Každý musí Bushovi přiznat, že se mu podařilo z katastrofy vytvořit celonárodní jednotu. Nezkušený a nezralý prezident udělal velmi dobře, když se obklopil lidmi, kteří měli tři nesmírně významné vlastnosti. Zaprvé - jsou zkušení - a v některých případech velmi silně. Donald Rumsfeld a Dick Cheney byli v hluboké minulosti šéfem armádního štábu za vlády prezidenta Forda. Rumsfeld byl tehdy pak ministrem obrany, jímž je i dnes. Cheney byl ve vládě za prvního prezidenta Bushe, kdy byl Colin Powell šéfem spojených armádních štábů. A nesmíme zapomínat na nejzkušenějšího poradce - prezidentova otce.

Zadruhé, členové Bushovy vlády si jsou navzájem sympatičtí - anebo si alespoň projevují respekt. Tradiční nenávist mezi Pentagonem a americkým ministerstvem zahraničních věcí byla zvládnuta. Podle jedné interpretace prý dokonce využil Rumsfeld Powellovy vojenské odbornosti při útoku na generály.

Třetí věc je snad nejdůležitější. Nikdo mimo nejužší kruh vládních představitelů neví, kdo zastává jaký názor a kdo prosazuje jakou politiku. Utajování je důsledkem zkušeností vládního týmu a vzájemného respektu. Tito lidé se nesvěřují tisku. Novináři mají možnost hovořit jen s Ari Fleischerem, prezidentským mluvčím, jehož dlouhé tiskové konference, vysílané televizí, jsou tak mlhavé jako dramata Samuela Becketta.

Prezidenti musejí mít štěstí na nepřítele a musejí si umět vybírat i přátele. V Osamovi bin Ladenovi má Bush cíl, který mu nabízí až zázračnou jednoduchost. Afghánská válka je nesmírně technicky složitá, ale složitá rozhodnutí jsou vojenská. Bush jako politik se nedostal do situace, kdy by byl ostře kritizován za rozhodnutí jakéhokoliv druhu, jaká zničila Lyndona Johnsona ohledně Vietnamu a Jimmyho Cartera ohledně Íránu.

Prezident Bush se nepodílí na žádném složitém intelektuálním úsilí. Nesnaží se argumentem vyhrát debatu. Argumenty v jeho mysli jsou nesmírně jednoduché: dobro proti zlu. A tyhle jednoduchosti dokáže velmi dobře veřejně vyjadřovat. Občas - poslední dobou jen zřídka - pronikne otázka prezidentovým brněním a ukáže se naprosto jasně, že je ten člověk nevědomý primitiv. Minulý měsíc to dokázal jeden středoškolský student v Texasu, když položil Bushovi složitou otázku ohledně jaderných zbraní: minulý týden to učinilo osmileté dítě, kdy upozornilo na pozoruhodný případ zkreslení prvotní Bushovy reakce na útoky z 11. září. Ronald Reagan míval ve zvyku nad takovýmito trapnými okamžiky pokrčit rameny - v současnosti se tyto ztrapňující incidenty skoro vůbec nedostanou do amerických sdělovacích prostředků.

Bylo také učiněno rozhodnutí, že má být prezident spojován jen s dobrými zprávami a minulý měsíc, kdy se zdálo, že válka pokračuje neuspokojivě, vystupoval Bush na veřejnosti jen málo. Je to prezidentský styl známý z Reaganovy éry, až na jeden podstatný rozdíl: Reagan nemohl provádět řádnou zahraniční politiku, protože mezi ministerstvem zahraničí a Pentagonem zuřila válka a on nedokázal rozhodnout, kdo z nich má pravdu. Bush to rozhodnout dokáže.

Minulý týden Bush dokonce uvedl, že nelituje ani jedné věci, kterou učinil za poslední tři měsíce. Jenže tohle je člověk, který jako guvernér Texasu popravil 152 lidí (ano, někteří z nich byli vinni) a absolutně mu to nevadilo. Američtí prezidenti, kteří mají přístup, ignorující složité podrobnosti, se často stávají terčem pohrdání, zejména z levice. Avšak vládnout tak, že prezident ignoruje složité podrobnosti, je pro Ameriku atraktivní. "Osobně se domnívám, že není moc dobré, když je vedoucí politický představitel příliš složitá osobnost," řekl minulý týden Roy Blunt, loajalistický republikánský kongresman, "a v krizi zvlášť je to kontraproduktivní."

Někteří pozorovatelé pořád tvrdí, že Bush je prázdná nádoba a že všechna klíčová rozhodnutí činí Cheney. To nezní přesvědčivě.

Mezi Bushem a Reaganem je ještě jeden podstatný rozdíl. "Bushova vláda není ideologická tak, jak byla Reaganova vláda ideologická," konstatuje editor časopisu The New Republic. "Bush je ideologicky motivován jen potud, pokud jde o regulaci a o snižování daní. V jiných otázkách jsou tito lidé politiky, nikoliv ideology. Viz například jejich kompromisní postoj ohledně výzkumu kmenových buněk. O potraty ztratili zájem. V podstatě přijali politiku pozitivní diskriminace. Hledají všude lidi hispánského původu, které chtějí včlenit do vlády a do Republikánské strany. "

Bushova vláda je první vládou v americké historii, v níž jsou mezi pěti nejvlivnějšími jejími členy dva neběloši - Powell a Ricová. A prezidentu Bushovi se také podařilo zahrnout arabskou komunitu, žijící ve Spojených státech, do nynějšího celoamerického nacionalismu.

Jsou to paradoxy, protože tato nynější americká vláda je inspirována tou nejextrémnější americkou pravicí. Jako člen Kongresu byl Cheney proti propuštění Nelsona Mandely z vězení a také proti zavedení Zákona o ohrožených přírodních druzích. John Ashcroft, generální prokurátor, byl považován za takového extremistu, že ho někteří jeho čelní kolegové v Senátu téměř odmítli potvrdit v jeho funkci.

Asi je přesnější konstatovat, že Bushova vláda je inspirována ideologicky, ale nikoliv v umanutém slova smyslu. Ostatní aktuální politické otázky za poslední tři měsíce nezmizely: raketová obrana, daňové úlevy pro bohaté, těžba ropy na Aljašce, odmítání ekologické dohody z Kjóta, nezájem o znepokojení jiných zemí. Normální politika však byla suspendována, a tak je lehčí rozhodnutí v těchto věcech realizovat, bez veřejného dohledu.

A Bushův tým je skutečně přesvědčen, že jeho členové mají ve všem pravdu. Bush dává přednost lidem, kteří ho obdivují, před rovnými spojenci,

Vládci v USA jsou i nadále přesně tak unilateralističtí, jak byli před třemi měsíci. Nikomu mimo zaměstnanců ministerstva zahraničních věcí to v Americe nevadí.

Zajímavé je, že většinu svých dalších politických cílů neprosazuje Bushova vláda nijak naléhavě. Svému týmu pro domácí politiku Bush sdělil, aby prostě dělali svou práci dál jako normálně, ale vypadá to, jako by se o domácí politiku Bílý dům vlastně ani moc nezajímal. Bush, jako většina Republikánů, byl proti převedení bezpečnostních opatření na letištích pod federální správu (což znamená jejich znárodnění), ale pouze řekl Kongresu, ať schválí nějaký plán a on ho podepíše. Kongres plán schválil: bezpečnostní opatření budou federalizována, a tedy znárodněna.

Ano, Bushův tým chce prosadit velké snížení daní pro korporace, ale zřejmě nikoliv tak silně, aby překonal opozici. Co se týče tajných vojenských tribunálů (které vyvolávají větší protesty v Evropě než v USA), lze cítit, že zdrojem tohoto rozhodnutí je pragmatismus a snaha zabránit tomu, aby se proces s bin Ladenem stal simpsonovským cirkusem.

Zajímavý je také pozoruhodný solipsismus Bushovy vlády. V útocích z 11. září nezahynul žádný čelný politik, jen množství obyčejných lidí. Avšak neustále se dovídáme o tom, jakému obrovskému nebezpečí čelí americký prezident. Bushův původní útěk do Nebrasky dne 11. 9. nebyl zrovna ukázkou odvahy. Bezpečnostní opatření na obranu vedoucích amerických politiků jsou daleko rozsáhlejší než všeobecná bezpečnostní opatření v Americe. Dosud to v USA nikdo veřejně nekritizuje.

Ivo Daalder vidí vznik určitého problému: "Lidi chtějí udělat něco pro svou zemi, něco, co není absurdně nacionalistické. Bush to nechápe. Vylíčil obraz války, která bude trvat léta, ne-li desetiletí, která bude vyžadovat oběti od vojáků, ale nikoliv od občanů. Nevytvořil žádnou vizi. Jen na lidi apeloval, aby normálně dál nakupovali."

Možná lze nejlépe pochopit Bushe a jeho společníky, pokud se pokusíme porozumět tomu, proč jsou ve funkcích. Býval by Bush usiloval o prezidentský úřad - a získal ho - kdyby to neměl v rodině? Jsou Cheney, Rumsfeld, Powell u moci, protože chtějí něčeho konkrétního dosáhnout, anebo prostě jen proto, že velitelství a vládnutí je jejich profesí? 11. září poskytl této americké vládě vizi a cíl. Předtím žádný neměla, kromě toho, že vládnout celé Americe je lepší než vládnout jen Texasu.