Nejen u nás je potom demokracie více o pojmech a dojmech, než o faktech, konkrétních číslech a skutcích. Nejen u nás je demokracie o větších či možných schopnostech mágů vsugerovat davům svůj názor a o schopnostech jedinců odolat jejich manipulaci. Často se tak pohříchu nerozhoduje podle programů stran. Ty se konec konců vypracovávají jako povinný domácí úkol, mimořádný význam jim však nepřikládám.

Strany do nich po špetkách sypou a po hrstech hrnou od všeho něco, aby se zavděčily všem a nezapomněly na nic. Liší se (až na výjimky) pouze dávkováním. Občané si na to zvykli, a volí tak podle tváře, intonace řeči, střihu šatů, barvy kravaty, nejvíc ovšem podle toho, co by chtěli nejraději slyšet a kdo jim to nejšikovněji naservíroval.

Určité rozdíly na straně těchto příjemců samozřejmě existují. Třeba věk, pohlaví, vzdělání, zkušenosti, sociální situace, společenské postavení... Je toho prostě hodně, na co musí brát politik zřetel. To je společný úkol pro všechny, drobné nuance spočívají v tom, na kterou sociální skupinu se strany (jejich představitelé) prioritně zaměřují. Segmenty zájmů ani sociologické rozvrstvení nejsou nevyčerpatelné. Proto mají náskok ti, kdož přišli dříve a kdož se umí vemluvit lépe. Nezanedbatelnou roli hraje schopnost empatie a schopnost přizpůsobení. V tomto duchu následuje můj pohled a vnímání uplatňovaných metod (grifů) a zaměření cíle - v pořadí, v jakém strany skončily ve volbách.

Sociální demokracie měla úlohu relativně snadnější, protože větší část populace se nenachází v záviděníhodné situaci. Kromě toho, permanentní nespokojenost s vlastním osudem je mnoha lidem imanentní. A ještě navíc, historicky profláknutí ochránci utlačovaných jsou na indexu, jejich akceschopnost je téměř nulová. Za tohoto stavu heslo "Jsme na Vaší straně" je dobře slyšitelné těmi, kterým k uspokojení stačí pocit, že někdo "o nich" ví, že "za ně" někdo bude bojovat proti těm, kteří jim jejich bídu "způsobili". Stačí jim toto mámení a rádi přehlížejí, že žádné minulé sliby o snížení nezaměstnanosti a vysokých důchodech (etc.) se nenaplnily, že dokonce mnohé konkrétní kroky působily spíše kontraproduktivně.

Může jim být paradoxně sympatické i to, že Špidlovy verbální schopnosti a celkový výraz jsou málo přesvědčivé, ne-li podprůměrné (jako jim dosud nevadila obhroublost Zemanova, protože ji rovněž vnímali jako drsný a neohrožený boj za jejich práva). V tom se s ním téměř identifikují, dává jim to naději, že v demokracii se může uplatnit i ten, kdo nemá ideální předpoklady pro politiku, ale s prostým lidem (národem) to myslí dobře.

Vladimír Špidla je dost inteligentní, aby si své nedostatky (zvláště po Zemanovi jsou silně patrné) uvědomoval. Daří se mu je potlačit obrazem pilného a činorodého člověka, který pracuje od "nevidím do nevidím" (distinguovaný nepijan). Úmorná práce je přeci údělem těch, které hájí!

Často je také v televizi k vidění, jak shrbeně kráčí pod tíhou akt, zaklesnutých v podpaží a tašky nadité k prasknutí v druhé ruce. Obraz mučedníka, beroucího na sebe těžký kříž chudých, opomíjených, osudem pronásledovaných.

Divákům jaksi uniká, že v tisících lejstrech se nedá v průběhu nejrůznějších jednání racionálně ani listovat. U nekritických obdivovatelů tak nenápadně dochází ke glorifikaci pracovitosti jako málem nejdůležitější lidské vlastnosti, i když je všeobecně známo, že množství práce (šanonů) není synonymem pro produktivitu (znalosti).

ODS - samozřejmě - prvořadě cílí na úplně jinou vrstvu, činí tak tvrdošíjně stále stejně stylem, který se už dávno přežil. Šéf strany ho změnit nechce, možná ani nedokáže. Image Děda Vševěda mu přestalo slušet před drahným časem, jemu to ještě nedochází.

Titul profesora, snadno získaný na počátku devadesátých let, s nímž s takovou oblibou rád šermuje, je postupem doby vnímán a používán více v pejorativních souvislostech a stále méně je chápan jako pozitivum.

Pro mnohé to svědčí o pevném zakotvení v socialistické minulosti, kdy akademické tituly požívaly vážnosti, mnohdy větší, než si ve skutečnosti zasloužily. V průběhu diskusí i nadále poukazuje na své mimořádné znalosti ekonomických tajů (téměř infantilně se jich dovolává) a na mnoho dalších příbuzných i nepříbuzných vědních oborů ("Chcete-li, budeme se bavit o tom nebo onom, ale je to téma na mnoho hodin."), nikdy ale žádné konkrétní znalosti neprezentuje ani neprokazuje, což se projevilo i v řídící praxi. V tomto se mu (rovněž), mimochodem, podobá i současný šéf ČSSD, který také rád argumentuje větami typu: "Mýlíte se, ale o tom teď nemá význam se bavit."

Obecně je rétorika ODS zaměřena více na "bohaté," tady tedy v přímé kontradikci s deklaracemi KSČM a ČSSD (které se navíc daří mýty o geniálními schopnostmi obdařených manažerech úspěšně rozptylovat). V mnoha ohledech to zavání elitářstvím, což se naprosto nesmyslně projevuje i v útocích na střední vrstvu (vymezování se, hledání nepřítele), protože na tapetě bývají čas od času (státní) úředníci. Nedávno jsem slyšel názor jednoho takového: "Než Klause, budu volit raději Špidlu. Klaus mě chce zrušit ministerstvo, Špidla slibuje definitivu."

Zde vyniká rozdíl v taktice ODS a ČSSD. Špidla dokáže pokorně (slovy) sestoupit mezi nižší příjmové skupiny (a slíbit cokoli), Klaus nedokáže hovořit bez povýšenosti, většinou se neubrání mentorování, co se mělo a nemělo, kdyby individuum mělo pod čepicí. (Neříkám kdo a co je lepší, snažím se jen o poznámky, pátrající po důvodech výsledku voleb.)

Bohatých ovšem není tolik, aby to stačilo, proto se hledá ještě něco, co vnímají všichni. Proto boj za národní zájmy (pochybnosti o EU, neměnnost Benešových dekretů, dokonce i asijští stánkaři).

Vyvolání pocitu ohrožení (vytvoření obrazu nepřítele) a ujištění o schopnosti ubránit občany je často doplňováno důsledným dovoláním se a ochranou pravicových zájmů. Tato negativní kampaň nerozhodnuté voliče málo zaujme.

Jednoduše jí nevěří, protože praktické uskutečňovaní, před volbami avizovaných kroků proti antagonistickým protivníkům, se po jejich skončení zvrtlo v kolaboraci s "nepřítelem". Rovněž tak slibovaná rázná pravicová opatření po volbách obyčejně vyšuměla, nahradilo je zpravidla bombasticky orámované váhání (couvání). Proč by tedy voliči (těkající) měli dát Klausovi (nikoli ODS!) hlas, jako hrázi socialismu? To raději nikomu...

Komunisté jednoznačně získali, a vypadá to, že i v přímých hlasech - na úkor všech stran. Těžko se hned teď snesou všechny podstatné důvody, nad tím by se měli zamyslet především představitelé a členové ostatních politických subjektů.

Jsem přesvědčen, že na rozdíl od ostatních stran, u komunistů nehrají zvláštní roli osobnosti. S výjimkou Ransdorfa mne nepřesvědčují o ničem zvláštním. Podle mého názoru také, pominu-li tvrdé jádro (o jehož složení "staří - mladí" neumím spekulovat), šlo o aktivní demonstraci (varování) vůči ostatním parlamentním stranám. Aktivní z více důvodů: sama kampaň komunistů byla aktivní málo, spíše stereotypní, více úsporná. Mohla skutečně oslovit jen skupinu nostalgickou, nebo skupinu mladých, s komunismem nemajících praktické zkušenosti.

Neortodoxní, kteří dali přesto své hlasy KSČM, si museli vesměs logicky uvědomovat, že volbou komunistů, udržovaných v izolaci, nemohou prakticky nic změnit, jen vyslat signál.

Jestliže jim přiznáme tuto logiku, tak jim určitě také docházelo, že hlásání a praktické směřování předsedy ČSSD není o mnoho méně levicové než u KSČM. Přesto dali přednost Grebeníčkovi před Špidlou. Někteří tím mohou ovšem naznačovat i to, že tichá spolupráce ČSSD a KSČM je jim méně sympatická než zřetelné vyprofilování politického spektra.

Přiznám se, že by mi takový stav (včetně sloučení ODS s US do jedné strany pod úplně jiným názvem) také více vyhovoval, neboť KSČM (vzhledem k jejímu chování v Parlamentu, kde ad hoc spolupracuje se všemi a všichni toho využívají) nevnímám tak démonicky jako někteří. Zároveň však jednoznačně věřím, že nyní k tomu nedojde a Vladimír Špidla dodrží svůj předvolební slib. Karty byly pro volby rozdány za určité konfigurace a její nerespektování by nyní bylo (ze strany ČSSD) více než nekorektní. Může však přijít čas, kdy to bude hodně obtížné a pokušení tudíž velké.

Koalice velmi rychle ztlumila naděje jí vzbuzené, stávala se stále méně důvěryhodnou. Rozpor mezi ustavujícími proklamacemi a skutečným vývojem (jednáním) se do postojů voličů rasantně promítal. Zde byl mimořádně aktivním katalyzátorem zejména Cyril Svoboda. Z čistě matematického hlediska byla ztráta voličského potenciálu ODA (jak volby prokázaly) naprosto zanedbatelná. Zničující byla ovšem ztráta kreditu celého uskupení - zoufalý nedostatek vnitřní soudržnosti se nedal přehlédnout. Pokud Svoboda sázel na ocenění charakterního gesta (proč nevěřit, že právě o ně šlo) byl bláhový a špatně odhadl voličskou obec. Průměrný volič nerad mění názor, a překotné, permanentní metamorfózy jej znervózňují. Nakonec se podařilo jen velmi oslabit US. V tomto případě ne každý je ochoten uvěřit, že o to mu nešlo.

Tato, dnes už téměř marginální součást koalice velmi irituje levicově zaměřené voliče presentací vyhraněných názorů, které by však bylo možné označit za autenticky pravicové. Ačkoli neupírám Haně Marvanové konzistenci v názorech ani ženský šarm, tak se domnívám, že v očích příznivců samotné US její zvolení do čela strany (byť jde o jedinou ženu v této funkci) nebylo přijímáno bezvýhradně.

Její projev není "ustálený" a občas je doprovázen emocemi (na Petru Buzkovou však nemá). Vladimír Mlynář (u něhož se potvrzuje, že absence vysokoškolského vzdělání není v politice handicapem), její soupeř ze stranických voleb, má projev výraznější, nechybí mu kultivované vystupování, moderní styl a působí méně konfrontačně.

Podobný pohled mohli zaujímat i nerozhodnutí.Protože jsem patřil mezi ty více znechucené, volil jsem "mimo", a tak mne potěšilo, že jsem zdaleka nebyl sám a dvě z dalších stran dosáhly alespoň na příspěvek. Memento pro rutinéry je to určitě, obávám se však, že se brzy "otřepou". Příkladem budiž postoj třeba Václava Klause, který sice uznává, že "rozhodli voliči", ale zároveň dodává "že nechápe, jak...". Proto připomínám, že sociální demokraté dostali nejvíc hlasů, ale pořád se více jak 80 % oprávněných pro ně, tak či onak, nevyslovilo.

Co dál?

To se uvidí, ať se v tom porýpají skuteční odborníci. Vladimír Špidla to určitě nebude mít lehké, ať už sám mezi svými, nebo s koaličními partnery. Odborníci téměř žádní, starostí hodně. Uvidíme, jak se mu podaří dokázat, že blaho pracujících a důchodců je mu milejší než třeba Gripeny, které nám, kromě výrobců, nikdo nenutí. Že favorizuje respekt k právu před obcházením právních předpisů, třeba zadáváním (státních) zakázek bez výběrového řízení. Že chápe jako prioritu vytváření pracovních příležitostí před okázalým, ale stejně nedostatečným, zvyšováním podpory v nezaměstnanosti.

Popřejme mu (i nám) k tomu: "Hodně štěstí."