Pokouším se popisovat nejen prostředí a různé příhody, zaznamenávám i své náhledy, pocity, nálady. Také se snažím postihnout alespoň nějaké charakteristické rysy tohoto tak jedinečného prostředí. Tak například této země se ještě nedotknul turistický průmysl, jak se tomu podivnému způsobu cestování dnes říká. Za panování Portugalců byla to ospalá kolonie, do které Portugalci neinvestovali mnoho peněz ani energie. Během indonézské okupace byla země světu prakticky uzavřena, vedla se tu partizánská válka. Teprve nyní, nabytím nezávislosti, začíná se Timor leste stavět na vlastní nohy. Jde to velmi pomalu, země je zpustošena válkou, peníze tu nejsou ani na opravy natož na nějakou industriální výstavbu.

Jak se tu pracuje

Situace, které budu dnes popisovat, možná připadnou neznalému čtenáři vskutku zvláštní, místy až legrační. Snažím se podstatu a příčiny toho stavu co nejlépe pochopit abych měl při své práci dostatek trpělivosti. Denně čelím situacím, při kterých bych jinde asi šílel. Ostatně moje zkušenosti ze socialistického Československa mi občas příjdou vhod. Během okupace snažili se Indonézané začlenit tuto zemi do svého soustátí, budovali tu silnice i školy, sami tu zemi řídili a místním lidem mnoho příležitostí nedávali. Proto je tu dnes naprostý nedostatek odborníků jakéhokoliv druhu. Lidé se musí všemu učit a podmínky mají minimální. Proto naše pomoc má pro ně význam, i když si někdy nejsem jist jakých výsledků se nám podaří dosáhnout. Spolehlivě tu nefunguje skoro nic. Nejvíce času trávíme čekáním na něco nebo někoho a neustálými improvizacemi. Lidé však mají dobrý smysl pro humor, většinou jsou přátelští a přívětiví a tak lze mnohé ty denodenní nesnáze překonávat.

Nejlépe tu funguje asi to, čeho potřebujeme nejméně, totiž byrokracie. S australským pasem nepotřebujeme ke vstupu na Timor víza, na letišti automaticky dostaneme povolení k pobytu na 30 dnů. Hned jsme ale poučeni, že hodláme-li tu setrvat déle, musíme si vyžádat prodloužení. To se uděluje maximálně na 3 měsíce. A tak budeme pravidelně obnovovat. Je to velmi snadné. Jenom vyplníme několik formulářů, připojíme pasovou fotografii a kopie pasu. Také musíme připojit kopii pracovní smlouvy a dopis od zaměstnavatele. Na oddělení cizinecké policie čekáme dvě hodiny, abych se dozvěděl, že musím dodat i fotokopii té stránky v pasu, kam bylo vlepeno razítečko. Kopírku tady nemají, tak zpět do kanceláře, šofér musí na letiště tak se na policii se vracíme taxíkem, mezitím ale nastala doba oběda a neúřaduje se. Nechávám to příští den, dnešní je už beztak z velké části promarněn. Policisté byli příjemní, dokonce vtipkovali. Nakonec se toho úkolu ujala sekretářka Lelli, během dvou dnů potřebná razítka získala a mám na tři měsíce vystaráno, potom se to bude opakovat. Pojetí času je zde značně nezávazné. Stavím se pro tebe ráno v devět, slíbila Jan, tak čekám přesně v devět před branou. Přijíždí ve třičtvrtě na deset a nepřipadá jí to mimořádné, už si navykla na místní rytmus.

Nejlépe situaci vysvětlím na několika příkladech. Jednou při večeři zmínila se Karin, která pracuje v instituci NDI (Naational Democratic Institut), že organizuje na Dili univerzitě seminář o bezpečnosti, promluví tam rektor univerzity, ministr obrany a také velitel armády, bude to tedy důležité. Napadá mne, že bychom to mohli natočit a zpracovat jako sérii pořdů pro naše stanice. Dá mi to zároveň příležitost začít zaškolovat své lidi v technice natáčení a stavby pořadů. Musí to být ale za peníze, naše stanice je chudá. Umluveno a zájem zdá se být opravdový ze všech stran. Začínám si zjišťovat, jak by se taková věc dala realizovat, tedy kde sehnat nahrávací techniku a kdo to umí dělat. Já sice svůj nahravací minidisk mám a umím to, ale to není podstata mé práce zde. Jdu tedy za technikem Internews, to je ten americký Indián Džou, a opatrně navádím řeč. Zapomeň na to, říká Džou, já je znám, oni chtějí abychom to natočili ale budou i chtít abychom jim udělali celkové ozvučení toho semináře. A ještě budou chtít, abychom si přivezli své vlastní vybavení.

Inu, je tu delší dobu, jistě ví své, na jeho zkušenosti dám. Navrhuji tedy: Pojedu se na univerzitu podívat, zdali mají vybavení, protože to zajisté není naše práce. Když vybavení bude, natočíš? Přijal tuto podmínku. Na univerzitě se o tento podnik stará Kanaďan Eddy, jehož funkce mi není zcela jasná. Je velmi ochotný a po telefonu slibuje, že pro mne dokonce přijede univerzitním autem příští den ráno v devět. Já jdu do kanceláře raději dříve, snad ještě ze starého zvyku, a nevěřím svým očím, v devět ráno na mne čeká auto. Inu, je to Kanaďan a také ještě asi pracuje podle starých zvyků. Univerzita je na druhém konci města, ale není to daleko.

Přijedeme, sedneme si a čekáme. Na co čekáme? ptám se asi po dvaceti minut. Hledáme člověka, který má klíče od kabinetu s technickým vybavením. Někam odešel a nikdo neví kam. Tak co kdybychom to zkusili ve tři odpoledne? Auto zase přijíždí na čas, na univerzitě čekáme tentokrát už jen asi 15 minut. Dveře od kabinetu jsou odemčeny a chlapci vynášejí spoustu vybavení, které tu nejspíše zanechala nějaká instituce z OSN. Jsou tam krabice s kábely, mikrofóny a take zesilovací ampliony. Vidím, že to bude stačit. My si jen připojíme kabílek našeho nahrávajícího minidisku k zesilovací aparatůře a bude to snadný proces. Tak to s potěšení oznamuji Džou. Já jim nevěřím, řekne skepticky. Dobře, já na to, přednáška je v pátek, já tam pro jistotu zajedu ještě ve čtvrtek odpoledne, kdy to zesilovací zařízení budou instalovat. Ty tam být nemusíš, stačí když se dostavíš v pátek ráno o půl deváté a nastavíš nahrávač. Tento model Sony minidisku totiž neznám.

Ve čtvrtek ženu se na motorce z Liquici, kde jsem domluvil s chlapci ze stanice Tokodede, že také přijedou v pátek ráno do Dili, aby se učili jak takové věci natáčet. Na univerzitu přijíždím kolem čtvrté, je tam skupina chlapců a spousta technického vybavení. Chvíli čekám a zase se nic neděje.

Tak kdy to začne? ptám se Eduarda. Já nevím, ty seš expert. Aha, je mi to jasné, já jsem tam jediný, který ví jak to všechno zapojit dohromady. Co mi zbývá? Dávám se do práce. Stačí dva ampliony, dva mikrofony, ostatní odvezte zpátky. Je tam však na stěně jediná zástrčka potřebuji tedy prodlužovačku a rozdvojky. Jak se to řekne v jazyce Tetun? Nevím a ani Eddy neví. Po delší rozmluvě chlapci odjíždějí a vrací se za čtvrt hodiny. Ne, nemají prodlužovací šňůru, přivezli jen další amplióny a take obrovský mixážní pult. Mám tu teď tolik vybavení, že bych s tím mohl ozvučovat rockový koncert, nemám však rozdvojku.

Tak jim to nakreslím a vskutku, netrvá dlouho a máme vše potřebné. Propojuji vybavení, zkoušíme mikrofony, system funguje. Nu vida, že to jde. Ráno se o zbytek už postará Indián Džou.

Ten večer spokojeně uléhám do postele, abych ráno nezaspal. V kanceláři jsem o půl hodiny dříve a auto z univerzity s Kanaďanem Eddym opět přijíždí včas. Seminář začíná v devět, máme půlhodinku na cestu a poslední přípravy. Jenže nejsou tu ani hoši z Tokodede, a co horšího, ani Džou. Beru minidisk, nechávám v kanceláři vzkazy a jedeme. V sále mi sice někdo mezitím přeměnil rozestavení mikrofónů, to je ale ten nejmenší problém. Připojuji minidisk k aparatuře a dumám, jak ten přístroj vlastně funguje.

S nahrávači firmy Sony mám ty nejhorší zkušenosti. Každý rok dají na trh nový model a každý ten model má zcela jiný operační systém. U digitálních přístrojů je to vážný problém. Kdo si někdy pokusil nařídit digitální hodinky bez tištěného návodu, ví o čem mluvím. Tohle je ale zatraceně složitější procedura. Mašinka má jenom vstup pro mikrofon, já potřebuji propojení k zesilovači. Příručku nemám a označení funkcí je na tom malinkatém přístroji tak titěrné, že to nemohu přečíst. (O pár dnů později přišel za mnou Michael Hills a požádal mne, abych mu pomohl s jeho Sony minidiskem, jeho organizace jich zakoupila několik, i s mikrofony, ale nedaří se jim natáčení. Hrál jsem si s tím půl hodiny než jsem zjistil, že tento model může nahrávat pouze ze zesilovačů, vstup pro mikrofon nemá, tedy vyhozené peníze. Nikde na přístroji to nebylo zdůrazněno, ta digitální blbost dosahuje vskutku kosmických rozměrů.)

Sedím v sále a tiše doufám, že se Indián každou chvíli objeví, doufání bylo to zcela marné. Naštěstí přednáška nezačíná v devět ale hodně po půl desáté, řečeno přesněji -- asi dvě minuty po té, co se mi podařilo rozluštit záhady nahrávače Sony. Seminář trvá tři hodiny, vše v jazyce Tokodede, o zábavu mám postaráno.

Naštěstí je se mnou vždy spolehlivý Raymond, který mi trochu tlumočí a dělá poznámky. Natočili jsme to. Je pátek, balím se dřív a jdu na dobrou večeři a na pivo, zasloužím si to. Někoho možná napadne, co by se stalo, kdybych tam nebyl. Nic moc by se nestalo. Ozvučení by nebylo, takže řečníci by museli křičet, tak jak to dělali až doposud. Seminář by natočen nebyl, jako jiné podobné předtím. Takže mělo to nějaký význam, že jsem tam byl? Ano. Chlapcům z univerzity jsem ukázal jsak se aparatůra zapojuje, takže příště si to už budou schopni sestavit sami. Nahrávku zpracujeme do několika pořadů a Radio Tokodede za to dostane 150 dolarů. A ještě se na tom budeme mnohému učit.

Jsou to právě takovéhle drobné práce, které tu mají svůj velký význam. Krůček po krůčku vytváříme zkušenosti, budujeme pracovní systémy. Tedy nic světoborného. Proto si v té situaci vůbec nepřipadám jako nějak důležitý člověk. Kdybych je to nenaučil já, naučí je to někdy jindy někdo jiný. A já si uvědomuji, že se mi vlastně toto postavení "nebýt důležitý" zamlouvá. Vzpomenu si na ten náš svět, kde se kdekdo chce stát veledůležitým, a všichni hrají při tom hry, které nejsou ničím více než trápením ducha. K čemu být k čertu důležitý, vždyť daleko větší radost poskytuje už jen to pouhé -- být. Nebýt "Něčím" před druhými, ale být sám sebou.

Dostavuje se pocit, že Timor na mne začíná působit. Není to nic neobvyklého, něco podobného mi v Austrálii líčili lidé, kteří takovými situacemi prošli. Teprve teď to začínám chápat. Člověk se ocitl na zdánlivé periférii světa, nepředvádí se v nějakém rozhlase třeba v Paříži, nerve se o místo na slunci v New Yorku. Je v zapadlém kraji a zjišťuje, že i zde jsou lidé, ku kterým je nutno mít silný lidský vztah. I přes odlišnost jazyků a kultur je tu stále něco lidsky společného. A jsou tu lidé různých kvalit a charakterů, tak jako všude jinde. Neumím to popsat, snad se to ani nedá, zkrátka musí se to zažít.

Na pondělí mám velký plán. Vezmu auto se šoférem a specialisty z Internews a pojedeme do Liquici. Džou se musí podívat na to, jak by se dal zvýšit výkon vysílače a také připojit satelitní talíř na příjem indonézské stanice Radio68, která se stane hlavním zdrojem našich zpravodajských relací. Raymond udělá údržbu na komputerech a nainstaluje další digitální programy pro zvýšení dramaturgické kvality vysílání.

Raymond na mne vskutku v devět čeká, Džou nikde. Za chvíli se dozvídám, že Džou dal výpověď. Stalo se to tak, že ten minulý pátek přišel Indián do práce až v deset, čímž zanedbal slíbené nahrávání. Přišel ve stavu silně podnapilém a s každým se pohádal. Něco podobného už prý udělal předtím, tentokráte to vzal, jak se ukázalo, vážně. A tak jsme bez hlavního technika a místní šéfka Internews Lyndal se snaží dostat sem někoho z Austrálie. Nebude to hned. Já tedy musím některé své plány odložit.

Nevadí, je tu Raymond, do Liquci stejně pojedeme, máme tam práce dost. Kde je šofér Niko? Odjel na letiště, zpátky bude až ve dvanáct. Skvělé, máme čas dát si kafe, já si jdu sednout na pláž a pozoruji moře. Vždyť je to nádherné, sedět si tu pod palmou na tropickém ostrově a sledovat jak si rybky hrají na vlnách. O něčem takovém se mi snívalo v dětství.

Pozoruji dva domorodé chlapce, asi tak dvanáct let staré, jak se snaží dostat loďku z písku do vody. Jde to těžko, když loďku trochu posunou, příjde velká vlna a zase ji posune zpátky na pláž. Nevzdávají to a ten člun do vody asi po půl hodině dostrkají. Ale příjde jiná vlna, převalí se přes člun, naplní ho vodou a potopí. Se zájmem pozoruji jak chlapci potopenou loďku rozhoupají, až z ní vyšplíchají všechnu vodu, potom rychle naskočí. Jejich radost nad úspěchem je neskonalá, vesele pádlují na otevřené moře. Asi jedou chytat ryby k večeři.

Šofér Niko přijíždí o půl jedné. Tak můžeme vyrazit směrem na Liquici, říkám mu. Ne, ještě jsem neměl oběd, odpovídá. To chápu a posílám ho na oběd. Vrací se brzy, asi za půl hodiny. Tak už můžeme jet? Ještě ne, ještě musím do mešity se jít pomodlit. Niko je muslim a tak i tu modlitbu mu musím dopřát. Vyrážíme z Dili a ještě nejsou ani dvě hodiny. Tak vida! A pak, že se tu nic nepodaří. Niko to švihá po úzké cestě jak už je jeho zvykem. Cesta nám vzala 30 minut, já to na motorce dělám za 40. Raymond si, jako obvykle, lehá na zadní sedadlo, aby se nemusil dívat jak Niko řídí.

V Liquici je dobře, na návsi nás vítají psi, kozy a po chvíli i naši rozhlasoví přátelé. Raymond si vybaluje kufříček a připravuje se k práci. Nejde to, zvolá náhle. Proč ne? Nejde proud, prý už od rána, stanice zkrátka nevysílá, neděje se nic. A tak nic nenasvědčuje tomu, že by mi hrozilo můj velkolepý plán na pondělí překrořit. Tak říkáte, že nejde proud, dobře, nastartujte generátor, velím. Odpověď jednoduchá: Nemáme benzín! Co mohu říct jiného než: Tak rychle utíkejte a benzín sežeňte.

Utíkají, ale pomalu, jak jinak v tom vedru? Za půl hodiny běží generátor a Raymond se dává do práce. Je to velmi milý chlapec, neustále se usmívá, po chvilce se však zamračí. Mám problém, nefunguje zvuková karta v počítači. To nevadí, udělej so můžeš, kartu dám co nejdříve opravit, odpovídám a jsem rád, že alespoň něco se nám dnes podařilo. K večeru se vracíme do Dili a všichni se těšíme na večeři.

Po cestě přemýšlím o Džou, ten hoch se mi velmi zamlouval, měl jsem dojem, že jsem se s ním i trochu spřátelil. Poskytl mi své nahrávky tradiční timorské hudby, vedli jsme spolu rozverné řeči. A teď nedostál slovu, zklamal mne. Bylo mi později řečeno, že měl nějaké vážné osobní problémy, a také pil více ohnivé vody, než je Indiánovi vhodno. To, že chlapci z Liquci nepřijeli v pátek na natáčení se vysvětlilo. V Liquci lilo jako z konve, na motorce se opravdu jet nedalo. Kdybych to věděl, poslal bych pro ně auto. Jenže telefonické spojení neexistuje, tož co naděláme? Natočili jsme tři hodiny přednášek a diskuzí, teď to musíme zpracovat do rozhlasových pořadů. V Liquici to dělat nemůžeme, tam produkční studio teprve buduji. Budeme to dělat ve studiu Internews v Dili. Jenže studio není plně funkční, Džou to rozebral a je pryč. Měl tu však dva domorodé asistenty, co se ti chlapci naučili? Ptám se jich, zdali mohou studio uvézt do provozu. Bude to ve čtvrtek hotové, slíbili. A jelikož nejeli v úterý do Maliany, udělali to hned. A velmi dobře.

Žasnul jsem, jsou to takoví dva tiší chlapci, ale umí toho už dost. Byl jsem s jejich prací náramně spokojen, jen jsem se zmínil, že z minidisku můžeme jít do počítače digitální cestou, když najdeme správný kabel. My víme, říkají, momentálně nemáme koaxiální šňůru, uděláme to příští týden. Vidím, že se bez Indiána obejdeme.

Zamlouvám si studio na čtvrtek a pátek, problém to není, protože jsem tu momentálně jediný, kdo umí pořady režírovat. Ve čtvrtek ráno přijíždějí chlapci z Liquici o hodinu později, ale jejich opoždění se vysvětlilo. Pracujeme od desíti ráno do šesti odpoledne, jen s malou přestávkou na oběd. Takhle tvrdě jsem už dlouho nepracoval a udělali jsme víc práce než na co jsem byl zvyklý z ABC v Austrálii. V pátek ráno přicházím do práce pozdě já, spustil se liják a nechce se mi po cestě promoknout. Chlapci z Liquici beztak v tomhle dešti nepřijedou, myslím si. Když vstupuji po deváté do studia, už na mne čekají. Jsou sice promoklí ale usmívají se. Poprvé v životě měli příležitost učit se jak se dělají rozhlasové pořady, učarovalo jim to a já obdivuji jejich nadšení.

Byl to další pilný den a s výsledkem jsme byli všichni spokojeni. Heilu píše průvodní texty, které sám namlouvá. Za podmínek neuvěřitelných. Studio nejen že není zvukotěsné, ale pod oknem nám hučí generátor. Ten potřebujeme, bez proudu pracovat nemůžeme. V Austrálii by mi každý technik za takových podmínek odmítl pracovat. Tlumočník Frances, který mi pomáhá, říká: Není problém, já ten hluk vymažu. A vskutku ano. Já vím teoreticky jak se to dělá, ale nikdy jsem něco takového nepotřeboval. Princip je jednoduchý.

Chceme-li se zbavit nežádoucího zvuku, musí ovšem být jednotvárný, natočíme si malý vzorek toho zvuku, ten posuneme tak, aby byl v opačné fázi a nežádoucí hluk se tak sám vyruší. Tedy udělá to komputer. Nemohl jsem věřit svým uším, ale nahrávka těch ohlášek byla vskutku čistá. Ti kluci se učí zatraceně rychle. Je mi jasné, že jednou budeme spolu dělat zajímavé rozhlasové pořady.

Navrhl jsem, že každý pořad uzavřeme hudbou. Ale jakou? Přivezl jsem si pár CDéček sebou a tak jim je dávám, ať sami vyberou. Očekával jsem nějakou obvyklou rámusárnu, ale k mému překvapení vybírají si rozkošné Allegro z Lovecké svity od Haendla. Pro většinu z nich to bylo první setkání s barokní hudbou.

Pýcha předchází pád, říká staré úsloví. Nastala chvíle, kdy se s touto moudrostí musí seznámit i frajer Niko. Do Maliany s techniky přece jen jet musel. Přespali tam a vrátili se ve čtvrtek odpoledne. Viděl jsem jak před budovou Internews stojí vrchní účetní Dasrul a tváří se zasmušile. Vedle něho stojí Niko, rovněž neveselý. Když jsem přišel blíže vidím, že zadní blatník u terénní Toyoty je utržený, bok naražený a koncové světlo rozbito. To vůbec nebyla moje vina, říká mi Niko, narazil do mně voják z PKF (Peace keeping forces.) Zní to ale poněkud nepřesvědčivě. A Niko je jediný, kdo tuto verzi hájí. Ten voják totiž tvrdí, říká mi Dasrul, že to způsobil Niko. Ani chlapci technici nehodlají lhát a Nikovu vinu vyvracet.

Později se od nich dozvídám, že Niko řídil šíleně, jako vždy. Co však horšího, už ráno jezdil po Malianě s jednou rukou na volantu a v druhé plechovku piva. Tohle nevypadá pro Nika dobře. Možná mu to Lyndal ještě jednou promine, ale co Allah? Niko je přece muslim. Já toho o islámském bohu vím málo, ale jaksi mne napadá, že nebude milosrdný k muslimovi, který si dává ke snídani pivo. Oprava nebude levná, budeme nějaký čas bez auta a Niko se bude musit hodně, vskutku velmi hodně, modlit v mešitě.