Když jsme hlasovali pro Philips Morris, byli jsme si dobře vědomi, že děláme kontroverzní rozhodnutí. Nestála za ním neznalost, ale pocit, že profesionalitu, kterou tahle firma ve své politice podpory obŠecně prospěšných věcí projevuje, těžko můžeme rok za rokem přehlížet, aniž bychom si připadali jako hlupáci - nebo jako pokrytci.

Co se tou profesionalitou myslí? Firma přesně rozlišuje mezi sponzorstvím, kdy si za svoje peníze kupuje logo na nějaké veřejné akci - koncertu nebo fotbalovém utkání, a dárcovstvím, které je založené na dlouhodobé a osvícené podpoře veřejně prospěšného projektu, která, ač stojí milionové částky, nemá vyčíslenou protihodnotu počty zobrazení loga tuhle či támhle.

Zdůrazňuji slovo podpora. Často totiž nejde jen o peníze. Firma si je schopná dobrý projekt najít nebo ho sama neziskové organizaci navrhnout, a pak ji podporovat tak, aby byl časem schopný stát alespoň zčásti na vlastních nohou.

Kdo zná u nás obvyklý způsob dárcovství ve stylu "můžeme si odepsat deset procent, tak sežeňte nějaké nemocné děti", ví, jak nebetyčně se tento postup liší od zavedených praktik. Téma domácího násilí nebylo žádným ternem a firmy, obvykle bažící po nemocných dětech, by po něm nesáhly. Philip Morris to udělal, a navíc velmi dobře.

Ale v tom to je: nikdo z odpůrců našeho rozhodnutí nezpochybňuje - z neznalosti, nebo z nezájmu o tento dost podstatný aspekt celého problému - že na poli dobročinnosti se tato firma "vyznamenala". Ocenění si prostě údajně nezaslouží pro svůj předmět podnikání.

Miroslav Šuta v Britských listech tvrdí, že ocenění firmy Philip Morris je v rozporu se smyslem ceny VIA BONA, protože si na dobročinnost vydělává vytvářením legální drogové závislosti převážně mladých lidí, a že něco takového by se v Americe stát nemohlo.

Pravděpodobně nemohlo. Je to ale jen otázka konkurence. Porota ve Spojených státech by měla nejspíš na výběr hned několik firem, které se chovají podobně profesionálně: ve finále by logicky přišel na přetřes i předmět podnikání. I u nás by to tak bylo, kdybychom měli výběr. Nemáme.

Ale mají to vůbec být neziskové organizace, kdo kádruje dárce? Podle mě ne. Pokud nejde o přímý konflikt zájmů typu Greenpeace a naftové kartely, nevidím důvod, proč by měly firemní peníze odmítat.

Je pro nás jako pro společnost nepřijatelná výroba drog? Pak ji postavme mimo zákon, ale nenuťme neziskovky, aby za zákonodárce ohrnovaly nos nad profesionální podporou, kterou aby jinak hledaly s lupou.

Protože pokud takto nastavíme laťku, kde se zastavíme? Tabákové firmy, pivovary a lihovary vyrábějí drogy. Energetické, chemické a automobilové firmy ničí životní prostředí. Nadnárodní obchodní řetězce zase sociální strukturu a počítačové giganty lidskou duši.

Když automobilka nabídne podporu dětskému stacionáři, máme ji odmítnout s tím, že její výrobky zabíjejí děti na ulicích? Kde má tahle logika konec? Chceme všem velkým firmám vzkázat, že se mají vykašlat na obecně prospěšné programy a vrazit svoje peníze do něčeho společensky prospěšnějšího, jako jsou třeba motocyklové závody a fotbal? Klidně to můžeme udělat a ony nás jistě rády poslechnou, mimo jiné proto, že za stejné peníze budou víc vidět.

A pokud jde o smysl ceny, tím je především kultivace dárcovství. A taková kultivace předpokládá především důkladnou diskusi o tom, jak by mělo vypadat. Z tohoto hlediska byla VIA BONA pro Philip Morris trefou do černého. Protože tady věru je o čem diskutovat.

Jen tak mimochodem, tu cenu nedostala ve stejný den jen ona dnes tolikrát jmenovaná tabáková firma, ale ještě několik dalších naprosto nezpochybnitelných a stoprocentně nezištných dárců, které jsme chtěli ocenit za jejich mimořádný občanský postoj.

O PM víme a diskutujeme všichni.

Vzpomenete si po pouhém měsíci na jejich čisté jméno?

(Autor je redaktorem týdeníku Reflex)