23. 1. 2003
Jacques Derrida - symbol západního pseudointelektuálního diletantismu?Distributoři nového filmu o francouzském postmodernistovi a dekonstrukcionistovi Derrida připomínají na svém marketingovém serveru pro tento film (viz zde), jak vynikající by to bylo, kdyby existoval filmový záznam antického filozofa Sokrata, jak vede své sokratovské dialogy? A právě proto vznikl tento film o Jacquesu Derridovi, "jedním z největších vizionářů a nevlivnějších myslitelů dvacátého století, brilantní a ikonoklastický francouzský filozof Jacques Derrida."
Avšak Mark Goldblatt argumentuje v časopise National Review (viz zde), že Derrida, zbožňovaný i některými českými literárními odborníky, vůbec žádným filozofem není, je to podvodník, jehož pochybné teorie jsou jen charakteristickým rysem povrchní západní humanitní pseudokultury: |
"Intelektuální podvodník" Jacques Derrida přiměl asi polovinu univerzitních učitelů ve Spojených státech, aby uvěřili, že má postmodernismus solidní teoretický základ, píše autor a zdůrazňuje, že si historie bude pamatovat Derridu nikoliv pro to, co sám řekl, ale pro to, co jeho uctívaný status vypovídá o naší kultuře. "Nejsilnější" moment filmu přichází podle četných kritiků někdy v polovině, kde Derrida asi pět minut medituje o pojmu láska. Uvažuje o tom, zda podstatou lásky je to, že nás přitahuje "jedinečnost" jiné osoby, anebo množina určitých vlastností, které ta osoba má. Na otázku si neodpovídá, ale na publikum dělá tato "úvaha" nesmírný dojem.A to je právě nebezpečím diletantismu - každou obyčejnou drobnost bude diletant považovat za něco naprosto nového, protože je s tématem seznámen jen velmi povrchně. Derrida v tomto případě jen opakuje staré aristotelské rozlišování mezi podstatou věci a jejími vnímatelnými, avšak od věci samotné oddělitelnými vlastnostmi. Podle Aristotela je možno vstoupit dvakrát do téže řeky: její podstata zůstává stejná, ale její dočasné charakteristické vlastnosti se mění. Vůbec to není od Derridy originální uvažování. Mezi skutečnými filozofy je Derridův vliv minimální, argumentuje autor a poukazuje na protestní dopis z roku 1992, který napsalo 20 nejvýznamnějších světových filozofů, když Derrida dostal v Cambridgi čestný doktorát. Píše se v něm: "Podle názoru filozofů - alespoň těch, kteří pracují na nejvýznamnějších katedrách filozofie na celém světě, neodpovídá dílo pana Derridy běžně přijímaným nárokům, na jasnost a vědeckou přísnost. Zdá se, že si pan Derrida udělal kariéru z toho, co my považujeme za převádění triků podobných trikům dadaistů do akademické sféry. Mnoho francouzských filozofů považuje pana Derridu za zdroj trapnosti; jeho chování výrazným způsobem přispělo k všeobecně rozšířenému dojmy, že je současná francouzská filozofie jen terčem posměchu." Ale proč je v Americe Derrida tak populární? Recenzent vysvětluje, že je to hlavně proto, že dekonstruktivismus, který byl krátce módní ve Francii mezi levicovými intelektuály koncem šedesátých let a pak se rozšířil v dílech Rolanda Barthese, Michela Foucaulta, Paula de Mana a Jacquese Derridy, je ve skutečnosti nevlastním dítětem amerického New Criticism ze třicátých a čtyřicátých let dvacátého století. New Criticism hlavně argumentoval, že význam literárního textu neovládá jeho tvůrce, ale samostatně ho "vytváří", interpretuje, jeho kritické publikum. Američtí noví kritikové ovšem nepochybovali, že literární text má význam a že ho stmeluje dohromady určitý jednotný "hlas", pokud to není hlas autorův, je to aspoň hlas publika. Dekonstruktivisté však popírají, že by kdy měl jakýkoliv text jakýkoliv význam. Každá jeho interpretace je falešná, neboť jazyk si vždy protiřečí. Dekonstrukce se pak snaží hledat v textu druhotné významy a poukázat na to, jak tyto druhotné významy protiřečí hlavnímu významu díla. Při takovéto "práci" můžete odložit logiku pozorovacího procesu a umění dedukce a začít si hrát se slovíčky a dokazovat, jak se všichni předchozí kritici mýlili, případně byli ovlivněni vlastní politickou agendou. Dekonstruktivismus - podle autora - znamená, že se nikdy nemusíte omlouvat. De Man napsal v roce 1940, v době nacistické okupace Belgie, protižidovský článek. Derrida ho nedávno "dekonstrukcí" analyzoval a dokázal, že De Man nenapsal vlastně nic protižidovského. Dekonstruktivistická analýza má však podle autora hlavně velké výhody pro intelektuální levici. Pokud totiž už slova nic běžného neznamenají, každé vyjádření pravdy se stává automaticky podezřelým. Lze zrelativizovat všechno a ochromit veškeré lidské znalosti. |
Jacques Derrida | RSS 2.0 Historie > | ||
---|---|---|---|
23. 1. 2003 | Jacques Derrida - symbol západního pseudointelektuálního diletantismu? | ||
22. 11. 2001 | Temné stránky evropského rozumu | Przemyslaw Wielgosz |