Ohlížím se zpět a divím se, že přes to dusné podnebí udělal jsem za tu dobu dost práce. V Internews jsem dal do provozu produkční studio a natočili jsme tam sérii pořadů o Falintil, tedy timorské obraně. Také jezdím pilně do Liquici a už začínám zavádět mnoho nových opatření jako organisační strukturu stanice, programové schéma, zaškolování personálu. O tom všem se rozepíšu někdy později.

Také jsem napsal hru "Viliam a jeho Hamlet". Básník Viliam v ní rozmlouvá se svým sluhou Jamesem o smyslu života a poslání umění. Pochybuji, že by tu hru někdy někde hráli, kohopak dnes takovéto náměty zajímají, když tam není sex ani násilí. Kdyby snad někdo projevil zájem, rád text pošlu, je toho 11 stránek. Zmiňuji se o tom však proto, že je zajímavé sledovat jak naše mysl začne pracovat v podmínkách tak extrémních. To psaní jde tady jakoby samo. Doma, kde mám veškeré pohodlí, je psaní namahavé, člověk tam více "brousí tužky" než píše. Ve zdejším prostředí, kde žije člověk způsobem vnějškově jednoduchým, si podvědomí zřejmě vytváří vlastní tok stimulů, aby uspokojilo své intelektuální a emotivní potřeby. Jinak by asi člověk snadno upadl do stavu zombi. A možná tu hraje roli i to, že místo koukání na televizi či čtení novin probírám se tu pozvolna jedinou knížkou, kterou jsem si přivezl. Napsal ji ctihodný Nyanaponika Thera a jmenuje se "Srdce budhistické meditace." Je to kniha hluboká a velmi inspirativní, tedy alespoň pro mne. A usilování o stav samma-sati, tedy čistého vnímání neboli vidění skutečnosti jaká je, může mojí mysli zvláště zde velmi prospět.

Moskyti si mne už také našli, ale není to tak zlé jako v Austrálii, tam ovšem nehrozí nebezpečí malárie. A existují zde i jiná nebezpečí.

Nebezpečenství, která tu číhají

V prvních dnech svého pobytu díval jsem se pozorně kolem sebe, abych co nejlépe poznal zdejší stav věcí. Člověk se dívá, vidí a potom snadno propadne pokušení domnívat se, že poznal. Jenže pozorování toliko povrchu vede k poznání neúplnému, ještě více důležitých činitelů je totiž skryto pod povrchem. I tam je nutno nahlédnout, i tam je nutno zkoumat.

První dojmy nebyly příliš vábné, jsme v jedné z nejchudších zemí třetího světa, navíc hrubě poničené nedávnými skutky válečnými. Líbili se mi ale lidé, slušní a usměvaví. Bylo tedy snadné propadnout dojmu, že je tu velmi bezpečno. Jak se dalo čekat, pravdou to není. A nejhorší nebezpečí jsou nebezpečí podceněná. Co nám tu tedy hrozí?

Nedávno jsem viděl na tržišti na zemi plno rudých skvrn. Tady musel být pěkný masakr, napadlo mne, dobře, že jsem při tom nebyl. Potom jsem ale vypozoroval, že krev to není. Tyto skvrny totiž pocházejí od starých žen, trhovkyň. Dřepí tu nad skrovnými hromádkami zeleniny a všelijakého ovoce a žvýkají neustále betelovou nať. Od té mají rudé rty, zuby i dásně a rudé sliny vyplivují na zem. Pěkný pohled na tu paseku není, ale nebezpečné to není, alespoň mně.

Jak už jsem se zmínil, chodit po ulicích Dili v noci není bezpečné z několika důvodů, hlavně proto, že cesty i chodníky jsou rozbité a lze tak snadno přijít k úrazu. Všude je tu plno psů, jsou to vychtrlí a ustrašení chudáci, ku kterým se tu nikdo nechová laskavě, lidí se bojí a nebezpečí, že by člověka napadli, nehrozí.

Velkým nebezpečím je místní doprava. Jezdím po Dili i po okolí na motorce a musím být stále na pozoru. Ne, ježdění tu není náročné, daleko horší situace jsem zažil třeba v Paříži nebo Bankoku, nejhorší vůbec asi v indonézském Denpasaru. V Dili je provozu relativně málo a jezdí se tu pomalu. Na motorce jsem jezdíval v mládí hodně a moje jezdecká zdatnost se rychle vrátila. Bez potíží se proplétám mezi auty, náklaďáky, prasaty i kozami. Horší je to v noci, po tmavých ulicích se plouží domorodci, jezdci na kolech nemají osvětlení a je snadné je přehlédnout. Cestování motorkou tedy příliš nebezpečné není, neboť mám kontrolu nad tím, jak řídím. Musím ovšem neustále myslet na ty druhé. Do Liquici vede asfaltka a znám v ní už každou jámu. Jezdím opatrně, nikdy více než stovkou, neboť silnice je kluzská a zatáčky nepřehledné. Neustále sleduji cestu před sebou a také si stále hledám vhodné místo, kam se s motorkou položit v případě, že na mne v protisměru vyrazí nákladní auto.

Ano, největším problémem jsou zdejší řidiči, hlavně taxikáři. Mnozí z nich nemají ani řidičský průkaz a jezdí tak, jak se to sami naučili. Někteří jsou velmi mladí, jel jsem s chlapcem, ktterému mohlo být nanejvýš šestnáct. Navíc mají ve zvyku hrát v taxíku příšerně hlučně příšernou muziku, z které bych snadno a rychle zešílel, takže se cítím vskutku bezpečněji na té motorce. Ostatně nějakou pěknou bouračku tu vidím každý druhý den, a jsou to většinou právě ti taxikáři. Teď už chápu, proč měl Niko opravené auto za dva dny, tady má autoklempířství věru zlaté dno. O profesionální vyspělosti zdejších taxikářů nejlépe vypoví příhoda, kterou mi onehdá vyprávěl Michael Hills. Vraceli se po půlnoci z nějakého diska (kam já nechodím, mně stačí poslouchat generátor pod oknem studia, který je hudebnější a nechrlí na mne hloupé texty) a hledali taxíka. Když jednoho zahlédli, vydali se k němu. Řidič seděl za volantem a popíjel arak, tedy něco jako rýžovou whisku. Byl prý už tak opilý, že neměli odvahu nechat ho řídit, vyvolili tedy mezi sebou nejstřízlivější osobu, jednu Kanaďanku, taxikáře odsunuli stranou a dívka je rozvezla do jejich nocležen. Jak můžete sami posoudit, o mimořádné zážitky tu vskutku nouze není.

Hrozí tu však nebezpečí od lidí, od těch milých a usměvavých domorodců? Už v hotelu Turismo bavil jsem se se svojí sousedkou, která tu pracje také pro nějakou ušlechtilou mezinárodní organizaci a její oblastí je násilí v rodině. To se dnes vede hodně po světě, problém to jistě je, ale jak vážně je rozšířený nevím. Ta dívka tvrdila, že tady je to už vážný a narůstající problém. Tady? V zemi se silnými katolickými tradicemi? Ony si někdy obzvláště feministicky založené sociální pracovnice snadno najdou problém, který se rozhodnou řešit. Obzvláště když je to zaměřeno proti mužům. Nebral jsem ji tedy zase až tak vážně. Tím nechci říct, že problém násilí v rodině podceňuji, je to v každém případě vážný a smutný problém, bez ohledu na rozsah. Největší násilí tohoto druhu jsem viděl v Alice Springs mezi domorodci a pohled to nebyl pěkný. Avšak tento druh násilí, i když se mi silně příčí, neohrožuje bezprostředně mne.

V kanceláři Internews jsem zase slyšel o nedávném případu jedné americké žurnalistky, která při cestě taxíkem na letiště byla okradena a znásilněna. Inu, to se může stát leckde, otázkou je jak často se to stává. Začíná mi být jasné, že nebezpečí násilí tu ženám opravdu hrozí víc než mužům. Přemýšlel jsem proč asi tomu tak je a napadlo mne, že je tu hodně profesionálních vojáků (stále ještě přes tři tisíce), ti chodí večer v civilu a na ně si ti drobní utočníci asi netroufnou, mohlo by se jim to špatně vyplatit.

O několik dnů později jsem se doslechl o přepadení autobusu u Maliany. Při přestřelce přišli lidé o život, kolik jich přesně bylo se mi zjistit nepodařilo. A o takové případy tu není nouze. Jde zpravidla o tlupy milicí, které se uchýlily do indonézské části ostrova a podnikají občasné výpady na Timor leste, aby si vyřizovaly staré účty s aktivisty hnutí za nezávislost. Ani to se příliš netýká nás, internacionálů, ale nerad bych se do takové nějaké přestřelky připletl. Děje se to většinou v západních oblastech podél indonézské hranice. Když přijela Kanaďanka Lusse z Maliany, tak jsem se jí ptal, zdali se neobávala o svoji bezpečnost při těch nedávných událostech. Vůbec ne, řekla, to nebylo blízko od nás, to střílení bylo blíž k Liquici. Tak ti pěkně děkuji za informaci, zmohl jsem se na odpověď.

Co já bych se obával, potkávám většinou lidi milé a usměvavé. Dej si na ně pozor, poučila mne Portugalka Sára, která je tu už delší dobu a vyzná se. Zdejší lidé jsou velmi vznětliví, když se začne dít něco dramatického uteč co nejrychleji a co nejdále. A vyprávěla mi, jak se nedávno vzbudila pozdě v noci hlukem. Nějaká tlupa si přišla vyřizovat staré účty se sousedem, šlo prý o peníze, jak se dozvěděla později. Tomu chudákovi nejprve dům zdemolovali a potom ještě zapálili. Od té doby si najímá ochranku. I ejhle, ono to tu asi nebude tak pokojné a pohodové, jak se zdálo na první pohled.

V Liquici řádí místní gangy, snaž se jim vyhýbat! upozorňovali mne lidé v Dili. Když jsem ale zavedl na toto téma řeč v Radiu Tokodede, všichni mne ujišťovali, že tomu tak není. Liquica je poklidné městečko, nastěhuj se sem, budeš tu ve větším bezpečí než v Dili. A jeden chlapec mi radil, abych nejezdil v noci po Dili, gangstři prý s oblibou stojí u cesty přes kterou mají natažený provaz. Když se blíží jezdec na motorce, provaz rychle napnou tak, aby jezdce shodil z motorky, a potom nebožáka okradou. Nepěkná to představa. Nic takového jsem neslyšel, ujišťoval mne v Dili Frances. Ani mně se to nezdá. O pár dnů později jsem se chlapce v Liquci na to přeptal. Řekl mi: Minulý týden se to stalo mému sousedovi, ještě je v nemocnici. Já na motorce v noci často nejezdím, a když, tak jen po hlavních cestách.

Teď už chápu, proč Jose platí tu ochranku a brána u Vila Bemori se zamyká silným řetězem. Moje bydlení je velmi bezpečné, tady se ničeho moc obávat nemusím. Pro jistotu nosím v kapse nůž, když musím večer na ulici. A také se dívám, kdo jde kolem.

Když jsme pracovali ve studiu na pořadech o bezpečnosti, spolehlivý Raymond náhle nebyl k nalezení. Teprve později mi bylo řečeno, že mi nechal vzkaz a šel domů, nebylo mu dobře. Dostal nějakou chřipku, řekla Jan. Později jsem se od Raymonda dozvěděl, že jeho problémem nebylo nachlazení ale bolehlav. Když se večer vracel domů, zastavila za ním motorka a dva chlapci ho přepadli. Ztloukli ho do bezvědomí, ani sám neví jak dlouho ležel na cestě. To bylo kvůli holce, žekl Niko, ale nikdo nevěděl, zdali jen tak žertuje. Nějak se to násilí začalo přibližovat. Následující týden mne pozvala Jan do kanceláře, aby mi oznámila, že šéfka Lyndal má závažný problém. Minulou noc byla doma přepadena. Lyndal tu žije od roku 1999, zná dobře místní jazyk i mentalitu lidí a má mezi nimi hodně přátel. Jak se to mohlo stát jí? Podrobnosti jsem se dozvěděl od ní. Má velký dům, o který se dělí ještě s několika kolegyněmi. Na oknech jsou mříže, dům hlídá ochranka od firmy Chubb. Té nedělní noci byla sama doma, po půlnoci odešli i strážci. Asi v jednu ráno se do její ložnice vloupali dva mládenci. Půl hodiny ji tyranizovali, drželi ji nůž na krku a dělalo jim dobře ji děsit. Nakonec zmizeli s jejím mobilním telefonem a také si odnesli čtyři tisíce dolarů, které měla na zaplacení činže. Podotknu mimochodem, že za nájem toho domu platí 1200 dolarů měsíčně. Amerických, taková je zdejší měna. Byl to šok, z kterého se pomalu vzpamatovává. V domě už spát nemůže, odstěhovaly se i ostatní ženy. Soudí, že chlapci patří k jednomu z místních gangů. Při odchodu jí slíbili, že pokud to půjde hlásit na policii tak se vrátí, nejprve ji znásilní a potom zabijou.

Lyndal je silná australská žena, na policii šla. Jenže místní policie je tu jako vše ostatní, nezkušená a tudíž neschopná. Účetní Dasrul mi říkal: Policie, to je ztráta času. Nic nevyřeší, a navíc všichni se tu znaji. A za dolary dá se uplatit kdejaký mizerně placený policista. A někteří chlapci z ochranky také ve volném čase spolupracují s loupežnými gangy. Uvažoval jsem, co bych v takovém případě udělal já, asi bych odjel rychle na letiště. Jenže Lyndl, která má mnoho kontaktů, se spojila s vůdcem nejsilnějšího gangu a slíbila tučnou odměnu, když ji ty útočníky přivedou. Také zašla na internacionální policii, která tu vypomáhá. Těch je tu také dost, Japonci, Portugalci, Číňani a pochopitelně i Australané. Tam měli několik takových výtečníků zadržených a požádali ji, zdali se chce na ně podívat, třeba ty své pozná. Jen nahlédla a stačilo jí to. Ještě zaslechla, jak si jednoho takového násilníka policisté mezi sebou podávají. Byla tam s ní i Kim, reportérka specialisovaná na lidská práva, která prohlásila: To by se snad nemělo!

Za dva dny přišla právě tato Kim, poněkud bledá. Co tě trápí? ptám se. Včera v noci se někdo vloupal do mého bytu a ukradl mi přenosný počítač. Nejde o to, že nebyl pojištěn, jak ale seženu všechna data, která tam byla uložena? Ztratila jsem mnoho dní práce. Zdálo se mi, že v jejím výrazu tváře byla napsána touha, aby si policisté tyto lupiče taky mezi sebou podali, pokud se jim podaří je lapit.

Ten pěkný velký dům, s koupelnou i kuchyní, kabelovou televizí, je nyní prázdný. Lyndal mi nabídla, že tam mohu jít bydlet, zadarmo. Mám tedy možnost si polepšit. Děkuji, zněla moje odpověď, jsem velmi skromný člověk a ten pokojíček ve Vila Bemori mne docela stačí. Jak vidíte, není nad skromnost.

Mohl bych uvézt ještě několik dalších případů, ale už to snad stačí. Pod tím zdánlivě klidným povrchem jsou zde vydatné turbulence. Jenže po celém světě se násilí stává běžným průvodcem života i formou zábavy. K úhoně může člověk snadno přijít kdekoliv. I u nás na kopci nad Adelaidou byl jednou za bílého dne můj soused napaden partou výrostků, krev mu crčela z čela. Nemám rád násilí žádného druhu, ať má příčiny či účely jakékoliv. Zajisté, v případě potřeby je nutno se bránit, neuznávám však, že nejlepší obranou je útok. A je zklamávající, že i zde, na poklidném tropickém ostrově, se násilí vyskytuje. Jaké jsou příčiny? Kdo je všechny zná, je jich hodně. Není to jen chudoba, která je tu všudepřítomná. Podíváme-li se do historie snadno se přesvědčíme, že chudáci způsobili méně válečných útrap než ti mocní a zazobaní. Sklony k násilí jsou v každém z nás. V psychologii se mluví o pudu morbido, který je užitečný za správných okolností, třeba při lovu nebo v osobní obraně. V mimořádných situacích se tento pud může vymknout z mezí připustitelnosti a začne panovat. Vždyť jakých masakrů se dopustili lidé v kultivované Evropě jen v minulém století. Tento druh násilí se nedá vysvětlit chudobou. My tu žijeme v zemi zpustošené válkou, tisíce lidí zde přišlo o život, účastníci té tragédie tu žijí. Ve válečném konfliktu ztrácí život svoji hodnotu. Je až s podivem, že toho násilí tu není více. Jde buď o motivace politické - tedy milice, nebo loupežné - gangy zpustlých výrostků. A to tu ještě není rozvinutý turistický průmysl, problémy s drogovou závislostí také teprve jen mírně začínají. Asi to časem bude ještě horší.

Já jsem byl naposled přepaden před pár lety v Madridu, ve dvě odpoledne, uprostřed krásného města. Přišel chlapík s velkým nožem, odřízl mi kabelku, kde byl můj pas, peníze i jiné cennosti. Sice jsem za ním běžel, jenže zastavujte chlapa s velkým nožem. Nakonec jsem byl rád, že mne tím nožem nebodl. Život je zkrátka pln rizika i nezbepečenství. Kdekoliv. I na Timoru leste. Opatrnosti tedy nikdy nezbývá, ale není nutno žít v panickém strachu. To by se člověk usoužil. A také by si přestal všímat toho, že většina lidí zde jsou lidé milí a usměvaví.

Při nedávné cestě na venkov mne asi deset kilometrů před Liquicou chytil tropický liják.Útočiště jsem našel v domorodé chýši u cesty. Takové té tradiční, střecha z palmových listů, stěny z bambusových rohoží. Domorodec tam cosi vyráběl z palmových listí, jeho žena pletla rohože, kolem se batolily tři malé děti. Takovou chudobu jsem ještě neviděl. Nabídli mi čaj a nic po mně nechtěli. Měl jsem u sebe pytlík bonbonů, které sebou pravidelně vozím, tak jsem je alespoň nabídl dětem. Tolik radosti z tak nepatrného dárku by žádné dítě v Austrálii nemělo ani z nejposlednější elektronické hry.

Vybral jsem si dnes jako téma násilí, protže i to tu je a proč to zamlčovat? Násilí tu sousedí s dobrotou, stejně jako špína s krásou. Inu běžný lidský svět. Snažím se to pochopit. Zašel jsem několikrát na večeři do čínské restaurace za rohem. Není drahá ani levná a mnoho domorodců tam nechodí, hosté jsou většinou internacionálové. Asi proto tam mají televizor. Obrazovka bliká a přitahuje pozornost. Tak jsem viděl část nějakého amerického filmu. Hodně se tam střílelo, lidé se kopali a mlátili hlava nehlava. Nic mimořádného, běžný produkt amerikánského zábavního průmyslu. Před restaurací se rozpadá vymlácená a vypálená budova. Tady si lidé užili násilí dost na vlastní kůži, k čemu potřebujeme ještě tento druh filmů? Také mne napadlo, že Amerika je jednou z nejbohatších zemí, lidé tam mohou žít pohodlně a věnovat se zábavě ušlechtilé a povznášející. Proč se tam vůbec takové filmy vyrábějí, proč se na ně lidé dívají a proč je ještě rozšiřují po světě? Tenhle sklon k násilí asi nikdy nepochopím.

Moji největší nepřátelé na Timoru leste jsou neviditelní, jsou to všelijaké viry a paraziti, které mohou ohrozit mé zdraví, když si nebudu dávat pozor. Těchto nebezpečenství je tu výběr bohatý, malárie patří spíše do kategorie chřipek. Horší je horečka Dengue, tyfus, tuberkulóza, cholera, japonská encefalitida, schistosomiasis, polyomyelitis a jak se všechny rozvernosti jmenují. Četl jsem si o tom ve své chytré knížce, kterou jsem byl v Austrálii vybaven, a bylo to čtení neradostné. Já mám totiž vyspělou představivost a když čtu o nějakých nemocech, hned cítím příznaky. Žije tu se mnou ale řada jiných bělochů a kromě té malárie se jim zpravidla nic nepřihodí. A to někteří žijí v podmínkách mnohem drsnějších než já. Takže je nutno být opatrným, dbát všech náležitých pravidel a potom je možné vstávat každé ráno s úsměvem na rtech. Nejhorší vskutku jsou nebezpečenstva neznaná či podceněná.