První autorovou drzostí prý bylo, že sestavil seznam jednoho sta nejvýznamnějších intelektuálů - to ovšem vyvolává neustále diskuse o tom, kdo je na seznamu, kdo na něm není a jak byl seznam sestaven. Zadruhé se Posnerovi podařilo urazit nejméně polovinu intelektuálů, kteří ji potenciálně mohli recenzovat. A zatřetí vyvolal hluboké antipatie humanistických intelektuálů tím, že je analyzoval demograficky, rozdělil je podle rasy, věku, oboru, politického přesvědčení a pohlaví.

Intelektuál není podle Posnera jen ten, kdo má vysokou inteligenci či kultivovaný vkus. Přizvisko "intelektuál" dává Posner těm, kdož se racionálně zabývají politikou v nejširším slova smyslu. A v dnešním světě, jemuž dominují média, se intelektuálové zabývají politikou veřejně: jsou to lidé, kteří píší o literatuře, o kultuře, a tak dále, z širší politické či ideologické perspektivy. Například Allam Bloom píše o rock and rollu nikoliv jako hudební kritik, ale jako filozof, kteerý v rock and rollu vidí příznak a zdroj společenského úpadku.

Úpadek intelektuálů se podle Posnera týká hodnoty jejich práce, nikoliv snad jejich mediální "slávy", která se naopak šíří.

Většina "veřejných intelektuálů" jsou dnes univerzitní pracovníci: mají "volný čas, autoritu a finanční zajištění". Média potřebují zaplnit a tak poskytují "veřejným intelektuálům" pro jejich názory velké množství prostoru. Posner sám vystupuje v Americe jako známý "veřejný intelektuál".

Veřejný intelektuál předkládá společnosti myšlenky a argumenty, které se dožadují souhlasu, a proto je zapotřebí určité autority, aby byly přijaty. Tato autorita se vytváří prostřednictvím specializovaných znalostí univerzitních pracovníků. Pomáhá, když je člověk celebrita (jeho tvář je známá z televizní obrazovky) a když je o něm známo, že pro svou věc byl ochoten přinést určité oběti.

Univerzitní pracovníci v západních zemích si často namlouvají, že jsou "hrdinnými bojovníky", kteří "říkají pravdu tváří v tvář moci". Ve skutečnosti, argumentuje Posner, mají moc právě oni - a zároveň i bezpečí dobře placených míst, z nichž mohou být propuštěni jen s velkými obtížemi. Většinou akademici vůbec nic neriskují tím, že vyjadřují na veřejnosti konvenční levicově zaměřené (anebo politicky korektní) názory, což částečně znamená, že tyto názory nebere veřejnost příliš vážně.

Potíž totiž je, že si veřejní intelektuálové myslí, že se od nich očekává, že se musjí chovat s originalitou, nesmějí opakovat "konvenční názory". A pro sdělovací prostředky je zábavnější, dávají-li prostor lidem s "šokujícími" myšlenkami. To vede k tomu, že veřejní intelektuálové se často vyjadřují dosti extremisticky. Posner píše: "Protože neexistuje žádný vztah mezi originalitou a politickou a společenskou užitečností nějaké myšlenky, akademický důraz na originalitu a na marketingovou atraktivnost extremních postojů je často v konfliktu s přesností faktů, užitečností a praktičností předpovědí veřejného intelektuála - univerzitního pracovníka". Situace může totiž být taková, že nejrozumnější názor v dané věci je nudný, avšak sdělovací prostředky nechtějí nic nudného. Důsledkem je to, že alarmující předpovědi veřejných intelektuálů společnost vesměs ignoruje.

Jak pochopil Popper i Kuhn, odvážné, riskantní hypotézy jsou zdrojem veškerého pokroku vědy. Avšak Posner pokazuje na to, že odvážné, riskantní hypotézy obyčejně bývaji ve společenské a politické oblasti k ničemu. Důležitější je naopak odhalovat rozpory ve velkých nových ideologických a ekonomických projektech. Vzorem je zde pro Posnera George Orwell, který se vůči všem velkým ideologiím stavěl velmi skepticky. Typičtí univerzitní pracovníci však nejsou zaměřeni vůči praktické politice. "Žijí jako by v jiném světě. Jsou to lidé, kteří nikdy neukončili školu. Jejich prostředí je postpubertální."

Posner pak zdrcujícím způsobem vypočítává, v jak velkém množství případů se veřejní intelektuálové mýlili. Argumentuje, že by se kvalita práce veřejných intelektuálů zlepšila, kdyby se systematicky zaznamenávaly jejich omyly. Bylo by neférové očekávat od nich, aby se nikdy nezmýlili. Avšak pokud jsou jejich předpovědi méně přesné než při náhodě, pak máme právo o jejich názorech pochybovat.

Potíž je, že veřejní intelektuálové předpovídají na základě už existujících trendů. Pozoruhodná byla například absolutní neschopnost veřejných intelektuálů předpovědět pád berlínské zdi a rozklad Sovětského svazu. Nejlepší experti dokázali jen předpovídat, že bude Sovětský svaz existovat ve stejné formě jako dosud - že tedy existující trend bude pokračovat.

Posner kritizuje levičáky i pravičáky. Například konzervativní Jeane Kirkpatricková předpovídala, že se "komunistické režimy, na rozdíl od pravicových autokracií, nikdy nevyvinou v demokratické společnosti". Konzervativec Edward Luttwak prohlásil v roce 1983, že sovětská invaze do Afghánistánu byla úspěšná. Obával se, že Gorbačovova glasnost a perestrojka posílí vojenskou moc Sovětského svazu. Předpověděl, že do roku 2020 se Spojené státy stanou součástí třetího světa a že je předežene Japonsko, které se stane supervelmocí.

Posner zjišťuje, že veřejní intelektuálové jsou trestáni za své špatné předpovědi jen velmi mírně. Edward Luttwak byl za celé desetiletí špatných předpovědí odměněn tím, že ho v roce 1999 citovali v médiích témař desetkrát častěji než v roce 1989.

Nad špatnými předpověďmi se podle Posnera nikdo nezastavuje hlavně proto, že jsou citovány v médiích jako ukázky ideologie stereotypizovaných postojů - konzervativního, levicového, feministického. A spříznění intelektuálové nebudou přece své kolegy kritizovat. V podstatě se v "seriózních" médiích chovají intelektuálové úplně stejně jako různí jasnovidci v bulvárním tisku.

V mnoha ohledech zastává Posner konzervativní politické i ekonomické názory, avšak ostře kritizuje bědování pravicových komentátorů, jak je prý Amerika v úpadku.

Posner odsuzuje ženskou obřízku a je pro vzdělávání žen v třetím světě, ale varuje, že by Západ neměl dogmaticky vnucovat své normy vzdáleným kulturám. Posner není mlhavě amorální, ani to není relativista. Radí jen, aby byli lidé při dělání morálních soudů opatrní.

Novozélandský recenzent po podrobném rozboru poklesků nejrůznějších amerických "veřejných intelektuálů" nadšeně souhlasí s veřejnou popravou, kterou ve své knize jim provedl Posner. Že bychom my unvierzitní pracovníci si nezasloužili toto zacházení od takto ostrého, nezávislého a inteligentního kritika? Ano, zasloužíme si to plně, argumentuje závěrem Dennis Dutton.