25. listopadu uveřejnila agentura ITAR-TASS zprávu, v níž se uvádělo, že došlo k pokusu o atentát na turkmenského prezidenta Separmurada Nijazova. Ozbrojenci v sedm hodin ráno místního času přehradili automobily cestu prezidentské koloně v centru turkmenského hlavního města Ašchabadu a začali z automatických pušek střílet na jeden z opancéřovaných automobilů v domnění, že v něm cestuje prezident. Ten však atentátu unikl, neboť se tou dobou již nacházel ve své pracovně. Turkmenbaši (otec všech Turkmenů - jak se nechává titulovat) vzápětí ze zorganizování atentátu obvinil představitele opozice a bývalé ministry, nacházející se v současnosti v emigraci.

První opatrné analýzy možného pozadí atentátu mluvily o tom, že se jedná o odpověď na represivní Nijazovovu politiku, které spíše podrývá jeho kontrolu nad Turkmenistánem, než aby ji upevňovala. V pozadí tak mohly stát místní bezpečnostní služby nebo nespokojená část armády. Proti tomu však mluví skutečnost, že útok byl veden velmi neprofesionálně, neboť střílet z automatických pušek do opancéřovaného mercedesu nemá příliš smysl.

Další zprávy (kterých už si česká média nevšímala) přinesly překvapivé projevy opozičních představitelů. "Nikdo žádný útok neorganizoval... nejpravděpodobněji byla celá záležitost zkonstruovaná Nijazovem samým z důvodů, které zná pouze on," prohlásil Nurmuhammed Hanamov, bývalý velvyslanec v Turecku. Stejné stanovisko zaujal i bývalý šéf centrální banky Hudojberdy Oraziv: "Střílet na opancéřovaný vůz z pušky je jako střílet na něj z praku. Nijazov se zase tváří, že ví všechno nejlíp. Ze všeho, co se v zemi stane, obviňuje opozici. Celý příběh pokusu o atentát je jeho výmyslem."

Prázdné věznice

Po tomto "aktu mezinárodního terorizmu útočícího na ústavní pořádek a stabilitu země" jak jej nazval prezidentský mluvčí, bylo okamžitě zatčeno 16 lidí (podle neoficiálních zdrojů až 100), z nichž čtyři byli Gruzínci. Podle agentury AFP vyšetřování okamžitě zjistilo, že útočníci byli "najatí narkomani".

Zmiňovaní opoziční představitelé se vyjádřili v tom smyslu, že atentát sloužil jako záminka k rozsáhlému zatýkání a zbavení se nepohodlných osob. K tomu dochází poté, co se turkmenské věznice ve dvou vlnách mohutně vyprázdnily. Nejprve, jak uvedlo 21.11. Rádio Svobodná Evropa, uteklo z jihoturkmenského vězení Tejen 800-1000 vězňů, z nichž byli bezprostředně polapeni pouze čtyři. Poté bylo při předem ohlášené prezidentské amnestii na oslavu konce svatého měsíce Ramadánu, propuštěno 8000 vězňů. Pohled na prázdná vězení by však pro represivní Nijazovův režim byl nejspíš velmi smutný...

Doživotní prezident

Turkmenistán je z politického hlediska v mnoha směrech světovou kuriozitou. Nijazov v něm vládne již od roku 1985, tehdy ještě coby nejvyšší tajemník Komunistické strany Turkmenské sovětské socialistické republiky. V roce 1991 byl Nejvyšším sovětem zvolen prezidentem. O rok později v zemi proběhly parlamentní volby, v nichž kandidovala pouze "jednotná kandidátka", která získala 97% hlasů. Ještě před volbami Nijazov přejmenoval bývalou komunistickou stranu na Demokratickou stranu Turkmenistánu a výlučně její kandidáti se pak zapsali na onu "jednotnou kandidátku". V červnu roku 1992 se podpora lidu pro Turkmenbašiho dále zvyšovala, když v prezidentských volbách získal 99,5%. Dalšího skvělého výsledku (tentokrát 99,9% hlasů) dosáhl v lednu 1994 v referendu, jež prodloužilo jeho regulérně trvající volební období z roku 1997 až do roku 2002. Nijazov však zrovna netrpí skromností, a tak "parlament" v roce 1999 změnil ústavu a prohlásil Turkmenbašiho za doživotního prezidenta.

Turkmenský folklór

Ašchabadská hlavní třída nenese jméno nikoho menšího než Turkmnbašiho Separmurada. Na jejím konci, v místech, kde donedávna stála Leninova socha, se nyní tyčí Turkmenbašiho šedesátimetrový pozlacený kolos, který se však narozdíl od všedních soch vůdce socialistické revoluce neustále otáčí tváří za sluncem.

Při koupi místních noviny bude spíše výjimkou, když na jejich titulní straně nebude prezidentova fotografie. Během placení vás z manaty, místního platidla, bude opět sledovat On -- Velký bratr. "Turkmenistán se nachází v roce 1984 Geroge Orwella", prohlásil v článku pro polský denník Gazeta Wyborcza ruský historik a publicista Igor Trutjanov.

Nijazov si pěstuje, pro nás neuvěřitelným způsobem, kult své osobnosti. Dokáže však překvapovat i v jiných oblastech. Problém nezaměstnaných řešil kupříkladu tím, že je nechal vyrábět transparenty oslavující režim. V srpnu tohoto roku pak přejmenoval názvy měsíců: leden a duben po sobě a své matce; září nazval Ruchmana, což je kniha jeho myšlenek, která je povinnou četbou na školách i úřadech. Někdejší letovisko u Kaspického moře Krasnovodsk přejmenoval na Turkmenbaši.

Ne všechna Nijazovova nařízení jsou tak absurdní, některá mají pozoruhodnou logiku. Od 1. ledna 1993 mohou všichni obyvatelé Turkmenistánu bezplatně užívat elektrický proud, zemní plyn a pitnou vodu. Proud však mívá slabé napětí nebo úplné výpadky, ani vodovodní potrubí není příliš spolehlivé. Obyvatelé si však jen těžko mohou stěžovat, úřady proti nim mají zdrcující argument: "Co chcete? Vždyť je to zadarmo!".

V loňském roce oslavil Turkmenistán desáté výročí samostatnosti. Na oslavu jubilea byl utkán koberec (koberec coby znak Turkmenistánu je i na státní vlajce) o rozměrech 300 metrů čtverečních a nese název "21. století: epocha velkého Separmurada Turkmenbašiho". Obří koberec byl uložen v muzeu.

Nijazov ano, Lukašenko ne

Turkmenistán sám však rozhodně není žádným muzeem kuriozit. Je to země, kde dochází k porušování základních lidských a politických práv. Nijazovův represivní režim vyhnal za hranice země každého, kdo představoval byť jen náznak opozice. To však pouze v případě, že dotyčný neskončil za mřížemi. Rodiny těch, kterým se ze země podařilo utéct, se pak staly terčem častých výpadů bezpečnostních služeb.

Ve světle toho co je o Turkmenistánu známo a co bezpochyby vědí i na českém ministerstvu zahraničí, je udivující, že byl Nijazov před nedávnem očekáván na pražském summitu NATO, když z důvodů porušování lidských práv a potírání opozice bylo zamítnuto vydání víza běloruskému prezidentovi Alexandru Lukašenkovi. Vysvětlení se nejspíš skrývá někde za skutečnostmi, že Turkmenistán je "stabilní" zemí v jinak neklidné oblasti střední Asie a že v hlubinách jeho podzemí a podzemí Kaspického moře se ukrývá jedna z největších světových rezerv zemního plynu...