|
12. 12. 2002
Týmy expertů v cizí zemi a čekání na atentátCloně si oči vyčerpané ohněm pecí z Červených vršků nad Benešovem, dívá se na konopišťský kraj starý pekař.
"Ferdinand byl zabit", praví jeho syn a znovu míří vzrušenou rukou na černý prapor, vystupující z věže ze středu stromové zeleně.
"Ano", praví starý muž jenž čítal historii.
"Ferdinandové", pravil, znova se rozhlížeje "vždycky byli neštěstím národů, vždycky prokazovali svou milost důtkami strachu a hrůzy. I tento Ferdinand by tak činil, byl by je mordoval a pak by dal za každého sloužit tisíc mší."
(podle dobové knihy)
|
|
Jediný, kdo tehdy neztratil hlavu, byl náčelník generálního štábu Conrad von Hötzendorf. Mohl být spokojen. Kdyby se na jeho slova dalo včas, mohlo být Srbsko již dávno poraženo. Neomylným instinktem válečného maniaka zjistil, že je nejen veliký stratég, ale i politik. Připomněl, že právě před týdnem podal ministerstvu zahraničí rozbor, ve kterém jako by současný stav předpovídal. Rakousko je obklíčeno státy s nepřátelskými úmysly, psal Conrad císaři. I jeho jediný spojenec Německo je obklíčen Francií a Ruskem, za kterými číhá připravena k zásahu Británie. Na Itálii a Rumunsko není spolehnutí. Existence monarchie závisí nyní na rozhodném činu, který je třeba provést za každou cenu, radil závěrem. Jaký měl být ten ROZHODNÝ ČIN ? Conrad a jemu podobní měli na mysli vítěznou válku -- ta by vyřešila palčivé sociální a národnostní problémy, které tehdy rozkládaly říši zevnitř. Když už nemáme Rusko na své straně, je hlavní jej udržet mimo a tak byl vyšetřováním atentátu pověřen okresní soudce Pfeffer. Měl lehkou práci -- čin byl nepopiratelný. - atentát byl naplánován v Bělehradě bosenskými emigranty - pachatele podporovali bývalý rakouský příslušník Ciganovič a major srbské armády Tankosić - do Bosny se dostali ilegálně za pomoci celních a pohraničních úředníků Závěrečná zpráva končila větou, která vyvracela všechno, co chtěli ve Vídni slyšet a rozšířit mezi všechny vlády v Evropě : "Nic neukazuje nebo nepřipouští ani náznak, že by srbská vláda věděla o přípravě atentátu a obstarávání zbraní. Naopak, jsou důkazy, že je to nemožné." 5. července František Josef I. poslal císaři Vilémovi dopis, v němž navrhoval využít bulharsko-srbských rozporů, izolovat Srbsko, a tím vyřadit Rusko jako mocenského činitele na Balkáně. Závěrem doporučoval, aby Srbsko bylo zmenšeno nebo zcela rozděleno. Německo souhlasilo. 7.července zasedla v Bad Ischlu rakouská ministerská rada. Tam bylo rozhodnuto, že Srbsko bude napadeno, ale......všichni si uvědomovali, že je třeba předem udělat něco, co by z Rakouska sejmulo zodpovědnost za agresi. To "něco" mělo umožnit Británii a některým ostatním státům zachovat "neutralitu". Jak vážná situace byla, dokládá povzdech Františka Josefa k německému vyslanci když řekl : "Budoucnost je temná.... kdybychom tak mohli oddělit Británii od jejich francouzských a ruských spojenců." Nakonec ministerská rada rozhodla, že Srbsku bude posláno ULTIMÁTUM. Ovšem podmínky budou formulovány tak, že je nebude moci přijmout. Němci práce na perfidním textu nechali zcela na Rakušácích a tak celá práce zbyla na ministru zahraničí Berchtoldovi. Ten pověřil min. úředníka Forgache, který Srby nesnášel, aby ho vypracoval. Text měl být do zveřejnění tajný -- ale nebyl. Přes Anglorakouskou banku se dostal do Británie -- v bankéřských elitách se ví o všem mnohem dřív. Tizsa řekl bankovnímu řediteli Ullmannovi 15.července : "Válka je neodvratná, ale zatím se o tom nesmí mluvit. Po skončení žní to vyřídíme se Srbskem...". Británie na ultimátum zareagovala diplomaticky : ministr zahraničí Grey sdělil, že by se mělo Rakousko držet v "rozumných mezích" a že se VB příčí pomyšlení na válku mezi evropskými velmocemi. Císaři Vilémovi se tyto odezvy jevily tak, "že ostatní souhlasí s intervencí a okupací Srbska -- například Bělehradu". Že to bylo přání, které bylo otcem myšlenky, dokládá to, že většina států chtěla svolávat "konference velmocí" k urovnání sporu. Pohříchu je ale chápala tak, že než se začne válčit, mohlo by se něco i urvat nebo uplatnit vliv bez boje. Mezi Vídní a Berlínem se žhavily dráty a nerozhodnost evropských velmocí jim vlévala naději, že se podaří hrozící konflikt vyřešit ještě před vypuknutím velkého konfliktu. V roce 1913 dostala Německá armáda miliardy marek a to se už nedalo opakovat, a tak zbývalo buď závody ve zbrojení odtroubit nebo jít do toho. Tento opravdu jenom akademický spor rozřešil náčelník generálního štábu Moltke, který prohlásil : "Čím dřív začneme, tím líp pro nás." A Conrad z Vídně netrpělivě přizvukoval : "Tak NA CO čekáme ?" ČEKALO SE PRÁVĚ NA TO ULTIMÁTUM : " Z výpovědi původců zločinného atentátu z 28. června vysvítá, že vrazi obdrželi zbraně a bomby od srbských důstojníků a úředníků, kteří byli členy tzv. Národní obrody. Tyto prokázané skutečnosti nedovolují C a K vládě, aby nadále netečně přihlížela podvratné činnosti, která má svůj nepochybný původ v Bělehradě. Proto se cítí povinována učinit podobným pokusům definitivní konec. Proto se žádá, aby srbská královská vláda odsoudila veškerou protirakouskou propagandu a prohlásila své politování nad jejími důsledky" -- tak začínalo ultimátum. Potom pokračovalo řadou požadavků tónem, jakým se mluví s poraženými :
A nakonec (kdyby to nestačilo) požadovalo Rakousko něco v dosavadní praxi neobvyklého a neslýchaného -- totiž : "Aby byly do důsledku zlikvidovány živly, které ohrožují Rakousko --Uhersko, PŘIPUSTÍ srbská královská vláda ÚČAST PŘÍSLUŠNÝCH RAKOUSKO-UHERSKÝCH ORGÁNŮ PŘI VYŠETŘOVÁNÍ INKRIMINOVANÉ ČINNOSTI (na území Srbska). Diplomatům se nad tímto ultimátem zatajil dech. Srbská vláda se měla do 48 hodin vyjádřit, zda souhlasí. Hrůznost tohoto ultimáta vyjádřil jinak velmi zdrženlivý britský ministr zahraničí : "Vznikl nejstrašnější dokument v dějinách diplomacie. Žádný stát, který má k sobě úctu, ho nemůže přijmout." Vilém propadal střídavě válečnickým a mírotvorným náladám a prohlásil, že nebude hnát Rakousko před nějaký evropský tribunál (od dob marocké krize měl s těmito rozhodčími komisemi ty nejhorší zkušenosti). A tak : Mezitím se kuly plány v konferenčních síních generálních štábů, ministerstev a velvyslanectví, v salonech továrníků a zbrojařů, na zámcích a výletních jachtách hlav států, v hernách důstojnických kasin a v chudých mansardách mladistvých spiklenců -- a tyto plány měly vést k válce. Lehkovážní diplomaté, ctižádostiví generálové, zločinní kšeftaři, nedospělí vlastenci, jejichž nacionalistické opojení se nepozorovatelně měnilo v krvechtivost, si hráli vzájemně do ruky, aniž o tom věděli. Navzájem si naháněli strach, aby umrtvili rozum, chtěli svět zaplavit strachem, aby omluvili zločiny, které připravovali. Říkali národům, že jim nepřítel usiluje o život a chce je připravit o životní prostor. Provokovali nepřítele k prvnímu výstřelu, k signálu masového vraždění. Báli se prvního výstřelu a toužebně, zaníceně po něm prahli. (L. Winder : Následník trůnu) Největší zděšení vyvolalo ultimátum pochopitelně v Bělehradě. Princ-regent psal zoufale carovi a srbský ministerský předseda Pašić propadl pesimismu. Ještě 25. července byla připravena odpověď na ultimátum, která všechny podmínky bezvýhradně přijímala. K večeru téhož dne byl text změněn v tom smyslu, že srbsko ultimátum přijímá - kromě spoluúčasti rakouských orgánů na vyšetřování, což by odporovalo srbské ústavě a trestnímu zákoníku. Rakousko mohlo být spokojeno -- ale nebylo. Vilém chtěl už Rakousku blahopřát a doslova mu vyrazilo dech, když se dozvěděl, že vídeňská vláda považuje odpověď za nedostatečnou a proto přerušuje se srbským královstvím diplomatické styky. Každému muselo být jasné, že rakousko nehledá dohodu či zadostiučinění, ale válku. VÁLKU - onen tragický, ROZHODNÝ ČIN, po kterém volal Conrad. A každému muselo být také jasné, že musí mít krytá záda Německem, aby nezůstalo proti Srbsku samo, jinak by nepodstupovalo takové riziko. Jen stařičký, prostoduchý František Josef prohlásil, že "přerušení diplomatických styků, nemusí přece znamenat válku", ale to už ho nikdo neposlouchal a nebral vážně. Rakousko přesvědčovalo všechny, kdo byli i nebyli ochotni naslouchat, že nemá vůči Srbsku územních nároků. Tím se ovšem stávala chystaná válka ještě nesmyslnější. PŘIPOMÍNALO TO NÁVRAT DO STŘEDOVĚKU, kdy se rodiny vyvražďovaly pro zdánlivé či pomyslné urážky. Vyhlášky "Mým národům" vylepené dne 28. července 1914 v celé monarchii to jen potvrzovaly. Každý, kdo ovládal politickou násobilku, věděl kolik uhodilo : - Rusko nemůže dopustit likvidaci Srbska - Německo si nemůže dovolit luxus přijít o posledního spojence, což by se určitě po válce s Ruskem stalo -- musí tedy změnit poměr sil a zasáhnout na straně Rakouska - Tím se Rusko dostane do tíživé situace a proto vstoupí v platnost rusko-francouzská smlouva - Francie by totiž po porážce Ruska zbyla na kontinentě proti Německu sama Podtrženo, sečteno : vychází z toho celoevropský konflikt. Rozhodujícím faktorem se ovšem stal postoj Velké Británie. Za této konfigurace by se dřív nebo později stejně dostala do střetu s Německem o "světovládu". S Německem neměla Británie historicky zvláštní obtíže, což se nedalo říci o Rusku a Francii. Obyčejný Angličan by do války nešel. Vláda ovšem nebyla tak naivní. Po eventuální prohře Ruska (a snad i Francie) by přišla na řadu Británie. Vítězství Německa a Rakouska sice nebylo jisté -- ale co když je Vilém šikovnější než Napoleon a podaří se mu slepit koalici kontinentálního bloku tak, že toho dosáhne. Porazit tenkrát Napoleona bylo možné jen za cenu hekatomb mrtvých Rusů, Prusů a Rakušanů -- ale : KDO BUDE OCHOTEN TEĎ TAHAT ZA BRITÁNII KAŠTANY Z OHNĚ A ZAPLATIT ZA NI DAŇ Z KRVE ? Král Jiří V. řekl : "Nemáme spor s nikým a věřím, že zůstaneme neutrální. Ale kdyby Německo vyhlásilo válku Rusku a Francie by napadenému přispěchala na pomoc, potomse obávám, že bychom i my byli vtaženi do války." I průměrný znalec angličtiny ví, že když se vzdělaný Angličan "obává", tak to, čeho se obává, URČITĚ NASTANE : Pálily na ně kulomety ta-ta-ta a bez ustání svištěly kulky. Minul mrtvoly několika svých vojáků. Jedno družstvo zlikvidoval jediný těžký granát. Jiní vojáci leželi porůznu po zemi. Byl tu Jameson, mrtev. Halliwel mrtev, seržant Morten, Taylor a Fish ve skupince mrtvol. Dorazil na hlavní silnici, od které bylo k jeho cíli už jenom tři sta yardů. Vražedná palba z kulometů držela jeho setninu v šachu. Důstojníci a vojáci zalehávali, vojáci pálili z pušek a kulomety probíjely pásy kulek. Winterbournovu druhou spojku zasáhla kulka, ležel a chroptěl : "Proboha zabte mě, zabte mě! Já to nevydržím. Ta bolest. Zabte mě." Něco jakoby by prasklo Winterbournovi v hlavě. Cítil, že se zblázní, a vyskočil. Řada kulek ho udeřila přes prsa jako zběsilý ocelový bič. Celý svět se s výbuchem ponořil v temné zapomenutí. (R. Aldington : Zemřel hrdina) Bilance toho všeho :
- Británii 4,3 miliardy dolarů - Francii 2,8 miliardy dolarů - Itálii 1,6 miliardy dolarů
- V Německu se zvýšil oběh peněz 12krát - V Rusku 15krát - Celkově se snížilo i "zlaté krytí" a to z průměrných 61,6 % v roce 1913 na 0,7 % po válce
Celý svět kromě USA po válce výrazně zchudl. Je těžké spočítat lidské ztráty -- přímé oběti jsou promíchány s nepřímými. Kolem pomníků padlých na všech návsích Evropy postávalo po válce 6 milionů válečných invalidů z téměř 60ti milionů mobilizovaných osob. Váleční vysloužilci Francie, když vysvlékli uniformu, dostali od státu, za nějž bojovali, 250 franků. Válečná výroba vtáhla do výrobního procesu miliony žen a tak nechtěně završila jejich emancipační snahy. Francie volala : "Němec to zaplatí" -- spoléhaje na reparace. Němci proklínali "Versailleský diktát".... Luxus válečných zbohatlíků pobuřoval. Destabilizace ekonomik a vztahů mezi státy vytvářelo podhoubí pro růst nacionalismu, šovinismu a xenofobie -- rostla tak moc dalších Conradů von Hötzendorfů -- jen další Ferdinand ještě nebyl vybrán - a tak se historicky pořád čeká na další atentáty v souvislé řadě. Každý ví, že ve válkách se umírá -- pořád však zaráží výše lidských ztrát. "Je všeobecně známo, že v bitvě se nechají muži zabít na místě, kde stojí. S tím se počítá." (Generál svobodný pán Von Moltke) Jestli Bush i Saddám myslí jako von Moltke, bude pak opravdu zapotřebí hodně plastových pytlů -- opravdu si to přejeme ?.... TAK. |
