25. 10. 2002
Byla éra stalinismu dobou "naivní bezstarostnosti"?Motto:
Ať už zpívá, o čem zpívá, sebe básník zpívá. Básník, jenž se přetvařuje, červy v básních mívá. Hrám své písně na klávesy svého osudu. A tak zpívám tak, jak zpívám. Jinak nebudu. (Milan Kundera, Člověk, zahrada širá. Praha, Československý spisovatel, 1953) Autor loga "třešniček" pro KSČM měl zvláštní smysl pro humor a nostalgii "zavátého světa". Kritici se třešničkám smějí, jenomže on přenesl do současné komunistické strany cosi z oné naivní bezstarostnosti, kterou byla na obrazech zdobena ouška mladých svazaček. Díla socialistického realismu byla ve znamení patosu soudružství, lásky a štěstí," napsal ve svém článku Jan Paul. Je možné, že situace na výtvarné scéně byla v Československu v padesátých letech o hodně jiná než v literatuře, ale řekl bych, že je to nepravděpodobné. A v literatuře v žádném případě nevládla "naivní bezstarostnost". Spíš strach a úzkost. Vysoce idealizované obrazy mladých lidí či "lidumilných" diktátorů, "otců národa", vždycky symbolizovaly útlak, násilí a krveprolévání, ať pocházely ze Stalinova Ruska či z Hitlerova Německa, anebo ať dnes pocházejí ze Saddámova Iráku či ze Severní Koreje. Pozoruhodně složité jsou i na první pohled "naivní" stalinské verše, které v první polovině padesátých let publikoval v Československu Milan Kundera. Jejich textová analýza v našem glasgowském semináři, prováděná v minulých dnech, ukázala, že zřejmě mají tak komplexní pozadí a motivaci, že už zpětně asi nebude nikdy možná řádně určit, jak to všechno bylo. (Právě proto se promlčují po mnoha letech zločiny: nikoliv proto, že by přestávaly být zločiny, ale proto, že po desítkách let od činu už nelze spolehlivě určit motivaci.) |
Cesta tam a zase zpátkySvětoznámý prozaik Milan Kundera si vymiňuje právo, po vzoru hudebních skladatelů, určit, co je a co není součástí jeho celoživotního uměleckého díla. V knize esejů Zrazené testamenty například zazlívá univerzitním pisálkům, že poškodili dílo Franze Kafky, když kromě jeho velkých románů publikovali také každé další jeho napsané slovo, třeba i přípravné pokusy. Tak podle Kundery "analytikové" jeho dílo znepřehlednili a utopili ho do banalit nedokonalých, přípravných literárních experimentů. Sám Milan Kundera o sobě konstatuje, že se "jako spisovatel našel" teprve v šedesátých letech, když začal psát svoje Směšné lásky. V západních jazycích je k dispozici pouze jeho dílo od Směšných lásek dál. Před několika lety se na Kunderu obrátila jedna americká divadelní společnost s žádostí, aby směla inscenovat jeho drama Majitelé klíčů, které se hrálo začátkem šedesátých let s dosti podstatným úspěchem, v Československu i v zahraničí. Kundera svolení odmítl poskytnout. Žárlivě si střeží okolnosti svého života a poslední dobou uvádí ve svých knihách jen tento "životopis": "Milan Kundera se narodil v Československu v roce 1929. Od roku 1975 žije ve Francii." V rozhovoru s americkým spisovatele Philipem Rothem charakterizoval Milan Kundera svůj život v Československu takto: "Pak mě vyloučili z univerzity. Žil jsem mezi dělníky. Hrál jsem tou dobou na trumpetu v jazzovém orchestru v kabaretu na maloměstě. Hrál jsem na klavír a na trumpetu. Pak jsem psal poezii. Maloval jsem. Byly to všechno nesmysly. Mým prvním dílem, které stojí za zmínku, je povídka, kterou jsem napsal, když mi bylo třicet, první povídka v knize Směšné lásky. Tak začal můj život spisovatele. Strávil jsem půlku svého života v Československu jako relativně neznámý český intelektuál." Znalec českého kulturněpolitického prostředí z této doby, literární kritik Milan Jungmann, právem poukazuje na to, že tyto výroky Milana Kundery jsou sebestylizací, kýčem. V rozsáhlém eseji, nazvaném "Kunderovské paradoxy" (první knižní vydání, Milan Jungmann, Cesty a rozcestí', vyšlo v Rozmluvách Alexandra Tomského v Londýně, 1988, str. 228-299) o této Kunderově sebestylizaci Jungmann píše: Ti, kteří se s Milanem Kunderou v padesátých a šedesátých letech stýkali, ho v tomto sebezpodobení jen stěží poznávají. Ale i kdyby takhle vytržená bezvýznamná fakta byla pravdivá, je ten autoportrét zretušován tak, že skutečná Kunderova podoba v něm zaniká. Je tu totiž zamlčeno všechno podstatné, co tvořilo jeho profil jako vůdčího intelektuála posledních desetiletí českých dějin. (...) Pro Kunderu jako pro žádného jiného autora jeho generace je typické, že od prvního vkročení do světa literatury se stal nesmírně populární a všeobecně známý. Už debut Člověk zahrada širá (1953) vyvolal vášnivé polemiky a třetí básnícká sbírka Monology (1957) se přehnala jako smršť územím tehdejší literatury, vpadla jaksi "přímo do života", takže se o ní vyslovovali i lidé, kteří se jinak o poezii valně nezajímali. Dnes se při četbě těchto hodně banálních veršů můžeme podivovat, co na nich vlastně tak dráždilo a hlavně proč působily tak magickým dojmem velkého uměleckého činu. Svědčí to jen o tom, jak ubohá byla úroveň tehdejší české poezie. (...) Kunderovo jméno se už koncem padesátých let stalo pojmem a zastínilo i autory starší a významnější. Mladý básník záhy poznal, co je sláva, stal se hýčkaným dítětem mladé literatury, jeho hvězda vytrvale zářila a strhovala k sobě pozornost stále víc, a to každým projevem, ať básnickým či publicistickým. Kundera byl jedním z myšlenkově nejvýraznějších a nejpronikavějších tvůrců, kteří tehdy vnesli do české kultury nový ruch svým kriticismem, domýšlením historických souvislostí a schopností pregnantně vyjádřit beznědějnou neplodnost dogmatismu, nutnost rozbít jeho pouta a dát literatuře i úvahám o ní novou kvalitu. Neproklamoval nic menšího než potřebu vzdělané veřejnosti se svobodným myšlením a s tradicí vyspělé mravní kultury což bylo v tehdejších poměrech něco, co teprve z dnešního odstupu dokážeme plně ocenit. Byl mezi spisovateli nejznámějším mluvčím vlny, jež podemílala hraniční zátarasy mezi socialistickou a světovou kulturou, bez jeho projevů se neobešel žádný významný sjezd či konference Svazu čs. spisovatelů, na jeho články se čekalo, neboť nesmírně ovlivňovaly mínění veřejnosti. Stať "O sporech dědických" ukončila sebevědomým gestem nesmyslné zamítání moderní poezie a přispěla k očištění ovzduší pro hledání básníckého výrazu adekvátního dobovému cítění." (...) Atd. Všechno to ovšem bylo - ano - komunistické. Kundera byl v stalinském Československu vlastně funkcionářem Strany mírného pokroku v mezích zákona. Od samého začátku své literární a kulturní kariéry vystupoval proti stalinské ortodoxii, avšak jen velmi mírně. Tak se mu dostávalo hlučného uznání jako velkému a odvážnému experimentátoru. Je to stejné všude na světě, bez ohledu na režim. Ti, kteří přijdou s něčím skutečně novým a dramaticky odlišným od všeho, co dosud existovalo, se drtivou většinou setkávají s neporozuměním a umírají v zapomenutí a v bídě. Až po nich pak obyčejně přijde druhá generace "novátorů", kteří podají veřejnosti to, co jí zapomenutí géniové nedokázali srozumitelně sdělit, v rozmělněné a v předžvýkané formě. Tito příslušníci "druhé generace" jsou pak nekriticky oslavováni jako skuteční novátoři. Má-li být nová věc přijata, nesmí být natolik nová, aby byla konvenčnímu vidění neviditelná. Kundera kritizoval komunistický režim, ale jen tak, aby se mu nic nestalo. Ti, kteří psali skutečnou poezii (např. katoličtí básníci) ti byli ve vězení. Kunderova poezie z padesátých let se zdá být motivována "naivní upřímností", ne-li bezstarostností, avšak při hlubší analýze vyjde najevo, že bylo všechno zřejmě daleko složitější: jde velmi pravděpodobně o komplikovanou interakci, jejíž součástí byla značná míra manipulace. Kunderovy rané verše se zdají být - neohrabané a naivní. Není divu, že se za ně autor po mnoha letech stydí a potlačuje je. To, že si zadal s komunismem, je pro Kunderu celoživotní trauma, které odčiňuje v celém svém dalším literárním díle. Jeho literární kariéru lze nazvat "Cesta tam a zase zpátky". Nadšený komunista budoval utopickou společnost, než s hrůzou zjistil, že pomohl svou zemi zavléci do područí. Celým svým ostatním životem se pak snažil svou chybu z mládí napravit. Napsal jsem o tom v angličtině podrobné heslo pro Dictionary of Literary Biography (sv. 232, Londýn, New York a Boston, 2001) - jedna verze tohoto textu je k dispozici i na internetu, zde. Text začíná: "Kundera je jedním z nejdůležitějších současných českých spisovatelů. Je jedním z mála českých autorů, kteří dosáhli širokého mezinárodního uznání. Ve svém rodném Československu byl Kundera považován za důležitého autora a intelektuála už od doby, kdy mu bylo sotva přes dvacet. Všechna jeho díla a veřejná vystoupení vždy vyvolávala v kontextu své doby živou debatu. V první části své tvůrčí kariéry byl Kundera komunistou, i když od samého začátku ho jeho spoluvěrci považovali za neortodoxního myslitele. Historie jeho literární kariéry je historií mnoha českých intelektuálů jeho generace: je to příběh osvobozování se od marxistického dogmatu a příběh získávání a sdělování důležitého poznání, založeného na traumatické zkušenosti života v totalitě ve střední Evropě." Jsou Kunderovy rané básně primitivní, protože to mladík jinak neuměl napsat?
"Verše", jaké cituji v úvodu tohoto článku, dnes vyvolávají salvy smíchu. Kunderova sbírka Člověk zahrada širá (vyšla, když bylo autorovi 24 let) obsahuje celou řadu takovýchto klenotů. Citujme dále:
Je tohle socialistický realismus, jak ho definuje Jan Paul?Na první pohled je v těchto "verších" množství naivního, neohrabaného patosu, křečovité a násilné hysterie. Při prvním přečtení se chce říct, že v každém normálním režimu a v každé normální zemi, kdyby čtyřiadvacetiletý chlapec přinesl takovéto bláboly do nějakého nakladatelství, redaktor ho vezme za rameno a jemně mu vysvětlí, aby se svými "texty" šel zase domů a nesnažil se jimi ztrapnit na veřejnosti. Jen neskrupulózní stalinský režim chtěl pro svou propagandu využívat všeho, i trapně nezletilých básní postpubertálního Milana Kundery. Od pracovníků nakladatelství bylo přece neseriózní, že Kunderu s těmito výplody neposlali domů. Dodneška se za ně Kundera stydí a potlačuje je. (Paradoxní ovšem je, že já jsem je našel těsně po pádu komunismu v pražské univerzitní knihovně pouze v čerstvě uvolněném katalogu zakázaných knih, Libri prohibiti, protože, samozřejmě, Kundera byl na indexu, a tak byly zakázány i jeho stalinské verše...) Jenže je tomu skutečně tak? Jedna účastnice našeho glasgowského semináře o Kunderovi si naši textovou analýzu několika "básní" ze sbírky Člověk, zahrada širá shrnula těmito několika výstižnými body:
Co bylo na tomhle Kunderovi tolik originálního a podvratného?Kunderovi neortodoxní současníci v roce 1953 na jeho poezii oceňovali, že se stavěla proti kolektivismu. Mírně, ale přece, zdůrazňovala význam individuální zkušenosti. Tak jako jezuité v době Temna měli za úkol přizpůsobit katolickou ideologii domácím zvyklostem, aby jejich náboženské učení bylo místním lidem v porobených zemích přístupné a srozumitelné (barokní slovenská Paschova mše obsahuje hudební pasáže, kde mečí ovce, a bučí krávy, aby se slovenští pastevci v kostele při mši cítili doma), i Kundera ve své rané poezii emocionálně zlidšťuje marxismus individuální, českou, brněnskou zkušeností. Kundera využívá atmosféry důvěrně známého českého prostředí jako symbolu míru a útěchy, spolehlivé, familiární domáckosti. Komunismus je pro Kunderu ve sbírce Člověk, zahrada širá zárukou veškerých hodnot, spojovaných s domovem všeho, co je pohodlné, příjemné a poskytuje to Čechovi jistoty.
V jedné básni v této sbírce je například jedna stařena zmatena novým režimem. Nerozumí politickému žargonu komunistické éry. Avšak na konci básně je šťastna! neboť její vnuk, pionýr s rudým šátkem na krku, ji obejme a vezme ji za ruku. (Dojemné...) Kundera, zdá se, argumentuje, že je komunistické dogma lidem přijatelnější, pokud jim bude sdělováno prostřednictvím individuálních zkušeností a emocionálních lidských vztahů: Literární úroveň těchto básní je strašná. Rýmy jako po mezi/nemrzí jsou tak děsné, že jsou svým primitivismem až obscénní. Jak je možné, že s "poezií" této úrovně skutečně neposlali mladého Kunderu z Československého spisovatele raději domů? Že by opravdu šlo o cynické využití mladého nadšence komunistickou propagandou? Zdá se to pravděpodobné, až do chvíle, kdy se podíváme do tiráže knížky a zjistíme, že odpovědným redaktorem svazku Člověk, zahrada širá byl Ladislav Fikar (1920-1975), velmi dobrý básník a slušný člověk, pozdější šéfredaktor nakladatelství Československý spisovatel, který o pět let později riskoval a vydal Škvoreckého Zbabělce a v letech 1960 - 1968 se jako šéfdramaturg tvůrčí skupiny Čs. státního filmu zasloužil o realizaci filmů tzv. nové české filmové vlny. Proč zaštiťoval Fikar svým tělem v roce 1953 takto nekvalitní Kunderovu prvotinu? A proč o ni ještě v osmdesátých letech píše Milan Jungmann jako o něčem výjimečném? Možná to pochopíme, když zjistíme, že Kunderova sbírka Člověk, zahrada širá obsahuje i takovéto verše: Ale já vím, že je to směšné, veškerý ten emocionální patos, za který se pak Kundera celý život styděl a proti němuž celý život pak bojoval. Jenže co když byla tato sbírka napsána záměrně takto primitivně, aby byla srozumitelná dobovým stranických funkcionářům, které se Kundera s kolegy pokoušeli naučit toleranci? Kdyby rovnou Kundera napsal sbírku třeba jako Halas nebo jako Palivec či Václav Renč, intenzita skutečné poezie by pro držitele moci byla nesrozumitelná. Proto tedy - možná - rozmělnění toho, co chtěl říci, neuvěřitelným primitivismem? Přesnou pravdu o tom, proč Kundera tuto sbírku napsal a proč ji Ladislav Fikar vydal, se asi už nedovíme. Jen je dobré si uvědomit, že současná interpretace těchto textů jako "nesnesitelných komunistických blábolů" je zřejmě ahistorická
Přestava, že by socialistický realismus - aspoň tento, v pojetí Milana Kundery - vyjadřoval pocity "naivní bezstarostnosti" se mi jeví jako nepřesvědčivá. Už jen letmým pohlédnutím pod povrch se vyjevují nejrůznější hlubinné vztahy - jako vždy, zuřil mocenský boj o svobodu a o autentičnost interpretace světa. |
Milan Kundera | RSS 2.0 Historie > | ||
---|---|---|---|
25. 10. 2002 | Byla éra stalinismu dobou "naivní bezstarostnosti"? | Jan Čulík | |
23. 10. 2002 | Neohrabaná nová Kunderova novela | ||
21. 10. 2002 | Kundera, Nevědomost: Nikdy nevstoupíš dvakrát do téže země | ||
21. 10. 2002 | Kundera zkoumá exil a návrat |