprávou, že na začátek mají pro mne ubytování v hotelu Turismo. Tam už to bylo skorovnější. Pokojíček bez klimatizace, jen s větráken na stropě, ale byla tam koupelna i evropský záchod. Také mne pozvala na večeři do restaurace na pláži, kde jsme si dali čerstvé ryby a popili dobře chlazená australská vína. Začátek tedy nebyl špatný, i když jsem věděl, že takhle to dlouho nevydrží.

Ostrov Timor je mladíček, starý jen nějakých 8 milionů let. Vznikl následkem posunu australského kontinentu směrem k Ásii. Nachází se jihozápadně od Nové Guinei a jeví se jakou součást indonézského souostroví, není však sopečného původu, jako třeba nedaleký ostrov Bali. Je v tropické oblasti jižně od rovníku. Jeho dramatický původ způsobil, že je to ostrov převážně kopcovitý, nejvyšší hora je vysoká téměř tři tisíce metrů. Dle domorodých bájí je ostrov zkamenělým krokodýlem, a svým tvarem vskutku krokodýla připomíná, hlavně při pohledu z letadla. Na několika místech kolem ostrova jsou bohaté korálové útesy. Půda je tu chudá a neurodná, vedle tropických rostlin rostou tu i blahovičníky jako v Austrálii. Ví se, že Timor byl obydlen nejméně 15 tisíc let, ale možná i mnohem déle. Většina obyvatel je východoasijského typu, připomínají Indonézany nebo Malajce. Jsou tu však i lidé z nedaleké Papui, tedy černí a rasově odlišní. Jak tu po ta tisíciletí žili nikdo přesně neví, jejich báje jsou historicky asi tak přesné jako ta naše o praotci Čechovi. Ví se, že v tom hornatém terénu žili v izolovaných komunitách, vzájemný styk byl totiž stížen nesnadným hornatým terénem. A tak se stalo, že podobně jako na Papui-Nové Guinei, i zde vzniklo hodně odlišných jazyků. Dnes tu stále ještě používají 19 živých řečí. Dá se předpokládat, že po tisíce let žili si tu lidé skromně sice ale pokojně v ústraní od velkého světa. To se změnilo v 16. století, kdy část ostrova zabrali Portugalci, které sem přilákaly lesy cenného santalového dřeva.

O něco později se do této oblasti vypravili také kolonizátoři holandští, kteří zabrali část Timoru a jiné okolní ostrovy. Vhodno připomenout, že Portugalci z valné části santalové lesy vyplundrovali a dnes se tu řada odborníků pracně snaží tyto lesy obnovit. Ostatně nesčetné problémy této země jsou přímým důsledkem evropské koloniální rozpínavosti. Portugalci tu sice vytvořili jakous koloniální samosprávu, v tomto náročném terénu však příliš úspěšní nebyli. Do své kolonie mnoho neinvestovali, pouze sem prostřednictvím svých misionářů přinesli katolické náboženství. Místní lidé si ho však úspěšně zkombinovali se svými animalistickými tradicemi.

Timořané jsou zbožní katolíci, ne však zcela přesně dle vatikánských představ. Ve druhé světové válce obsadili ostrov Japonci, proti kterým tu bojovali vojáci australští. Místní lidé stáli na straně Australnů. I po válce však zůstala tato část ostrova pod správou Portugalců, zatímco z kolonií holandských vzniklo soustátí Indonézie. Portugalci teprve podruhé světové válce začali budovat cesty, vládní úřady, školy a nemocnice, většina vnitrozemí však zůstala v tradiční izolaci.

V roce 1974 se změnila politická situace v Portugalsku a východní část Timoru byla více méně ponechána svému osudu. Vznikly tu dvě politické strany -- UDT, Timorská demokratická unie a Timorská sociální demokracie, lépe známá jako Fretilin, které mezi sebou začali občanskou válku. Portugalci zemi rychle opustili a 28. listopadu 1975 vyhlásil Fretilin nezávislost. O 9 dní později obsadila zemi indonézská armáda, udajně na pozvání. Však to známe.

Vážný problém byl v tom, že Fretilin tíhnul silně do leva a to se Indonézanům zajisté nezamlouvalo, nechtěli tu mít nějakou Kubu. Proto i australští politici přimhouřili obě oči. Indonézané se pokoušeli včlenit východní Timor do Indonézie, to se jim však nedařilo, neboť členové Fretilinu vedli neustálou válku za nezávislost. Odhaduje se, že následkém indonézské bratrské pomoci přišlo o život více jak dvěstě tisíc lidí, tedy skoro čtvrtina obyvatelstva. Kruté metody okupantů vzbudily přece jen pozornost světa.

V roce 1996 byli Nobelovou cenou míru odměněni vlastenci Hose Ramos Horta a biskup Carlos Belo. V roce 1999 se pod záštitou OSN konal plebiscit a 78 procent obyvatel hlasovalo pro nezávislost. Tento nevděk velice zarmoutil Indonézany a tak jejich vojsko při odchodu zničilo co se jen dalo. Pomáhaly jim v tom i místní milice; podporované Indonézany. Následky této katastrofy vidím denně na vlastní oči -- vypálené domy, zničené komunikace, zjizvené lidi. Nebezpečí ještě není překonáno; útoky na aktivisty angažované v hnutí za nezávislost nejsou vzácné, obzvláště v oblastech hraničících s indonézskou částí Timoru.

V zemi panoval chaos a tak se správy ujala Organisace spojených národů, která sem vyslal vojáky aby udržovali stabilitu a zřídila UNTAET, dočasnou správu Timoru pod patronací OSN. První svobodné volby se konaly v srpnu 2001 a 20. května roku 2002 byla vyhlášena nezávislost. Timor leste se tak stal nejmladším členem světové rodiny států. Presidentem byl zvolen Xanana Gusmao, aktivista, básník a dlouholetý politický vězeň. Jeho portréty jsou vystaveny na každém rohu a mezi lidmi je nesmírně oblíben. Mám dojem, že vskutku právem, je to skromný člověk a talentovaný vůdce. Jeho úloha však není záviděníhodná. Země je poničena a patří mezi nejchudší státy na světě. Cesta k dobře fungující demokracii a prosperitě bude hodně dlouhá.

Pokračování příště