Rozhodl jsem se raději počkat, až volby skončí, a pak teprve pokračovat ve své úvaze, nerad bych ovlivňoval něčí svobodné rozhodování. Zároveň si ale kladu otázku, jestli něco takového jako svobodné lidské jednání vůbec existuje. Takováto otázka je zcela legitimní. Nesmíme se bát zeptat se, jestli lidé rozhodují svobodně z vlastní vůle nebo jestli jednají pod vlivem něčí manipulace. Takováto otázka plodí další otázky. Co se týče samotných voleb, nesmíme mít strach se zeptat, jestli jsou svobodné volby skutečně samospasitelné, či jestli náhodou nemůže nastat situace, kdy jsou spíše škodlivé.

Je to smutné ale svobodné volby čas od času vynesou k moci diktátora. Např. Adolf Hitler získal v roce 1930 6,4 milionu hlasů, když před tím měl 800 000. Počet jeho poslanců stoupl z 12 na 107 (!). Adolf Hitler byl demokraticky zvolený politik (!). Demokraticky zvoleni byli i třeba Miloševič nebo Lukašenko a desítky dalších. Není toto náhodou důvod, abychom se na institut voleb dívali s jistým podezřením?

Navzdory některým omezením se volby v roce 1946 u nás se dají brát jako svobodné. Oněch 40,17 % hlasů pro KSČ do určité míry legitimizují to, co se dělo dál. Chceme li skutečně žít v demokracii, musíme se přestat vyhýbat nepříjemným zjištěním o nás samých. Zamysleme se nad motivací oněch více než čtyřiceti procent občanů, či dokonce nad jejich mravní úrovní. Demokracie není jít jednou za čtyři roky k volbám. Demokracie je především stav lidského ducha. Je li mravní a duchovní úroveň národa nízká, samotné volby mohou vytvořit předpoklady pro tragedii, tak jako v Německu v roce 1930 či u nás v roce 1946. V Německu v roce 1933, v Československu v roce 1948 vzniká diktatura.

Již jsem psal na stránkách Blistů několikráte, že žádná diktatura by nemohla vzniknout, pokud by pro ní nebyly příznivé předpoklady nejen vnější, ale především vnitřní, psychické a duchovní. Kdyby rozhodující většina totalitu nechtěla, vznikla by jen stěží. Leckomu toto tvrzení zní asi zjednodušeně, pokusím se jej podložit konkrétními argumenty.

V sobotních Lidových novinách je článek Petra Zídka, který se zabývá komunismem v českých zemích. V článku se píše: "Problém komunismu ovšem zdaleka přesahuje banální politickou rovinu. Jde o zasutý komplex celé české společnosti, se kterým je třeba se nějak vyrovnat." Zídek také cituje francouzského historika Antonia Marese, který říká, že je u nás tabuizován fakt, že "komunismus je organickou součástí české společnosti; že tu má velmi silnou tradici; že únor 1948 nebyl jen výsledkem tlaku vnějších sil."

Zídek dále upozorňuje, že v naší zemi existují velké společenské skupiny, které se za komunismu měly skutečně lépe. Tyto velké skupiny jsou vlastně oni "normální" pracující a konzumně myslící občané. Komunismus jim totiž dával jistoty, a to jak sociální, tak, ač je to k nevíře, duchovní. Opět se mohu odvolat na Zídkův text. Tam se říká: "V české společnosti hraje komunismus roli jakéhosi náboženství. Má k tomu všechny atributy; doktrínu i pevně organizovanou církev (komunistickou stranu)." Já sám jsem se tímto tématem v Britských listech zabýval např. v článku dne 8. 4. 2002. Tam píšu: "Komunistický systém si ryze sekularizačním způsobem osvojil božský majestát Tvůrce. Snažil se uzurpovat všechnu moc nad lidským životem a smrtí (Bůh je všemohoucí), vzal lidem všechny hmotné statky, (starozákonní Bůh je majitelem všeho a dává to lidem k užívání), snažil se být všemohoucí a vševědoucí (Bůh vidí), odtud vše to špehování. Na rozdíl od Boha tento režim nedokázal tvořit, navzdory vší budovatelské megalomanii. Zbylo po něm jen dílo zkázy. Pokud by velká část národa nepodlehla zcestné ideologii, pokud by se našlo dostatek pokorných jedinců, vědomých si lidské nedokonalosti, nikdy by komunismus nevznikl."

Pokud má společnost mravně narušené jádro, já se omlouvám za ten pojem, ale nevím jak to lépe napsat, požehnání, jímž by měly být svobodné volby, se snadno změní v prokletí. Kdyby ve volbách v roce 1992 nezvítězili na Slovensku populisté, nedošlo by k rozdělení Československa a k oslabení obou zemí. V současné situaci, ve které se nenachází zdaleka jen náš stát, má vždy větší šanci zručný manipulátor než poctivý politik (!). Můžeme se podívat na údajně nejdemokratičtější zemi na světě, tedy na Spojené státy.

20. ledna 1969 byl uveden do funkce demokraticky zvolený sedmatřicátý prezident USA Richard Nixon. Na jeho neslavné politické kariéře si můžeme ukázat, jak vypadá volební manipulace. Aféra Watergate je totiž jen onou kapkou, kdy pohár přetekl, za celé Nixonovy vlády se používaly politické metody podobající se metodám nacistů či stalinských komunistů.

Nixon byl čítankový příklad psychopata v politice. Byl pomstychtivý nesnášenlivý a zákeřný. Také byl chorobný lhář, v případu Watergate lhal i tehdy, když se vše naprosto provalilo. V roce 1971 si pořídil seznam nepřátel, který obsahoval řadu jmen novinářů, odpůrců války ve Vietnamu, odborářských předáků či představitelů velkých korporací, kteří finančně podporovali demokraty. Na seznamu se našlo dokonce jméno poslance Sněmovny reprezentantů.

Nixon se také obklopil "experty", tedy lidmi všeho schopnými. Podívejme se trochu blíže, jak tito nikým nezvolení, ale velmi mocní "specialisté" pracovali. Uvedu několik konkrétních případů. Od roku 1946 byl Nixonovým poradcem Murray Chotiner, právník a především jakýsi ideolog jeho politiky. Ten vytvořil zajímavou teorii předvolebního boje. Podle něj je předvolební boj, při němž propagační aparát doporučuje svého kandidáta, středověkým přežitkem. Proč mají chválit Nixona, když mohou hanit představitele demokratů? Je třeba pošpinit pověst konkurenčních politiků, odrovnat je před veřejností.

Další právník, Donald Segretti byl mistr politické diverze. Mezi jeho "vrcholná díla" patří odrovnání prezidentského kandidáta demokratické strany, senátora Edmunda Muskieho. Tento mohl být Nixonovým vážným protivníkem na rozdíl od protikandidáta George McGoverna, který byl pro amerického voliče příliš levicový. Nicméně Muskie v demokratických primárkách podlehl. A "odborníci" z Nixonova týmu na tom mají velký, ne-li rozhodující podíl.

Jak to udělali? Především nasadili svého zvěda přímo do Muskieho volebního štábu, který pak dodával cenné informace přímo od pramene. Z kanceláře senátora se pak neustále ztrácely dokumenty, které se pak, někdy v originále, jindy patřičně přikrášleny a doplněny, objevovaly na veřejnosti. Je známé, že polopravda se mnohem hůře vyvrací než čistá lež.

To ale zdaleka není vše. V New Hampshire se v té době bílí ještě zdaleka nesžili s černými. Jednou kolem půlnoci byly stovky či možná tisíce obyvatel sympatizujících s demokraty probuzeni zvoněním telefonu. Z něj se ozval mužský hlas, představil se jako člen výboru "Harlem pro Muskieho" a začal vysvětlovat, že senátor Muskie vybojuje černým rovnoprávnost. Lidé, kteří měli vztek, že je vzbudil politický fanatik, toto podvědomě připsali na vrub Muskiemu.

Jindy zase jeden ze Segrettiho mužů vytáčel v noci vybraná telefonní čísla. Když se probuzení spáči hlásili jménem, trval na tom, že tam nemůže být soukromý byt, že je to číslo Muskieho předvolebního štábu, je si jist, že nejde o omyl. Lidé dostali vztek na neznámého muže a na senátora Muskieho, který musel mít ve své organizaci hezký pořádek, když ani jeho vlastní lidé neznali telefonní číslo jeho kanceláře.

Mohl bych pokračovat, ale to není smyslem tohoto článku. O politická kariéře prezidenta Nixona existuje dostatek literatury, kdo se chce věnovat kvalitní politické sabotáži, ať si jí opatří. Přesto bych mu ale doporučil, aby slepě nekopíroval americké vzory. Každý národ má svá specifika. Český politický sabotér by udělal nejlépe, kdyby si od Václava Klause zapůjčil jednoho jeho poněkud prostoduchého poradce. Rady, které by od něj dostával by pak ale musel nějak vnutit jiným stranám. Ano mám na mysli "slavný" Klausův telefonát voličům. Ten připravil ODS o hodně.

Nicméně to, že Václav Klaus trpí poruchou soudnosti, by mohlo překvapit leda Marťana. Člověk jako on se obklopuje pouze přitakávači a pochlebovači, kritická a nezávislá osobnost nemá v jeho blízkosti příliš šancí. Proč vlastně vykonával tak dlouho vysoké politické funkce? Bylo to kvůli jeho velkým politickým schopnostem?

Stěží. Chceme li pochopit, proč v naší zemi měli úspěch lidé jako Klaus či Zeman, musíme se zamyslet nad situací celé postkomunistické Evropy a podívat se do okolních států. Když toto učiníme, zjistíme že jsme součástí celku, který vykazuje určité psychopatologické či sociálně patologické zákonitosti. Chceme li porozumět, proč nám vládli lidé jako Klaus či Zeman, srovnejme je s politiky jako Mečiar, Miloševič, Lukašenko nebo Jelcin. Všichni tito lidé byli řádně zvoleni.

Po takovémto srovnání zjistíme, mohu použít slova psychologa Slavomila Hubálka, který říká: "Nezralá společnost vytlačí do svého čela extrémní typy osobností, extrémní v míře narcismu a egocentrismu, a přiřadí jim jakési charismatické vlastnosti, které podle mého soudu tito vůdcové často ani nemají...Sloužili a slouží jako jakési modly, imponující identifikační postavy, imponující především svým narcismem, vnímaným společností jako sebejistota, suverenita. Když si například vezmeme některá Klausova tvrzení o tom, že jsme nejlepší, první, že zdržovat se kontakty s Polskem a Maďarskem je zbytečné, že zbavit se Slovenska jako přítěže našeho zdárného vývoje je vlastně výhodné, že poukazování na morálku je plané moralizování, byly tyto defektní postoje velkou částí veřejnosti vnímány pozitivně. V počátku své politické kariéry byli tito politici velkou částí veřejnosti obdivováni a jakoukoliv kritiku těchto politiků nesla společnost nelibě. Jeden z našich zákazníků mi například říkává, že mu Václav Klaus pomáhá zvednout jeho vlastní sebevědomí. Říkal, jak mu imponuje jeho zevnějšek, jeho košile, saka, kravaty."

Smyslem tohoto textu není vyprávět nějaké veselé politické příběhy. To, co Hubálek popisuje, je sice na první pohled k smíchu, avšak při hlubším zamyšlení nám přeběhne mráz po zádech. Onen muž, jemuž imponují Klausovy kravaty, není jen zákazník, ale také volič. A právě volič je Achillovou patou celého volebního mechanismu. Otcové liberální demokracie chápou voliče jako zodpovědného občana, který si sice hledí především svých zájmů, ale nejsou mu cizí zájmy obce, neboť je její součástí a ví, že jeho blahobyt se odvíjí od blahobytu celé obce.

Současný volič nevolí osobnost, ale košile, saka a kravaty. Současný volič se identifikuje s politikem skrze formální znaky. Mezi formální znaky patří i rétorika bez skutečného obsahu a vyprázdněný politický rituál. Lidičky, čtenáři Britských listů, pochopte mne prosím. Toto je mnohem větší průšvih, než by se nám zdálo.

Člověk mívá tendence se identifikovat se nějakým vzorem. To samo o sobě není ještě škodlivé, záleží na kvalitě vzoru a na míře identifikace. Ve třicátých letech minulého století se velká část německého národa identifikovala s morbidní postavou Adolfa Hitlera, jak to celé dopadlo, ví každý. Proč se to ale stalo? Psychiatr Anton Neumayr, který se věnuje postavě Hitlera z lékařského hlediska, říká: "(Hitler) ...disponoval úžasnou sebejistotou a byl schopen vyjádřit ducha, úzkosti a naděje lidí své epochy, stal se pro ně výlučným představitelem celého dobového myšlení. Dokázal přesvědčivým způsobem a tou nejjednodušší formou vysvětlit politické okolnosti, které způsobily strasti národa, a také uměl davům věrohodně zprostředkovat nespokojenost, zklamání a protesty v souladu s vlastními pocity." Nepřipomíná nám to vzdáleně něco?

Nechci srovnávat nesrovnatelné, nicméně s psychologického hlediska jde o stejný mechanismus. Jde o to, co Havel nazývá ztrátou lidské identity. Člověk bez vlastní identity, člověk bez osobnosti potřebuje někoho, kdo jej ovládá a znásilňuje. Společnost složená s nezralých infantilních jedinců vytváří prostředí, v němž se velmi dobře daří narcistickým, egocentrickým a po moci bažícím jedincům. Hubálek říká: "U Václava Klause se akcentují určité hysterické rysy, které se projevují v přehnané teatrálnosti, nedůtklivosti, infantilismu, vyumělkovanosti a naprosté neschopnosti sebereflexe. Vnitřní napětí je u něj vždy ventilováno v útoku na nějakého vnějšího nepřítele - krach ekonomické reformy je převyprávěn do naprosto nepravdivých historek o nějakém sarajevském atentátu, defektnosti Státní banky, o nepřátelích, kteří mu nedovolí pokračovat. Agrese na Václava Havla má až charakter nutkavosti žárlivce. Psychologicky řečeno je to totálně extrapunitivní zpracování pocitu vlastní viny, který je totálně vytěsněn." Nechám na každém jestli Hubálkův názor přijme či ne. Jsem však přesvědčen, že muž jako Klaus by neměl již nikdy stát v čele státu.

Teď může každý říci, že Klaus není problémem dneška, že se voliči poučili a nedovolili mu vyhrát. Ano, Klaus jako persona již problém být přestal (doufejme), ale o tom, že se český volič poučil, že jakkoliv vyspěl, se odvážím pochybovat. Výsledky současných voleb mé pochyby jen potvrzují. Kdo vlastně ve skutečnosti zvítězil? Odpoví li někdo, že komunisté, má do značné míry pravdu. Zvítězili prostě ty společenské tendence, které vedly v osmačtyřicátém k nastolení komunistické diktatury. Tím netvrdím, že u nás nastává diktatura, k jejímu vzniku nejsou (zatím) příznivé mezinárodně politické faktory.

Předvolební kampani jsem se vyhýbal jak jsem mohl, nicméně zaválo mne to před stánek sociální demokracie odkud jsem si odnesl kromě dvou lízátek a propisovací tužky také stručný volební program. Nebudu jej rozebírat, je dostatečně známý. Pouze ukáži na některé nepříjemné skutečnosti. Program je pojmenován "Člověk na prvním místě" a v zásadě není ničím jiným než snůškou banalit, které se podbízejí vkusu průměru. Jsou zde prezentovaná přání konkrétních jedinců z konkrétních věkových a sociálních skupin a to, jak hodlá ČSSD ona přání plnit. Například otec Josef, dělník, chce mít pocit jistoty a bezpečí. Program mu sděluje, co všechno pro něj budoucí vláda udělá, a já si dovolím jen malý dovětek.

Milý Josefe, chápu, že ty , jak říkáš, staráš poctivě o svojí rodinu, jsi spolehlivý a šikovný dělník, celý život si poctivě pracoval, tak proč by na tebe měly doléhat nějaké problémy této společnosti a lidské existence vůbec. Nicméně jedinou skutečnou jistotou, kterou máš, je tvoje vlastní smrt. Vše ostatní je relativní a podmíněné. Toto si buď můžeš naplno uvědomit a zařídit se podle toho, nebo můžeš strčit hlavu do písku a čekat, až nějaká vláda tvé problémy odstraní. Může se tak stát. Tvé problémy ale mohou být odstraněny i s tebou, jak to činily vlády komunistické či nacistické.

Děda Martin, horník, chce mít kvalitní léky a neplatit za doktory. Milý dědo, celý život jsi poctivě pracoval jako horník, i když si dobře věděl, že to poškozuje tvé zdraví. Tvůj příjem byl minimálně dvojnásobný než příjem ostatních. Kdybys byl zodpovědný sám k sobě i k druhým, myslel bys na zadní kolečka. Takhle na tebe doplácejí ti, kteří onemocněli bez vlastní viny. Státní pokladna není bezedná a před námi jsou jen dvě alternativy. Buď mizerné zdravotnictví se špatně placenými lékaři pro všechny, anebo konkrétní lidská odpovědnost každého za své zdraví a s ní související finanční spoluúčast.

Teta Klára, učitelka, chce pro svého syna bezplatné vzdělání. Milá této Kláro, předpokládám, že ti jde především o to, aby tvůj syn měl patřičná lejstra a patřičné tituly, s nimiž snadno získá pohodlné zaměstnání. Nezajímá tě tedy úroveň té či oné školy, či kdo na ní učí. Nechceš samozřejmě, aby se z tvého syna stal skutečně vzdělaný člověk. Je ti úplně jedno, učí li tvého syna bývalý nomenklaturní kádr nebo špičkový zahraniční expert, jehož finanční nároky jsou samozřejmě vyšší.

Už toho nechám. Svými trochu cynickými větami jsem chtěl ukázat, že existuje cosi jako konkrétní odpovědnost za svůj vlastní život. Pokud chci po vládě, aby řešila mé osobní a existenční problémy, jsem vždy jednou nohou v totalitě. Sociální demokracie může své sliby splnit jen za cenu zvýšení daňové zátěže, tedy ekonomické stagnace. Bezplatné školství a zdravotnictví pro všechny jsme tu už měli. Autor těchto řádků si zhoubné následky socialistické zdravotní péče nese do dneška.

Vítězství Špidlovy sociální demokracie a vysoký počet hlasů pro KSČM nemusíme chápat jako tragedii. Je to však rozhodně výzva k bdělosti a ostražitosti. Pokud většina populace nechce nic než jistoty a bezpečí, ztratí svobodu. Nesmíme prostě dopustit, aby břicho zvítězilo nad duchem. Jak to ale udělat? Minulé vlády, především ty tzv. pravicové, se nám snažily vsugerovat, že politika se dá dělat jen v rámci politických stran. To je prosím pěkně sprostá lež. Politika se dá dělat mnoha jinými způsoby. Myslím, že zde se můžeme poučit z příkladu Spojených států.

V USA chodí k prezidentským volbám sotva polovina oprávněných voličů. Naštěstí politika se zde nerozhoduje jen s jejich pomocí. Dění v Americe ve velké míře záleží na dobrovolných organizacích, které jsou schopny mobilizovat vůli občanů a vytvářet politické tlaky. Jde tedy o to, čemu se říká občanská společnost. K občanské společnosti je ale nutná občanská angažovanost. Pokud tato není, nežijeme v demokracii. Takováto angažovanost má v sobě ohromný kreativní potenciál, který tvoří síť mezi jinak individualistickými občany.

Amerika nemá takovou sociální síť jako evropské země, nahrazují jí občanské organizace a církve, přesto jsou Američané schopni zorganizovat účinnou akci, když se jim něco nelíbí, anebo, když je třeba někomu pomoct. Jsem přesvědčen, že individualismus nemusí být nutně sobecký. Naopak individuální zaujatost pro problém třeba bezdomovců, ale i jakýkoliv jiný, je mohutnější síla než strnulý byrokratický státní aparát. I když se v současnosti zdá, že i v USA tohoto aktivismu ubývá, pořád jde o účinný prostředek "tvorby sociálního kapitálu."

Jak je tomu u nás? Rozhodně se hodně děje. Rozhodně by se ale mohlo dít mnohem více. Jde o to naučit se to, čemu se v Americe říká networking. Míní se tím vytváření sítí spřízněných lidí, kteří společně usilují o něco dobrého a rozdělují si práci mezi sebou. Toto se dá dělat a dělá v byznysu stejně jako v ochraně přírody, stejně jako v kontrole politické moci.

Je samozřejmé, že smysl nemají iniciativy jako Impuls 99 nebo Děkujeme, odejdete. Těmto iniciativám totiž chybí jasný a konkrétní cíl. Naopak velmi progresivně se jeví spojení některých iniciativ, které se snaží chránit přírodu s iniciativami občanů, kterých se to přímo týká, neboť žijí v místech, přímého ohrožení. Temelín nám budiž příkladem.

Toto vše není žádná nepolitická politika, ale součást reálné politiky. Před časem jsem napsal: "V situaci, kdy je v zásadě jedno, která strana vyhraje, je volební neúčast projevem osobní svobody a nezávislosti. Tento trend se ostatně objevuje všude na světě. Nezájem lidí o parlamentní volby nemusí nutně znamenat rezignaci a otupělost. Mnoha lidem, včetně autora těchto řádků, připadá normálnější reagovat vždy na konkrétní situaci bez navyklých šablon." Tento text sklidil značnou kritiku, nicméně poslední větu každý ignoroval. Tato věta je však ta nejdůležitější z celého textu. Připadá mi mnohem smysluplnější angažovat v konkrétních případech, bojovat za konkrétní věc než volit, protože by se to asi mělo, i když není s čím se ztotožnit.

Bylo by neprozíravé a taky trochu nefér hodnotit práci vlády, která ještě nevznikla. Nicméně některé skutečnosti už hodnotit lze. Třeba postoj celého současného establishmentu k tzv. Benešovým dekretům, k němuž se hlásí i Špidlova ČSSD, ale bohužel i většina národa. Nikomu přitom nedochází, že tyto dekrety poškodily i množství nevinných Čechů. Benešovými dekrety začalo ve skutečnosti komunistické bezpráví. Dekret o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech (tzv. velký retribuční dekret z 19.6. 1945) a dekret o trestání některých provinění proti národní cti (malý retribuční dekret) přinesly do naší země "revoluční spravedlnost", tedy hrubé porušování lidských a občanských práv. Šmahem byli odsouzení k tvrdým trestům skuteční i domnělí kolaboranti. Mnoho lidí si s jejich pomocí řešilo osobní účty.

28. října 1945 zahájilo svou činnost prozatímní Národní shromáždění. Toto prohlásilo za zákon veškeré dosud vydané prezidentské dekrety a zvláštním zákonem zaručilo beztrestnost těm, kteří se podíleli na poválečném bezpráví. V zákoně stálo: "Jednání, které by podle platných předpisů zakládalo soudně trestný čin, není trestné, došlo li k němu v době od 30. září 1938 do 28. října 1945 z důvodů boje o znovunabytí svobody Čechů a Slováků nebo bylo-li výrazem touhy po spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů."

Proč to vlastně píšu. Podle zprávy ČTK z pátku 28. 6 nevidí Vladimír Špidla možnost vyjednávat o požadavku rakouského kabinetu, aby Česká republika prohlásila dekrety za "mrtvé bezpráví". Dále Špidla uvedl, že vyvražďování národa, jakož i další kriminální činy nebyly nikdy po válce amnestovány(sic!).

Shrnu li to. Své rozhodnutí nejít letos k volbám pokládám za správné. Někdy je nutné vyjádřit svůj postoj jednoznačně bez kompromisů. Současné volby ukázaly, že jsou pouze čtyři etablované strany, přívěšek lidovců se jménem US-DEU nelze brát jako reálnou politickou sílu, která má šanci být zvolena. Žádná z nich nemá z výše popsaných důvodů mé sympatie. O to více ale cítím svou povinnost být ve střehu, sledovat jednání těchto stran a jejich vrcholových představitelů a upozorňovat na možné nepravosti. Takovéto jednání je bytostně politické, nikoliv projev rezignace.