Pánové! Ze zprávy od p. jednatele i p. účetního dnes přednešené poznali jste dosavadní směr a chod záležitostí spolku našeho ze stránky jejich, abych tak řekl, materiální. Víte již, mnoho-li příspěvkův a darův podáno nám ku podporám a k oslavě spisovatelstva našeho, i kterak jimi od ředitelstva nakládáno bylo Vaše to jest, posouditi, zdali působení sboru našeho bylo takové, jakovéž sobě přeje a žádá upřímný a osvícený vlastenec, i jakovéž již také statuty našimi vyměřeno jest. Pochybeno-li v čem, nejen volno vám bylo, jest i bude, vytýkati to určitě ve valném shromáždění tomto, ale dán vám také skutečný a dostatečný korektiv do rukou, obnovováním výročním jedné třetiny výboru, a po třech létech i celého ředitelstva.

Ale jakož ve všech záležitostech člověčenstva život lidský hmotný i duchovní, a přirozený jeho rozvoj, bývá mnohem pramenitější, bohatší a nekonečnější sám o sobě nežli dějinné jeho zjevy a skutky, ukončené a obmezené časem i prostorou, a jakož tento věčně živoucí a nepřebraný pramen vždy nových myšlenek, touh a snah nemůže nižádnou abstraktní formulí změřen, tudíž ani v určité formě takřka zamražen a zaklet býti: tak ani stanovy, ani dosavadní působnost nepostačí spolku našemu na věky, a on pokrokem života i rozmanitých jeho potřeb donucen bude hledati obnovy a doplňku svého z idey, ze kteréž časem svým se zrodil. K této ideji musíme obraceti zřetel svůj, co k vodicí hvězdě na obloze působnosti naší, abychom časem snad nevyšinuli se z dráhy, která jediná vede k žádoucímu nám vytknutému cíli.

Dovolte tedy, pánové, abych já co zvolený od vás starosta bavil se s vámi rozjímáním poměru, ve kterém stojí působení naše k ideje co vodicí hvězdě spolku našeho. Z kterého pramene, proč a jak povstal Svatobor, i kam jest mu směřovati? Vědomo vám, že při novém zábřesku svobody krajané a rodáci naši, počavše s útěchou zase ociťovali se co národ, chtěli osvědčiti vděčnost těm, kterým nejvíce děkovati měli za zachování národnosti své. Uznáno jest hlasem všeobecným, že to byli spisovatelé čeští, co nedali zahynouti národu, ale vzkřísili jej zase a vytknuli snahám jeho cíle ušlechtilé; uznáno jest, že literatura stala se nám pravou studnicí života národního. Tato potřebuje ke zdaru svému a žádá všude mecenášův ochotných a štědrých: a poněvadž u nás jich není posavad ve třídách společnosti výše postavených, uvolil se národ sám nahraditi je spojenými silami a postaviti se na místo jejich.

Stali se tedy literatoři předními buditeli, učiteli a vůdci národu českého na dráze života duchovního. Úloha tato a povolání, čím čestnější jest a vznešenější, tím vyšší a světlejší nese a ukládá povinnosti a závazky. Otvírá se mi tu pole úvah opravdových téměř nekonečných: však já dnes nehodlám dotknouti se všeho, co se tu naskytuje pilného a vážného. Ale nemohu zatajiti aspoň několik poznámek, ježto doufám, že dovolíte mně přednésti, pánové, jakožto jednomu z nejstarších již dělníkův na poli, kteréž nám všem milé jest a svaté.

Národ náš jest jak na počet tak i na rozsáhlost sídel svých nevalný, a již na druhé tisíciletí jest mu zápasiti se sousedem mocnějším o uhájení a zachování bytu svého. Vyložilť jsem na jiném místě, kterak celá historie česká, co do hlavního obsahu svého, jest ustavičné a věčné stýkání a potýkání se slovanství s němectvím, a to téměř ve všech oborech působení lidského. Ví to již, tuším, každé dítě, že v osudném zápasu tom, ačkoli nerovní počtem a silou hmotnou, obstáli jsme nejednou nejen čestně, ale i slavně: to však ještě na mále vešlo v obecnou známost a musí teprv snažně připomínáno býti, že kdykoli jsme vítězili, dálo se to pokaždé více převahou ducha, nežli mocí fysickou, a kdykoli jsme podléhali, že tím vinen býval vždy nedostatek duchovní činnosti mravní statečnosti a odvahy.

Jsouť velice na omylu ti, kdo se domnívají, že válečné ony zázraky, které způsobily předkové naši v nepokojích husitských, záležely v jakémsi zběsilém zuření, bouchání a třískání rozsápaných divochův (jakož je líčiti bohužel oddávna vešlo v obyčej), a ne raději v jaré nadšenosti ducha pro idey, ve mravní zachovalosti a vyšší osvětě národu našeho. Naopak, když o dvě stě let později v podobném zápasu klesli jsme až téměř do hrobu, zavinili jsme to tím, že nepředčivše vzdělaností ducha, ale rovnajíce se nepřátelům více mravní hnilobou nežli dostatkem moci, apelovali jsme byli sami k meči a k násilí. V posledních dvou stoletích živořili jsme jen tělesně, duch v nás byl utajen; neboť i vyskytoval-li se kde, odíval se v roucho cizí a ne vlastní. Svět proto zapomenul na nás, jako by nás ani nebylo; a když nyní opět hlásíme se k bytu svému, diví se nám a zdá se mnohým lidem, jako bychom počínali něco mimo právo a slušnost. Že pak již nyní dobrým svědomím a plným právem hlásiti se můžeme o své místo v řadě národův, za to děkovati máme ne tak počtu svému a síle hmotné, jako raději moci duchovní a mravní statečnosti těch, kteří nás předešli v národním procitnutí a uvědomění. Kdyby oni ve svém podnikání byli hned od počátku neohradili se pravou osvětou, pravým pokrokem k lepšímu, skutečnou obětavostí a bezouhonností charakteru, byli by neodolali nesnázem a překážkám nesčíselným i těžkým; neboť jen tím donutili také nepříznivce své k uznání, že úmysly a skutky jejich byly šlechetné, jimžto neslušelo brániti mocí a násilím. Národní naše vzkříšení umožnilo se jen touto cestou. A jelikož dle známé maximy každá država jen těmi prostředky, kterými povstala, udržeti se může v bytu svém: naléhať i na spisovatele české, co duchovní budiče a vůdce národu svého, povinnost, nejen vynikati a svítiti pravou osvětou, pokrokem, obětavostí a bezouhonností, ale i snažiti se, aby ctnostmi ducha, inteligencí a mravní statečností předčili a přemáhali rozhodně všecky ty, kdo národnímu bytu našemu na odpor se stavějí, jej ztenčiti a zničiti usilují. Jen tehdáž ubezpečíme trvale budoucnost svou, když duchem vítěziti a vévoditi budeme v odvěkém zápasu prozřetelností boží nám uloženém. Vím dobře, jak veliká i nesnadná jest úloha tato: vím ale také, že není nemožna. Uštědřilť pán bůh zárodkův a darův nejspanilejších duchu českému: je-li krev naše poněkud méně usedlá, méně chladná, jest mysl za to jemnější, čipernější, svižnější; potřebí jen vůle stálé, neohrožené a vytrvalé, ana by rozumem vésti se dala. Vždyť jsme to již dokázali jednou před světem, že umíme duchem předčiti jiné národy, když jen celou vůlí a snahou svou o to se přičiníme. Jest ovšem i svobody potřebí k dílu takovému; zkusili jsme to dosti za věkův minulých: ale povážiti sluší, že pouta naše zmizela již aspoň z větší částky, že pravé snahy humanitní a vlastenecké, když se varují přídechu podvratného, nemají v našem věku aspoň u nás překážek, že reakce jest sice možná, trvání však a úspěch její bude tím menší, čím větší bude činnost naše duchovní, a že šlechetní Galileiové i v největší nesvobodě dovedli povznésti se k výši žádoucí.

Pánové! Smysl a účel řeči mé jest jen ten, abych připomenul jak vrstevcům svým vůbec, tak i mladšímu pokolení zvláště, kteréž teprv chystá se přistoupiti do sboru našeho, kam především a stále obraceti jest nám zřetel svůj, oč vlastně a hlavně jsme povinni se snažiti. Neníť dosti, abychom leda plodili knihy a nedali národu svému zahynouti hladem duchovním. Vážnějšíť jest úloha naše: nepovzneseme-li ducha svého a ducha národu našeho k vyšší a ušlechtilejší činnosti, nežli jest u sousedův, nejen nedobudeme si čestného místa v řadě národův, ale neuhájíme konečně ani přirozeného bytu svého. Proto jest povinnost spisovatele českého, starati se, aby plody ducha jeho vnitřní hodnotou a cenou svou nejen rovnaly se plodům cizojazyčným, ale aby je převýšily; povinnost jest zvláště mladších, aby záhy cvičili a připravovali se opravdově k jízdě o závod se všemi výtečníky domácími i cizokrajnými na poli jak naučném, tak i krasoumném.

Obor nauk ovšem již tak se rozšířil, že smrtelnému člověku není možné obsáhnouti je vesměs a vniknouti spolu do hloubi: ale čím kdo lépe prostuduje, tím více najde všude mezer a nedostatkův nekonečných, ježto žádají a čekají doplňkův a světla dalšího; netřeba se obávati, že by kde a kdy přišel pozdě bystroumný a pilný zkoumatel. Také věštci krasocitnému naskytují příroda i život lidský v nekonečné své rozmanitosti zajímavých duše zjevův, tajných i otevřených srdce záhybův dosti, má-li jen sám srdce jemné, zrak i smysl pro ně čistý a čilý. Však i tu potřebí jest studií velikých a snažných: geniové rodí a naskytují se ovšem jako drahokamy, ale jako tito nabývají lesku svého teprv umělým a snažným broušením. Kdo umí dostihnouti myslí svou ideálu, bývá sobě také svědom nedostatkův díla svého, kteréž byť sebevýtečnějším bylo, podrží na sobě vždy známky nedokonalosti lidské; ba obyčejný to bývá zjev, že stojí tím níže, čím výše sám se staví v domnění svém. Slovem: bez opravdových, rozsáhlých a hlubokých studií nevydaří se za našeho věku ani učenec ani básník, jenž by posloužil národu k vyššímu pokroku. Svatobor náš má těm, kteří majíce i nadání od boha, i vůli odhodlanou, postrádají potřebných prostředkův zevnějších, nahrazovati tyto dle možnosti: i činí to a činiti bude i napotom v té míře, ve kteréž jemu sil peněžitých od národu dostati se bude.

Co do druhého směru působnosti naší, podpory totiž spisovatelův potřebných a nuzných i rodin jejich, přihlásilo se nám, za nedlouhého posavád úřadování našeho, žadatelův a čekatelův ve progresí více než aritmetické, aniž bylo lze ukojiti všecky nám přednešené tužby. Že jsme umínili tajiti jmena jejich před veřejností, to potkalo se již s aprobací vaší. Až ještě nabudeme širší v oboru tomto zkušenosti, nevím, nenastane-li nám potřeba, ustanoviti a předepsati v tom určité kategorie a meze. Budiž to prozatím zůstaveno úvahám budoucím. Sotva však mohu zdržeti se, abych nezastesknul sobě na neutěšený jakýsi mezi námi směr kritiky.

Kritika bývá vůbec trojího způsobu: jedna panská vynáší shůry jako ex tripode chválu i hanu, neposkytujíc důvodu ani pro jedno ani pro druhé; druhá kritika soupeřův, která hledí úvésti v nevážnost aneb potupu vše, co způsobili jiní; třetí konečně kritika družná čili kolegiální, ježto znamenajíc poklesky a nedostatky, snaží se spolu raditi a ukazovati, kterak by skutkem napraviti se daly. Této poslední, vždy prospěšné a žádoucí kritiky, bylo nám posavad jen málo slyšeti. A přece jest sobě přáti, aby nehynula mezi námi láska rodinná, i aby dobrá vůle těch, kteří jmou se tvořiti díla vědecká neb umělecká, nebyla mořena pouhou negací bezplodnou, ani aby duch koterie netřel se na stolici soudnou a nestavil snad prospěchy částek nad prospěch veškerenstva. A co pravím o kritice literární, platí také ohledem na předsevzetí a podnikání vlastenecká vůbec a i na Svatobor zvláště. Jistě bylo by velmi neutěšené, kdyby mezi námi vrch bráti měl obyčej některých, ježto nečiníce a nedovedše sami ničeho, libují sobě v pouhé negaci a úsudky nevhodnými i neplodnými uvodí jiné v rozpaky: i jest žádoucí, aby aspoň ti, kdo užíti míní dobrodiní Svatoboru, nepodrývali sami prospěchu jeho v obecenstvu.

Skončím, pánové! dnešní přednes svůj úvahou radostnější a nadějnou. Ze zprávy páně jednatelovy a z listův veřejných jest vám již vědomo, že dostalo se Svatoboru v běhu tohoto léta příspěvku nad obyčej znamenitého a skvělého, a to od vlastence, kterýž aspoň za živobytí svého jmenován býti nechce a nesmí, svěřiv se jen nám dvěma, Dru Riegrovi a mně. Pánové! věřím, že všichni se mnou snášeti budete v upřímném přání, aby vlastenec ten ještě hodně dlouho jmenován býti nemohl! Nehádejte mnoho, kdo to jest, ano těžko vám bude uhodnouti. Jest to muž pošlý z lidu a vlastenec osvícený i činný, kterýž ale vlastenectví svého nikdy nestavil na odiv, a vedl mezi námi život tichý, téměř nepozorovaný. Odevzdal nám, co nastřádal ode čtyřiceti let, umíniv záhy posloužiti někdy platně národu a literatuře jeho. Zvláštní účel, kterému věnuje obět svou dle § 23 statut našich, snáší se dokonale s duchem a směrem Svatoboru, i jest velevítaným doplňkem jeho činnosti. Podrobné o něm zprávy podány budou v nejprvé příštím shromáždění našem.* Mně jen dovoleno buď vysloviti ještě konečně přesvědčení své, že národu, v jehož lůně mužové takové povahy se rodí, není bohdá i nebude souzeno zahynouti a zmizeti z řady národův!

Pramen:
František Palacký: Úvahy a projevy z české literatury, historie a politiky. Ed. České myšlení, sv. VI, Praha 1977, s. 318 -324, (Národ 1864, č. 291. - Národní listy 1864, č. 324).