Pánové! Jest tomu dnes právě rok, co spolek náš u velikém všech vlastencův účastenství a očekávání vstoupil do života. První tehdáž naše veřejná schůzka měla za účel ustrojení se společnosti, zvolení ředitelstva i poradu, kterak by činnost naše na základě stanov přijatých co nejzdárněji zříditi se měla. Již tehdáž, když povolali jste mne byli na čestné slovo toto místo ve shromáždění svém, cítil jsme ve srdci mnohé tužby a snahy, kteréž jen za příčinou překvapu a okamžité rozčilenosti neoctly se mi spolu na jazyku. Dovolíte, že nahradím dnes poněkud, co jsem zameškal, a že přednesu aspoň některou částku oněch myšlének, o které se s vámi poděliti za povinnost sobě kladu.

Jest to šlechetný pocit, který svedl nás zde dohromady: jest vlastenecká péče o materiální blahobyt spisovatelstva českého, té třídy lidí, kteří ve mrákotách minulosti první povztýčili jasnou pochodni na dráze života našeho národního, aby vedli nás do domácího chrámu osvěty. Uznalost a vděčnost našeho národa za takové zásluhy vtělila se ve spolek Svatoboru a uložila tomuto za povinnost, vedle oslavy zasloužilých mrtvých starati se o podporu nadějné činnosti živých a o všemožné ulevení strasti těch, kteréž nepřestává stíhati krutá nouze a nemoc.

Zdá se býti nejen příhodné, ale i potřebné, abychom poněkud určitě rozjímali a v úvahy brali účel Svatoboru od zakladatelův vytknutý. A tu především naskytuje se nám ta základní známky i povšechný ten ráz, že ústav náš, ačkoli s literáty a tudíž i s literaturou, jak krásnou tak i vědeckou, vůbec činiti má, není přece ústav ani čistě, ani převahou svou vědecký ani literární, alebrž že jej vřaditi sluší mezi takřečené ústavy a spolky dobročinné. Obracujeť zajisté zření své popředně ne k dílu a plodům, ale k osobám spisovatelův, k vezdejšímu jejich bytu a životu, ku podporování činnosti, k ulehčení nouze a k odměnám národním za zásluhy jejich. Jemu starati se jest ne tak o rozšíření a zvelebení nauk i literatury samých v sobě (ačkoli ovšem ani jich nevšímavým býti nesmí), jako raději o poměrný dle možnosti blahobyt těch, které uznává za pravé a přední činitele nauk i literatury. Vzdělání pole nauk i literatury samých v sobě svěřeno jest u nás za úkol ústavu a spolku jinému, totiž Matici české: tato má povolávati k životu a vynášeti najevo zdárné plody ducha národovcův našich vesměs, a šířiti obor jak vědecký tak i krásochutný mezi námi sám o sobě. I slušné sice jest, aby vlastenečtí spolkové naši napomáhali sobě vespolek a podporovali se vzájemně, nikoliv však, aby vkračovali jeden do oboru činnosti druhého. Dělení práce jak ve hmotném oboru, tak i v duchovním, ukazuje se býti prospěšným; neboť kdo působení svému dává rozsah přílišný, sám překáží vnikání svému do hloubi. Ovšem bude-li kdy zřízen ústav vyšší, akademie pro řeč a literaturu českou, o jakéž již v § 28 našich stanov se činí zmínka, budou do ní jak Matice tak i Svatobor co zvláštní odborové splynouti moci; a pak myšlenka o ustrojení se snah národních při této věci bude moci dáti se i vyšší vzlet i obor rozšířenější. To předeslati zdálo se mi býti potřebné, aby předešlo se všelikému nedorozumění o působení našem.

Neméně potřebí nespouštěti z mysli pravdy druhé: že nestačí býti spisovatelem jakýmkoli, aby kdo stal se tudíž hned předmětem péče a působnosti Svatoboru. Svatobor vzal vznik a původ svůj z pocitu národní vděčnosti za zásluhy spisovatelstva českého: protož jen takoví spisovatelé mohou státi se předmětem působení Svatoboru, kteřížto buďto již získali sobě skutečné zásluhy o literaturu a národ vůbec, aneb od kterých zásluhy takové časem svým s důvodem očekávati se dají. Býti spisovatelem ještě není zásluhou, ale býti dobrým spisovatelem jest zásluhou. Poměr spisovatelstva k národu neliší se v tom ohledu podstatně od poměru školního učitelstva k lidu. V té samé míře, jako dobrý učitel náleží k největším dobrodincům, náleží učitel špatný také k nejhorším škůdcům veřejným, třeba by se ničím více neprohřešoval, nežli že nejdražší klenot lidu, srdce i mysli vzrůstajících pokolení, obmeškává vésti k dobrému. Také čtenář každý svěřuje srdce i mysl, tedy vše, co nejvýtečnějšího do sebe má, aspoň na okamžení tomu spisovateli, s kterým se právě obírá; i běda každému, kdo lichými snad vnadami svodí svěřeneckého z cesty pravdy a spravedlnosti! Nezapírá, že o tom, co jest pravda i co spravedlnost, rozličné dávají se výklady, a že dle toho i ponětí o dobrém spisovateli v nedokonalosti všech lidských úmyslův a řádův bývá více méně relativným; i vzdálen jsem toho, abych hesla kterékoliv strany aneb koterie na světě pokládal za výhradné měřítko pravdy a zásluhy: ale za to mám, že otázka, jest-li kdo spisovatelem dobrým čili nic, i bez ohledu na stranné zásady a záměry, prostým citem většiny vzdělancův v národu rozhodnuta bývá. I naději se, že ředitelstvo Svatoboru vždy sestaveno bude ze vzdělancův a výtečníkův veškerého národa, nikoli jedné toliko a kterékoli strany v něm; a hoře bylo by Čechům i mně samému někdy ve hrobě, kdyby ono mělo kdy octnouti se v moci jakékoli domněle samospasitelné koterie! Takové neřesti bůh ráčí odvrátiti od národu našeho. Třetí zdálo se mi potřebné připomenouti, že literatura naše národní, jak ji co den utěšeněji vzmáhati a vzkvétati vidíme, a jak já pokroky její od více než čtyřiceti let lépe než kdo jiný stopovati mohu, stanuv záhy co nejblíže onoho střediště, odkudž snahy takové hlavně vycházely - že pravím literatura ta zrodila se téměř výhradně z pouhé lásky k národnosti naší, z obětavé péče, aby netoliko jazyk náš nezahynul, ale aby lid náš povznesl se k vyššímu stupni vzdělanosti, aby neměl více příčiny styděti se za národnost svou, nýbrž aby hrdým čelem, jak sluší, postaviti se mohl v bok kteréhokoli národu jiného.

Starali jsme se, přátelé moji, kteří již do hrobu mne předešli a já s nimi, ne o pravdy a nauky aneb účely stranné jakékoliv, ale o rozumové a mravní povzbuzení a ušlechtění národu vůbec, v té naději, že když jen národ náš sám v sobě vzdělaným bude, pak usmyslí sobě sám a porozumí také sám nejlépe pravým potřebám v každé době života svého. Při tom nikomu z nás netanulo na mysli, požadovati aneb očekávati jaké odměny za takové úsilí a oběti; vše, čeho jsme si přáli, bylo jen to, aby símě naše nepadalo do půdy nejemné a neúrodné. Mohl bych uvésti najevo důkazy tklivé o ušlechtilé odvaze a resignací zemřelých výtečníkův našich, propadnouti věčné chudobě a odříci se navždy jak slávy tak i všeliké mzdy za vlastenecké počínání své. Obyčejně neptával se po nějakém honoráru nikdo, spokojen jsa, jen když našel vydavatele pro dílo své, kterému připláceti nebyl povinen. Neřesti a nesnáze takové daly, jakož vůbec známo, první podnět někdy k založení Matice české. Od té doby ovšem okolnosti změnily se valně a utěšeně; již u nás tytýž počínají nakladatelé sami hledati sobě spisovatele, a kdokoli schopen jest posloužiti pérem svým platně k obecnému dobrému, nepotřebuje více činiti toho bezplatně a beze mzdy. K tomu nyní také Svatobor povinen bude přičiniti se, aby spisovatelé skutkem zasloužilí neb opravdu nadějní nemuseli zápasiti s beznadějností, kdykoli krutá nemoc (ve smyslu nejširším) překážeti a vnaditi bude ušlechtilému snažení a působení jejich. Ale při tom všem nemohu sice zdržeti se, abych neupomínal na známou zásadu, že každý plod a každé dílo lidské, každý ústav a řád na světě jen touž mocí, kterou povstal, udržeti se může v bytu svém; a že tedy také literatura naše nepřestává vymáhati na působitelích svých povždy téže nezištnosti, obětavosti a resignace, kterou od počátku svého vzmohla se. Sobcům všem, kteříž by chtěli připojiti se k nám a neuměli by zapírati sebe samých, ani obětovati to, což jim i nám nejdražšího jest, plody ducha svého, jediné ku prospěchu a slávě národu svého: těm všem volati musíme i napotom ještě, jako posavad: procul este profani! Opravdu, jakž pak by ubohý národ náš, neveliký a nebohatý jsa, přiměřeně a dostatečně mohl odplatiti zásluhy nějakého génia snad vyššího rodu, jakéžto ctižádosti a působnosti úzký bývá někdy i veškeren svět, kdyby nebylo i takových duší na světě, kterým povědomí vykonané povinnosti milejší a dražší jest nade slávu a bohatství celého světa? A k těmto a takovým obracím já zření a slovo své především v naději, že počet jejich mezi námi poměrně větší jest a i budoucně bude nežli v jiných zemích a národech. Ovšem smutná by to byla pro nás vyhlídka, kdyby napotom na národu našeho roli dědičné pracovati neměli dělníci jiní, nežli námezdní! Národ náš představuje se ve Svatoboru co mecenáš spisovatelstvu českému, slibuje postarati se, aby ušlechtilí synové jeho, kteří věrně a zdárně sloužiti budou k obecnému dobrému na poli tomto, časem svým aspoň před nezaslouženou bídou a nouzí všemožně uchráněni byli: ale čekanci Svatoboru, sloužíce literatuře naší, povinni budou i napotom patřiti na ni dle známých slov pěvce a myslitele výtečného, více jako na bohyni Uranii, nežli snad jako na dojnou krávu. -

Chtěl bych pokračovati ještě dále ve výkladu podobných myšlének a přání, kteréž ve mně vzbuzuje uvažování i potřeb našich národních, i oboru působnosti, jejž na se vzala společnost naše; chtěl bych zejména poukázati ještě k výtečnosti a důležitosti povolání spisovatelského vůbec a ku potřebě i způsobu, připravovati se k němu studiemi pilnými a důkladnými - to vše v naději, že slova takové mně, jakožto jednomu z nejstarších dělníkův na poli potřeb národních, nikoli za nějakou snad přívažčivost pokládána nebudou: - ale hledě i k velikosti předmětu, kterýžto krátkou řeči odbýván býti nechce ani nemůže, i ku pokročilé již chvíli, abych nenadužíval trpělivosti vaší, pánové! odkládám věc tuto k budoucímu dá-li bůh zase shromáždění našemu, a končím slovy, kterýmiž již od počátku oslovili jsme přáteli a příznivce své v národu: "Pomáhejme si sami, a i bůh pak popřeje zdaru dílu šlechetnému."

Pramen:
František Palacký: Úvahy a projevy z české literatury, historie a politiky. Ed. České myšlení, sv. VI, Praha 1977, s. 313-317 (Radhost, III, 117-122)