Obráceně je možné, že právě slabý vztah k minulosti národa a s ním související povrchnost vlastenectví, které se v menší míře projevovaly i u předkomunistických generací, byly nedostatečnou oporou pro vůli k odporu proti násilí zvenčí, která nás pak opakovaně učinila snadnou kořistí nájezdníků. K těmto úvahám mě paradoxně přivedlo seznámení s dalším projevem Fidela Castra, předneseným 13. srpna při příležitosti slavnostního předání městu Havana 254 rekonstruovaných základních škol.

Je to projev jakoby z jiného světa, sebevědomý, plný revolučního patosu, vyzdvihující do popředí péči o vzdělání a zdraví jako základní výdobytky revoluce.

U nás jsme podobné projevy slýchali poměrně krátkou dobu v padesátých letech, kdy se režim sice vyznačoval značnou brutalitou, ale současně byl nositelem pozitivních tendencí, jako například snahy o zpřístupnění vzdělání nejširším vrstvám bez ohledu na zámožnost a o přeměnu "vážného umění" z hříčky pro úzkou elitu v běžně dostupný předmět lidové spotřeby.

Jenže období patetických projevů rychle vystřídala šedivá byrokratizace veřejné správy a zájem o vážné umění nahradilo splývání zábavního průmyslu s politickou agitací. Z projevů vedoucích státníků čišela nuda a lidé, nahnaní na "spontánní" manifestace, po půlhodině utíkali zadními uličkami na pivo. Jména režimních vůdců většinou upadla v zapomnění. Oživení přineslo až "Pražské jaro", jehož myšlenkový rozmach zadusila normalizace a vzala tak revolučním vizím, vycházejícím z marxismu, jednou provždy poslední, třeba i hypotetickou naději na úspěch v české kotlině.

Když pak režim náhle ztratil oporu Sovětského svazu, sesypal se během několika hodin jako domeček z karet.

Naproti tomu od vylodění Castrových druhů na Kubě uplyne v listopadu již 46 let, ale z Havany se šíří stále stejné vize a vedle houževnatě přežívajících odpůrců režimu je zde stále ještě dost Kubánců, kteří jsou ochotni poslouchat celé hodiny myšlenkami sršící projevy svého obdivuhodně vitálního stárnoucího vůdce.

Jeho hlasu naslouchají národy a politické elity Latinské Ameriky i některých afrických zemí a zcela určitě jej vnímají sice s nelibostí, ale s plnou vážností, také vedoucí činitelé euroatlantické aliance.

Zejména však Castrova Kuba vykazuje neuvěřitelnou odolnost proti tlaku zvenčí, jehož bolestivost se zvýšila po rozpadu sovětského bloku a ztrátě jeho ekonomické podpory. Kuba přežívá déle než deset let v podmínkách tvrdé hospodářské blokády, která má tragické dopady na její vnitřní ekonomickou situaci. Přesto zůstává hrdá, svobodná, "anti-yankee."

Je nemyslitelné, že by dlouholeté vzdorování té malé ostrovní zemičky vůči mocnému sousedovi bylo umožněno pouze strachem a represemi ze strany mocenských orgánů. Fidel Castro zřejmě umí rozeznít struny sympatií v srdcích dostatečně velké části svých poddaných, aby zajistil stabilitu režimu navzdory hmotnému strádání, ke kterému se odsuzují, jdouce za jeho hlasem.

Jeho projev je jakoby z jiného světa též proto, že je brutálně upřímný v popisu příznaků zchátralosti havanského školství. Opět zde chybí další typický rys nám známých domácích projevů z nedávné minulosti, tedy malování skutečností na růžovo.

Úmyslem řečníka bylo pochlubit se skvělým výkonem, jímž nepochybně je obnova a modernizace 254 základních škol v krátkém období dvou let, doprovázená přípravou potřebných pedagogických kádrů. Chtěl také jistě vyzdvihnout péči o školství a zdravotnictví jako základní prvek režimní politiky.

Pozorovatel zvenčí si však především na základě v projevu obsažených informací uvědomí obtížnost podmínek života na Kubě v letech tzv. zvláštního období, tedy v období překonávání důsledků mezinárodní izolace a blokády. Pochopí, že velebená akce není ani tak výsledkem revolučních ideologických úvah, ale okolnostmi nelítostně vynuceným řešením dále neúnosného úpadku havanského školství.

Všimne si také, že v případě krajní nouze je pro školy lepší opřít se o pomoc místní správy a podniků na venkově, než se spoléhat na zbyrokratizovanou státní správu v třímilionovém velkoměstě. Souhrnně začne tušit propastnost rozdílů mezi evropskou životní úrovní a poměry na Kubě, která relativizuje použitelnost našich měřítek na poměřování kubánské reality.

I z pohledu odpůrce komunistické diktatury je třeba přiznat, že Fidelem Castrem oslavovaná péče o školy a zdravotnictví je pro zemi přínosem, a to i v případě, že by zde později došlo ke změně režimu. Vedle toho dává projev tušit, že pokus o zvrácení situace na Kubě obdobou našeho 21. srpna by asi neměl naději na úspěch. Skutečnost, že přes neslavný konec našeho předlistopadového režimu si u nás komunisté udrželi téměř dvacetiprocentní voličskou podporu naznačuje, že setrvačné působení Fidela Castra na myšlení obyvatel bude mít ještě trvalejší charakter. Jeho nástupci budou dlouho žít v jeho stínu a budou poměřováni jeho příkladem.

Projev Fidela Castra, jehož se tato analýza týká, je zde.