Projev P. Felipe Perez Roqua, kubánského ministra zahraničí na světovém summitz v Johannesburgu o udržitelném rozvoji

3. září 2002

Excelence:

Neodkladné vnitrostátní závazky, vyplývající z obrovského úsilí o sociální rozvoj našeho lidu zejména v oblastech vzdělávání, kultury, zdravotnictví a vědy, jež znásobují jeho schopnost čelit účinkům blokády a mezinárodní ekonomické krize, chránit Revoluci a zajistit nezávislost v prostředí válečnických politik, vyhrožování a risik, zabránily našemu presidentovi přicestovat tentokrát do Johannesburgu.

Před deseti lety president Fidel Castro vyzvedl například tyto myšlenky:

" Jednomu důležitému biologickému druhu hrozí vyhubení cestou rychlé a stále postupující likvidace jeho přirozených životních podmínek:je to člověk"

"[...]Uvědomujeme si tento problém teprve tehdy, když je již téměř pozdě na zácharnu."

"[...] Konzumní společnosti jsou základními viníky strašlivého ničení životního prostředí."

"Řešení problému nemůže spočívat v tom, že se bude bránit v rozvoji těm, kteří ho nejvíce potřebují [...].

"Chce-li se lidstvo zachránit před sbezničením, je nutné lépe rozdělovat bohatství a dostupné technologie planety, dovolovat si méně luxusu a méně plýtvání v v několika málo zemích, aby ubylo chudoby a hladu na velké části zeměkoule."

"Je nutné splatit ekologické dluhy a nikoli zahraniční závazky."

"Ať zmizí hlad, nikoli lidstvo."

"Když již zmizelo domnělé ohrožení komunismem a nejsou zde žádné další záminky ke studené válce, závodům ve zbrojení a vojenským výdajům, co vlastně brání tomu, aby se tyto prostředky okamžitě věnovaly na rozvoj Třetího světa a odvrácení hrozby ekologického zničení planety? "

Po deseti letech jsme svědky nových bláznovství a více plýtvání pro jedny - menšinu - a více chudoby, nemocí a smrti pro jiné -nesmírnou většinu-, tato slova zaznívají v tomto sále a doléhají na svědomí těch i oněch.Jejich otázky otázky zůstávají dnes nezodpovězeny.

Musíme si nicméně položit tři nové otázky:

První: Jakých výsledků jsme dosáhli od konference v Rio de Janeiro do dnešního dne? Téměř žádných. Během tohodo desetiletí se výsledky nezlepšily. Naopak. Životní prostředí je více ohroženo než kdykoli předtím. Zatím protokol z Kjota ztroskotal jako oběť arogantního bojkotu, emise kysličníku uhličitého se zdaleka nesnížily, ale vzrostly o 9% a v nejvíce znečišťující zemi o 18%! Moře a řeky jsou dnes více otráveny než v r.1992; každoročně je zdevastováno 15 milionů hektarů lesa, což je téměř čtyřnásobek rozlohy Švýcarska.

Zůsob života je nadále neudržitelný v rozvojových zemích, které nejvíce drancují životní prostředí,jako v těch ostatních.Sever znečišťuje hýřením, Jih proto, aby nezemřel. Velká část obyvatel planety žije v kritických podmínkách. Důkazem toho je skutečnost, že 815 milionů lidí hladoví, miliarda dvě stě milionů žije v extrémní chudobě, 854 milionů dospělých jsou analfabeti a dvě miliardy čtyři sta tisíc osob postrádá základní zdravotnické zajištění.

Čtyřicet milionů nemocných nebo nakažených virem HIV, ročně dva miliony mrtvých na tuberkulosu a milión na malárii jsou toho dalším důkazem. V tomto roce zemře 11 milionů dětí mladších pěti let z příčin, jež bylo možno odvrátit; toto je nejen další důkaz výše uvedeného, ale zločin.

Svět je více nepsravedlivý a nerovný než před deseti lety. Trhlina se nezúžila, naopak se rozšířila. Rozdíl v příjmech mezi nejbohatšími a nejchudšími zeměmi byl v r.1960 třicetisedminásobný, šedesátinásobný, když jsme se sešli v Riu a dnes je sedmdesátičtyřnásobný.

Druhá otázka: Kdo jsou ti, kteří odpovídají za tento stav věcí? Je to ekonomický a politický řád, vnucený mocnými světu. Je to nejen hluboce nespravedlivé, ale navíc dále neúnosné. Tento řád jako dědic kolonialismu a produkt imperialismu stále dále zvýhodňuje několik málo zemí, které se rozvinuly z potu a krve naprosté většiny obyvatel planety.

Jeho mezinárodní finanční instituce,mezi nimi zejména Mezinárodní měnový fond, které vycházejí vstříc zájmům vlád několika málo vyspělých zemí, zejména té nejmocnější, dále zájmům několika set multinacionálních společností a těm z politiků, jejichž volební kampaně byly jimi financovány.

Většina obyvatelstva planety je vystavena bídě a beznaději v zájmu obrany těchto nelegitimních minoritních zájmů. Mezinárodní měnový fond, veřejná mezinárodní instituce, zrozená explicitním uznáním úlohy státu a skutečnosti, že trh nedokázal vyřešit problémy, se paradoxně stal hlavním nástrojem prosazení neoliberalismu v globalizovaném světě.

Chudé země - tedy většina - musely přijmout hanebnou Washingtonskou dohodu. Bohatí a vyspělí - menšina- si mohli dovolit luxus neplnit ji; neotevřeli své ekonomiky a nepotlačily subvencování.

My, zaostalé země, hlavní oběti tohoto nového ztraceného desetiletí, jsme nemohli bojovat sjednoceni, abychom bránili svá práva, neuměli jsme se spojit s miliony pracujících, nevládními organizacemi a intelektuály, kteří ve vyspělých zemích hlásají nutnost hlubokých změn.

Třetí otázka: co dělat? Dnes potřebujeme dvě věci: politickou vůli a přístup k finančním zdrojům.Připustíme-li hypoteticky, že politická vůle vytryskne jako výsledek tohoto summitu, že vědomí, že čas se krátí a potopí-li se tento nový Titanic, zahyneme všichni, pak tato otázka spočívá zajištění zdrojů, které dovolí našim zemím získat čerstvé finanční zdroje, stálé, účelové, ale nikoli podmíněné.

Kuba navrhuje získat je takto:

To jsou pouze některé myšlenky. Jestliže k nim přidáme zřízení nové architektury mezinárodního finančnictví, jež by zahrnovala zrušení MMF a jeho nahrazení veřejnou mezinárodní institucí, která by odpovídala zájmům všem, dále vyvinutí spravedlivého a vyváženého systému mezinárodního obchodu, který by zaručoval speciální a diferencované zacházení s rozvojovými zeměmi, a posílení mnohostrannosti a posílení úlohy OSN, založené na úplném respektování její Charty, mohli bychom říci, že tento summit se vyplatil. Děkuji za pozornost.