A nebyla to jen irácká otázka, jejíž řešení odhalilo určité odlišnosti postojů dokonce i blízkých spojenců USA od americké zahraniční politiky. Protože náš médii zprostředkovaný svět končí na západě Pyrenejemi a na východě Kremlem a o to, co je dále, se zajímáme jen nahodile, naší pozornosti ušlo, že 12. listopadu přijalo Valné shromáždění OSN rezoluci 57/11, doporučující ukončení hospodářské, obchodní a finanční blokády, uvalené Spojenými státy na Kubu.

USA nemají s žádným jiným státem tak špatné vzájemné diplomatické a hospodářské vztahy jako právě se svým nepoddajným malým sousedem, Kubou. Výsledky hlasování o rezoluci jsou proto pro jejich diplomacii jistě nepříjemné. Ze 191 členských států hlasovalo pro rezoluci 173, tedy 90,57%. Z různých důvodů nebylo přítomno 11 států a 4 se zdržely hlasování. Proti rezoluci hlasovaly jen USA, Israel a Marshallovy ostrovy. Postoj světa k blokádě Kuby není ovšem žádnou novinkou, protože o rezoluci se hlasuje každý rok a její podpora je již od r.1993 vysoká, a rok od roku se zvyšuje.

Svět si prostě myslí, že USA by měly ve vztahu ke Kubě opustit politiku, která se dlouhodobě ukazuje jako neúčinná a spíše prozrazuje omezenou účinnost amerických receptů na řešení potíží s neposlušnými zeměmi třetího světa. Vzhledem k obrovskému nepoměru sil znepřátelených stran a jejich zeměpisnému těsnému sousedství je neúčinnost pokusu o zlomení svéhlavosti Kuby vyhladověním až trapná, takže jeho zastavení by odstranilo i nehezkou pihu na tváři americké politiky. Jiným problémem, v němž dokonce jejich nejbližší spojenci velmi často projevují odlišné názory než Spojené státy, je palestinsko-izraelský konflikt. Vztah USA a zbytku světa má tedy v určité sféře vztahů poněkud konfliktní charakter.

USA prokázaly v poslední době několikrát, že jsou jedinou spolehlivou silou, schopnou s poměrně vysokou účinností zasahovat do lokálních konfliktů, hrozících rozšířením za hranice oblasti. Svět však toto jako by nechtěl vidět a nepodporuje politiku USA k neposlušným zemím třetího světa zcela automaticky, rychle a jednoznačně, přestože obraz nepřítele je namalován tak prostě a jasně, že by mu měl rozumět i hlupák. Říká se, že režim Saddama Husajna je přece jediný, který dokázal použít chemické bojové látky vůči vlastnímu obyvatelstvu.

Možnost, že by se nerozpakoval použít proti svým sousedům zbraní hromadného ničení, se za těchto okolností zdá velmi pravděpodobná. Je proto nutné Saddáma aspoň odzbrojit, ne-li přímo svrhnout. Castrova Kuba sice bezprostředně vojensky nikoho neohrožuje, ale soudě dle líčení tamních poměrů proamerickými novináři její obyvatelé strádají nedostatkem svobody a hmotných statků v rozsahu, který je těžko představitelný i pro nás, kdo jsme zažili čtyřicet hubených let budování socialismu. Svržení Fidela Castra a podřízení Kuby pravidlům euroatlantického světového pořádku by tedy mělo být dobrodiním. Svět by se tedy měl s nadšením přidat k G.W.Bushovi v jeho tažení za nastolení pořádku, svobody a blahobytu ve vzpurných zemích třetího světa. Svět však kupodivu nejásá a nejeví sebevražednou chuť k zahájení nějakého novodobého křižáckého tažení, čímž jakoby projevoval USA nevděk.

Nemyslím však, že jde o nevděk, ale o přirozenou různost názorů, danou odlišnostmi tradic a postavení ve světě, přes všechnu jeho nedokonalost přece jen ovládaného demokratickými pravidly. Obrovská hospodářská a vojenská převaha nad ostatními zeměmi a tradiční izolacionismus snižují citlivost USA k svébytnosti hodnotových měřítek, jimiž se řídí jiné národy, i k prohlubování propasti mezi Severem a Jihem. Evropské státy právě pro svou menší moc a paměť zatíženou vzpomínkami na staletí stále ničivějších válek jsou vnímavější k bolestem rozvojových zemí. Hodnotící kriteria zemí třetího světa pak jsou zcela přirozeně těm americkým velmi vzdálena.

Například Kubánci, když už je o nich řeč, se určitě raději obejdou bez radostí našeho hýřivého konzumního způsobu života, než by znova přijali nadvládu Američanů a podřizovali se jejich životnímu stylu."Antiyankeeismo" je pevnou součástí myšlení nejen Kubánců, ale i ostatních Latinoameričanů a lze je vystopovat i u některých Španělů. Měli bychom tomu rozumět, my, občané země, která se na jedné straně nedokáže oprostit od tradičního strachu z Němců, a v které se současně při nejmenším viditelným osmnácti procentům národa stále stýská po socialistické minulosti. Váhání nebo dokonce odpor v přijímání zahraniční politiky USA prozrazují, že nelze jednoduše vměstnat všechny národy světa do svěrací kazajky jednotného, samozřejmě amerického, životního stylu, byť by jej provázelo skvělé hmotné zabezpečení obyvatelstva, a konečné řešení problémů, které mají kořeny v hladu, chudobě, nedostatečném vzdělání a špatném přístupu k využití vědeckotechnických poznatků nelze dosáhnout ozbrojeným násilím. Nehmotné a tedy zdánlivě moci prosté prvky způsobu života národů, jako jsou tradice, náboženské zaměření, kultura, příbuzenské vztahy, mají stejné vlastnosti jako hmota. Vzdorují tlaku a chovají se jako stlačovaná pružina. Jejich zpětná reakce se může zhmotnit do výbuchu násilí.

Politika euroatlantického společenství k třetímu světu je iracionální. Drancování přírodních zdrojů rozvojových zemích přispívá k našemu bohatství dnes, investice do řešení jejich problémů by přinesly zisk až ve vzdálené budoucnosti. Proto se nesnažíme léčit rozpory světa odstraňováním jejich příčin u kořene, ale zasahujeme ozbrojeným násilím tam, kde již nesnesitelné bolesti vyvolaly požár. Násilí pak plodí další násilí a dostáváme se do vzestupné spirály, po které můžeme jednou dojít až k definitivnímu sebezničení lidstva. Větší respekt k odlišnosti kultur, tradic a svébytnosti národů a velkorysost v hmotné i nehmotné podpoře vzdělání a vědeckotechnického rozvoje třetího světa by patrně předešly konfliktům, které lidstvu hrozí v budoucnosti a svou ničivostí by předčily vše, co až dosud pamatuje.

Kdyby Spojenci po 2.světové válce nastoupili politiku dlouhodobého vykořisťování poraženého Německa a nechali je hladovět, Evropa na počátku 21.století by nebyla bezpečným prostorem. Kdyby miliony Němců, odsunutých z východoevropských zemí nedostaly příležitost vybudovat si nové domovy v podmínkách hmotného blahobytu a slušných společenských poměrů, kdyby žily v uprchlických táborech a místo másla by dostaly zbraně, možná bychom dnes měli problémy se sudetoněmeckým terorismem. Řešení poválečného uspořádání Evropy by mělo být návodem i pro rozumnou nápravu poměrů v jiných částech světa.