Co jsem se dověděl? ptá se Klein: Řeknu vám příběh: V Římě jsem se v kavárně dal do řeči s dvěma mladými lidmi, oba to byli účastníci protestů v Janově a v Římě. Zeptal jsem se jich, jako obvykle, co je tak špatného na Americe.

"Není to jen Amerika, je to celý Západ," řekl Pietro. "Vytvořili jsme model, který svět nedokáže podporovat. Kdyby všichni na světě používali toaletní papír tak, jak to děláme my, neexistovaly by žádné stromy." Problém Marie Vittorie byl kulturní: "Amerika nám dala model silného, vítězného muže, s důrazem na profesionální úspěch za každou cenu. Morální a duchovní vliv Ameriky je plížívý a proniká všude."

Čím ale nahradit tento podnikatelský systém? Socialismem? "Ne, ne, ne," řekl Pietro. "Mí rodiče byli členy komunistické církve."

A co teď? "To je ten problém. Dnes existují jen dvě církve: kapitalismus a islám. Kapitalismus je primitivní a islám je šílený. Antiglobalizační hnutí se ještě církví nestalo," vysvětloval Pietro.

Evropané, argumentuje Klein, v současnosti nemají žádnou teorii. Nemají žádnou církev. Jejich rodiče měli komunismus, katolicismus a protestantství, to je všechno teď už pryč. Ano, pro Američana je překvapující, jak nesmírně sekularizovaná je současná Evropa. V jednom rozhovoru s Angličankou jsem řekl něco jako: "Díky Bohu za to." Žena byla šokována: "Proč to říkáte? Vy opravdu věříte v Boha?"

Avšak Evropané mají třetí církev, církev národní totožnosti. Je to velkým zdrojem pýchy a jistoty a problémů: Francouz ví přesně, co to znamená být Francouzem, ve Španělsku stále vládne duch siesty a tendence Britů - i elegantních mladých podnikatelů v londýnské City - dát si po pracovní době pivo a pokecat si se zdá být zakódována v národní britské DNA. Informované elity jsou tímto nacionalismem znepokojeny: etnicita utržená ze řetězu vyvolala v Evropě ve dvacátém století katastrofu: nyní se zdá anachronická, ekonomicky neudržitelná a primitivní. Proto začíná být politika na evropském kontinentu tak brutální: demagogům se daří, prodávají úspěšně minulost. Využívají ohrožení národní suverenity seshora - z Bruselu - a hlavně zezdola, od vlny přistěhovalců, zejména těch, kteří nesdílejí evropské hodnoty. Avšak přistěhovalci jsou nezbytní, má-li evropská ekonomika dál fungovat a s ní i systémy sociálního zabezpečení. A Brusel, který dokáže vytvořit trh 500 milionů lidí, pokud se do EU začlení i východní Evropa, je taky nutný, pokud chtějí mít Evropané ve světě vliv. Přesto však existuje velké znepokojení, jak se bude Francie, Británie, Evropa - definovat za dvacet let.

A to je asi hlavním zdrojem hlubšího resentimentu vůči Americe - tedy, ignorujeme-li otevřeně ideologické a primitivní chování nynější americké vlády. Amerika totiž nemá problém s národní totožností. Amerika má mocné národní náboženství: americtví. Má i národní ideologii: neformálnost. Americe nehrozí nic seshora ani zezdola, v současnosti ji ohrožují zvenku teroristé, ale to jen posílilo pocit národní jednoty, a zevnitř ji ohrozily podnikatelské podvody, ale to je menší problém, než si mnozí Evropané myslí. Hlavní silou "americtví" je to, že popírá etnicitu: my Američané se radujeme z toho, že máme původ jak ten nejsprostší voříšek: většina z nás je přesvědčena, že to, co máme společného, je daleko důležitější než to, co nás rozděluje. O lidech z Jižní Ameriky, o Arabech a o Afričanech a Asiatech se ukázalo nejen, že jsou to energičtí podnikatelé a vynikající občané, ale také, že zlikvidovali binární charakteristiku někdejší konfrontace mezi bělochy a černochy.

Spojené státy jsou jedinou zemí na světě, kde byla a je většina občanů stále přesvědčena - s výjimkou několika let koncem let sedmdesátých - že příští rok bude lepší. Takový optimismus musí připadat ostatnímu světu hnusný, zejména, když je doprovázen drtivou vojenskou a podnikatelskou mocí. A hluboká americká důvěřivost - my věříme ve svůj národ, ve svůj politický systém, věříme dokonce i v Boha - se musí jiným zdát taky dost hnusná.

Nechci minimalizovat problém mezi Amerikou a Evropou. Hněv v Evropě vůči Americe během posledních šesti týdnů vzrostl. Lidi se mi o tom zmiňují pořád, nejnověji lord Holme z Cheltenhamu, kteeré dlouhá léta organizoval britsko-americké výměnné programy a nyní konstatuje s lítostí: "Nikdy v minulosti se nezdálo, že je Amerika tak daleko."

Zdá se mi ale, že by ten problém nebyl tak velký, kdyby nebyl Bush prezidentem. Vládl by multilateralismus, nebo alespoň by se předstíralo, že vládne. Nevládla by ropa. Kyoto by bylo podepsáno. Neexistovala by americká dovozní cla na ocel, pornograficky by se nedotovaly americké zemědělské koncerny, američtí činitelé by nejezdili po světě a nepřednášeli by o hrůzách potratů a o krásách vlastnictví střelných zbraní. Evropané by nebyli tak rozezleni, kdyby byl vztah se Spojenými státy definován partnerstvím, přerušeným občasnými spory a nikoliv pohrdáním, občas přerušovaným křečemi arogance.

Existuje ale nějaká alternativa k americkému způsobu politiky? Staneme se všichni obětí mlhavé, technokratické, centristické politiky, která tolik lidí tolik štve? Vznikne nějaká evropská cesta?

Nejlepší by bylo využít dobrých vlastností obou kontinentů. Základním principem je: lepší je spolupracovat než jít sami vlastní cestou. Velkým hospodářským a sociálním kapitálem je rozrůzněnost Spojených států. Proč by nemohl být například možné využít svobody amerického pracovního trhu a spojit ji s agresivním rekvalifikačním programem pro lidi, kteří přijdou o práci? Amerika a Evropa by se měly spojit. Sjednoťme dolar a euro - vždyť mají stejně paritu.