Právo držby pozemkového majetku se totiž ve vztahu k půdě a dalším nemovitostem (ale také k movitému majetku s pozemkovou držbou souvisejícímu, aniž by se v jeho případě kdy přesně vymezilo, jak a ke kterém) vázalo na konkrétní osoby. Od velmože po sedláka měl kdekdo majetek formálně jen propůjčen od vrchnosti za protislužby a pouze panovník jej opravdu vlastnil - a později i on toliko držel jako propůjčený od Boha nebo u nás od svatého Václava. Staletí trvalo, než se šlechta (a po dalších staletích poddaní) domohla aspoň dědičného držení statků, připadajících zpět propůjčujícímu až po vymření rodu a ne hned po úmrtí každého jednotlivého držitele.

Vlach dal zemi ...Bohu a svatému Štěpánu

Západokřesťanskou, později katolickou církev bylo možno do tohoto systému zapojit jen dvojím způsobem: Buď udělením léna jejímu hodnostáři (u nás pražskému a olomouckému biskupovi) jako kterémukoli jinému velmoži či právní fikcí, vystiženou v první česky psané listině: "Vlach dal zemi ...Bohu a svatému Štěpánu" - nikoli církvi. Jménem Božím a světců jako ideálních vlastníků darovaného majetku pak zakladatelé kostelů a klášterů tento majetek spravovali. Zodpovědni pouze titulárním majitelům na nebesích byli ovšem faktickými vlastníky. Z titulu své zodpovědnosti rozhodovali i o výběru, hodnocení a odměňování kleriků k tomuto majetku přijímaných jen jakožto specialisté na jeho náboženské využívání. Církev byla pouze rezervoárem těchto specialistů, majetková práva měla veškerá žádná.

Přirozeně se snažila tento stav změnit už proto, že znemožňoval její pevnější organizaci. Dosáhla však jen přeměny plných vlastnických práv zakladatelů na práva patronátní. Jelikož pak sama mohla disponovat majetky a důchody kostelů či klášterů a rozhodovat o jmenování do funkcí a hodností k nim náležejících, interpretovala tuto změnu jako zřeknutí se vlastnických práv zakladatelů a jejich dědiců.

Ti si ale i patronátními právy zachovali nárok dozírat na církevní instituce v různém rozsahu, sahajícím od pouhého práva veta vůči obsazování církevních hodností se správou majetků související až po přímé jmenování držitelů těchto hodností. To, že změnu vlastnických práv v patronátní nechápou jakožto uvedení katolické církve do plných práv k majetku jí svěřenému, dávali zejména panovníci čas od času důrazně najevo. Kromě běžných sporů o rozsah tzv. podacího práva k návrhu jednání do různých církevních hodností a jeho akceptování šlo též o odmítání či zastavování církevních statků, zejména klášterních.

Není půda bez pána

Právům svědské moci byly podle zásady "není půda bez pána" podrobeny všechny církevní instituce za hranicemi papežského státu. Ze závislosti se nemohly vymanit ani pokud získali majetek ze závěti člověka zemřelého bez dědiců. Vždy zde existoval pán, který měl v takovém případě právo získat jeho majetek jako tzv. odúmrť a ten se pak stával patronem v případě, že tohoto svého práva nevyužil a majetek církevní instituci neodebral. Po vymření dynastie se takové otázky řešily při nastolení nové.

S rozkladem feudalismu přecházela patronátní práva panovníků a vrchnosti na státy, někdy i obce. Pozemkové vlastnictví všech osob podléhalo navíc i nadále zvláštnímu režimu. Půda není pouhým zdrojem, ale nezastoupitelnou součástí životního prostředí. Žádná společnost proto nikdy nepřiznala jakémukoli jejímu držiteli právo ji "užívat - podle libosti zneužívat" jako jiný soukromý majetek. Periodickými pozemkovými reformami se také bránila monopolizaci půdy dávno přetím, než tak začala činit u dalších výrobních prostředků. Ze všech těchto důvodů nabyla katolická církev plných vlastnických práv jen ke zlomku majetku, který kdy užívala a to jen tam, kde vznikl po její odluce od státu.

Co však můj kostel dnes má...

Vývoj v českých zemích měl v rámci tohoto schématu jen zanedbatelná specifika. Mezi hlaví z nich patří skutečnost, že hradští správci a další knížecí úředníci ranného feudalismu přímo využívali zakládání kostelů k získání své majetkové nezávislosti na panovníkovi. Krásně to ilustruje Kosmas, když vkládá odvolávanému správci Bíliny do úst slova "...se svým hradem ať si (kníže) učiní co se mu líbí. Co však můj kostel dnes má, nemůže mi kníže odníti." Podle dobového názoru bylo vše v pořádku, že vlastnických práv ke kostelům nabývali jejich zakladatelé a nikoliv panovník, z jehož majetku je vybavovali. Z dnešního hlediska ovšem získala katolická církev přeměnou nejstarších vlastnických práv na patronátní jen nárok užívat rozkradený státní majetek.

To si plně uvědomovali i čeští panovníci vrcholného středověku a postarali se, aby zde platila právní zásada, kterou v 60. letech vystihl Z. Kalista, historik léta vězněný jako "travič studní ve službách Vatikánu": "...všechna církevní a zejména klášterní nadání v našich zemích představovala vlastně jen nepřímý majetek královský, součást komory královské, propůjčenou církvi jen k trvalému užívání".

Basilejský koncil

Ona sama nakonec musela tuto zásadu akceptovat - při jednání o kompaktátech uznal basilejský koncil výslovně, že kostelní zboží je světský majetek, jehož jsou duchovní pouhými správci. Českého a obecně evropského práva se po této stránce držela i ta nejhorší protireformace. Ferdinand II. odmítl požadavek restituce církevní majetkové držby z předhusitské doby, jeho syn (a ještě větší fanatik) uznával ke zlosti pražského arcibiskupa práva měst obsazovat místa farářů při kostelích, které založila. Ne až Josef II., ale všichni Habsburkové na českém trůně pokládali katolickou církev za svou státní instituci, užívající státní majetek.

Tisíciletá kontinuita práva se uplatnila při jeho modernizaci v XIX. století. Říšský zákoník "pro království a země na Říšské radě zastoupené" stanovil, že k zatížení, darování, prodeji či prostě převodu na jinou osobu (pokud nešlo o majetek relativně malé hodnoty) musely církevní instituce dostat souhlas státní správy.

Veřejné jmění

Tento princip převzala i Československá republika. Proto také např. ministerstvo unifikací zaujímalo na základě přijatých rakouských zákonů - i roku 1934, kdy byl ministrem čelný katolický politik monsignore Šrámek - stanovisko, že majetek ve správě římskokatolické církve spadá pod přímý dohled státu. Vykonával je zemský úřad nebo ministerstvo školství a národní osvěty, dokud mělo na starosti rovněž náboženské otázky. Právní nárok republiky formuloval již roku 1919 prof. dr. A. Hobza: "Takzvaný církevní majetek ...není "vlastnictvím" církve ani jejích institucí. Je to zvláštní druh veřejného jmění ve státě, jímž volně disponuje stát ...Povaha tohoto majetku namůže být vystižena žádnou představou soukromoprávní. Otázka "vlastnictví" církevního majetku nemá smyslu, ledaže bychom připustili vlastnictví samého státu ...Nelze proto mluviti o konfiskaci tzv. církevního majetku, nýbrž o jeho eventuelním určení pro jiný státní účel." Jedině taktické úvahy rozhodly o tom, že toto stanovisko nabylo uplatňováno, např. při pozemkové reformě, vždy striktně.

Jmění "formálně právně" připsané

Když se jí to hodilo, dovolávala se odlišnosti povahy "svého" a soukromého majetku i sama katolická církev. Za veřejnoprávní instituci se prohlásila i pastýřským listem biskupské konference z 10. 12. 1947, kterým žádala, aby jmění "formálně právně" připsané do vlastnictví církevním subjekům bylo vyňato z revize 1. pozemkové reformy, stejně jako majetek "státu, samosprávy i jiných veřejnoprávních korporací". Konekonců sám kardinál Vlk žádal v létě 1995 "odborný nezávislý posudek", zda je tzv. církevní majetek veřejný nebo státní.

Bohužel se pak vrátil k předchozímu hřímání: "Ten, kdo tvrdí, že církevní majetek, který je v současné době v rukou státu, je majetek s veřejným charakterem, nemluví pravdu, používá demagogické a populistické triky..." O demagogii by se při tak zjevné účelovosti stanovisek mělo uvažovat spíše v případě požadavků katolické církve. Je však přitom třeba vidět, že přes tuto účelovost zůstává její názor v principu stejně neměnný celé tisíciletí, jako názor evropských států.

Odkaz "vikáře Kristova"

Vlastní právní systém, který si katolická církev vyvinula, staví na antické tradici, sahající k tolerančnímu ediktu císaře Galiena (260-268 n.l.), přiznávajícímu křesťanským církvím práva veřejných korporací, případně k Milánskému ediktu z roku 313 n.l., jímž byly dokonce stanoveny podmínky restituce církevních nemovitostí.

Mlčí však o tom, že se tehdy jednalo o kroky přeměny křesťanství v náboženství natolik státní, že Nikejský koncil stanovil roku 325 n.l. závazné principy víry za rozhodující účasti dosud nepokřtěného císaře Konstantina. Císař by jakožto "vikář Kristův" čili jeho zástupce na zemi světskou hlavou církve a jako takový měl i konečné slovo v jejích majetkových záležitostech. Touto personální unií - která na výchově trvala až do pádu Byzance a poté ruského carismu, na západě byla obnovena v anglikánské církvi - se církevní majetek stal zvláštním druhem majetku státu už před vznikem evropské civilizace.

Majetkové požadavky katolické církve tedy neobstojí. Dělá si je na základě povyšování vlastních interních předpisů na úroveň státní legislativě, asi jako kdyby Červený kříž žádal uznávat své stanovy za rovné Ústavě. Něco takového nelze trpět a navíc církevní právo opomíjí historické souvislosti aktů, na něž se odvolává. Ty naopak ukazují, že katolická církev nikdy v plném slova smyslu nevlastnila jiný majetek než ten, který nabyla podle moderního práva po odluce od státu, k níž u nás dosud nedošlo.