Fidel Castro totiž v prvé části projevu podává hořce reálný pohled na stinné stránky dnešního světa, přičemž přesně formuluje myšlenky, které vystupují někdy jen nezřetelně a neuvědoměle, neobratně formulovány, z výpovědí českých voličů komunistů, zachycených novináři. Základní pohled Fidela Castra a voličů KSČM na poměry ve světě, který nás obklopuje, jsou velmi podobné: bezohledná honba za majetkem a za hospodářskou mocí, nadřazení peněz a finanční úspěšnosti nad všechna ostatní hodnotová měřítka plodí chaos, prohlubuje rozdíly mezi bohatými a chudými, vyvolává kulturní zaostávání chudých a ve výsledku přináší lidstvu více bídy a neštěstí než užitku. Takovým názorům je třeba věnovat pozornost.

Nikoli snad proto, abychom jim podlehli, začali se ohlížet zpět před Listopad, a v příštích volbách se radostněji hrnuli k urnám s hlasy pro komunisty, ale abychom si uvědomili velikost nenaplněných očekávání, spojených se změnou režimu, a chyb, jež nám v jejich naplnění zabránily.

Paradoxně některé Castrovy závěry nejsou daleko od myšlení mimoparlamentních politických proudů, včetně nesměle se formující "nové pravice"- jemu i jim je jasné, že pro hodnotné prožití života je pouhé dosažení hmotného blahobytu nedostačující, přičemž i v hospodářsky skromných podmínkách lze žít důstojně.

Castrův projev je velmi sebevědomý. Zmiňuje potíže kubánského hospodářství, ale nepodněcuje "blbou náladu", naopak vyjadřuje hrdost nad tím, že režim, stokrát odsouzený předpověďmi politologů k brzkému zániku, navzdory trvalým hospodářským nesnázím a skromnosti kubánské životní úrovně a přes nepřetržité projevy nepřátelství ze strany mocných USA a mezinárodní izolaci přežívá a dokonce dosahuje jistých úspěchů. Vyznění projevu je dokonce mimořádně optimistické i ve srovnání s dřívějšími, neboť příznivé stránky vývoje Kuby se zde předkládají na pozadí dříve neslýchaných současných hospodářských potíží USA.

Starý lišák ovšem nezmiňuje represivní opatření, která přežívání režimu aspoň zčásti umožňují a nezamýšlí se nad důvody, které ženou tisíce Kubánců k tomu, že podstupují riskantní únik přes moře z jím vychvalovaného socialistického ráje.

To se mu nehodí, protože by to jásavé barvy líčených úspěchů nepochybně utlumilo. Přes tuto dílčí neupřímnost projevu je zřejmě Castrův obraz jím ovlivněného úseku dějin země velmi přesný. I od nás přece prchali s nasazením života nespokojenci, nikoli sice přes moře, ale ty hraniční zátarasy byly přece stejně smrtící.

A přesto si 18% voličů stále myslí, že život za dráty byl příjemnější než dnešní svoboda bohatnout nebo umírat v bídě. Je přece známo, že předlistopadový režim měl aspoň částečnou podporu velké části obyvatelstva, byť zčásti pramenící z odtrženosti od světa, z nemožnosti srovnávat poměry u nás a ve svobodném světě.

Analogicky můžeme předpokládat, že dlouhodobé přežívání Castrova režimu by bez určité podpory obyvatelstvem nebylo možné. V tom, že si ji "líder máximo" dovede navzdory všem svým omylům a nepřízni osudu zajistit, spočívá jeho velikost jako vůdce národa.

Pozoruhodné je, že tvrdá kritika kapitalistického světa a USA zvlášť a hrdost na kubánské úspěchy nakonec v projevu vyústily v deklaraci přání dosáhnout upřímného přátelství a vzájemné vážnosti mezi lidem Kuby a USA. Fidel Castro je velký pragmatik, takže tento závěr je zcela přirozený: směřuje k podpoře těch amerických politických sil, které usilují o liberalizaci styků s Kubou. Přejme mu úspěch v sbližování s USA: oteplení ve vztazích Západ-Východ bylo katalyzátorem "perestrojkových přeměn" a všeho, co z nich vzešlo - také toho dobrého. Sblížení Kuby s USA může Castrův režim rozložit stejně, jako před ním evropské komunistické režimy.

Také ale může vyvolat jeho reformu, pomoci k vzestupu ekonomiky, učinit život na Castrově Kubě příjemnějším a tak režim nakonec upevnit. Z pohledu běžného občana výsledek musí být v každém případě převážně kladný.

Daleko důležitější než blízkost názorů voličů KSČM k Fidelovým myšlenkám se mi jeví zásadní rozdíl v jejich postojích. Čeští komunisté a jejich stoupenci nostalgicky vzpomínají na staré dobré časy, konzervativně litují ztracených malých jistot, které jim předlistopadový režim zajišťoval a nevadí jim, že během 40 let jejich vlády jedna z nejvyspělejších zemí světa klesla na úroveň rozvojových států. Šanci využít kladné prvky svého společenskoekonomického modelu, kterou snad měli v r. 1968, promrhali tím, že nastoupené reformy nedokázali ubránit proti tlaku zvenčí. Naopak degenerovali z revolučního hnutí na převodovou páku uplatnění vůle okupační mocnosti.

V jejich myšlení převažují pasivní postoje lidí, smutně hledících za ujíždějícím vlakem. Naproti tomu Fidel Castro je oprávněně hrdý na to, že jím vedený režim dlouhodobě přežívá navzdory tlaku USA a mezinárodní izolaci a ve srovnání s Batistovou vládou i některými jihoamerickými zeměmi je poměrně úspěšný v řešení sociálních a kulturních potřeb obyvatelstva. V této chvíli odpovídají Castrovy myšlenkové pochody postoji vítěze, proti steskům poražených, ovládajícím myšlení českých komunistů. Castrův režim působí v podmínkách, které jsou obtížně srovnatelné s našimi a nelze jej proto poměřovat našimi měřítky. Přes výhrady, které k němu z našeho pohledu středoevropské demokracie máme, mu nelze upřít určitou úspěšnost. A hodnotíme-li životní dráhu Fidela Castra jako osobnostní výkon sui generis, musíme přiznat, že jde o výkon vskutku mimořádný. Nic takového nelze říci o českém komunistickém hnutí a jeho představitelích.

Úplně na závěr je třeba říci, že Fidel Castro se mýlí, když se domnívá, že neduhy kapitalistického zřízení lze vyléčit socialismem v jeho, tedy víceméně marxistickém pojetí. Z historického pohledu vzato, žádná společensko-ekonomická formace nedokázala vyřešit nedostatky předcházejícího řádu, každá naopak zatížila lidstvo svými, zcela novými hříchy, a z pohledu současníků po celou dobu psané historie se lidstvo řítilo do skázy. Nejinak je tomu i dnes. "Kapitalistický řád" má své specifické zlořády, jimiž ztrpčuje lidem život. Je však dosud nejvýkonnějším společenským řádem, jenž vytváří nebývalé prostředky, použitelné k uspokojení potřeb lidstva. Má své stinné stránky. Ale je reálný a jeho projevy, ty kladné i záporné, lze nahmatat, popsat, měřit. To, co nám nabízí Fidel Castro, je sen, možná krásný, ale přece jen sen. Všechny pokusy o jeho uskutečnění až dosud selhaly a nezdá se, že by tomu do budoucna mělo být jinak. Socialistická kritika současného společenského řízení, uplatňujícího se v euroatlantickém společenství, je užitečná, protože podporuje humanizaci společenského řádu. Tím to ale končí a vše ostatní je utopie. Možná to je pro lidstvo škoda.