O víkendu otiskl [bulvární] list The Sun kresbu terče s tvářemi "zrádců" - Jacquese Chiraca, Gerharda Schrodera, Kofi Annana a dalších odpůrců války. Veřejnost na ně měla střílet šípy. Ale to není to, co si zasluhují.

Historie je ovšem plná příkladů válek, které skončily lehkým, rychlým vítězstvím, které zaslepilo vítěze a vedlo pak k dlouhodobým katastrofám. Například po izraelské šestidenní válce v roce 1967 proběhla Izraelem vlna oslav; o 36 let později je stále prolévána krev vítězů i poražených z této války.

Spojené státy šly do války, protože nebezpečí Saddáma Husajna ohrožovalo svět. Dosud se však nenašlo nic, co by toto tvrzení dokládalo - žádné zbraně hromadného ničení. Možná ještě budou nalezeny a možná, že by je zbrojní inspektoři nalezli i bez války.

Ale není možno ignorovat skutečnost, že Irák takové zbraně ve válce nepoužil, ani když už bylo vedení iráckého státu v úzkých, jak mnozí předpovídali. Druhého cíle války, "osvobození Iráku" také dosud nebylo dosaženo. Byl svržen despotický režim, ale nikdo neví, zda nový režim také nebude tyranií, možná ještě horší.

Saddám nebyl Hitler ani Stalin, navzdory tomu, co si myslí Donald Rumsfeld. Saddam Husajn byl brutální diktátor, i když je na světě mnoho podobných diktátorů. Po osvobození od Saddámova útlaku hrozí nebezpečí, že se Irák ocitne pod fundamentalistickým šiitským režimem, který je ještě hroznější a bude větší hrozbou světovému míru. Není vyloučeno, že země, který nebyla centrem mezinárodního terorismu, se jí stane.