"Toto je útok na civilizaci/ demokracii."

"Jsme si jasně vědomi své zodpovědnosti před dějinami ... Na tyto útoky budeme reagovat a zbavíme svět zla."

"Půjde o monumentální bitvu dobra se zlem a dobro zvítězí."

"Kdo nejde s námi, jde proti nám". "Ten, kdo se nepřipojí k nám, podporuje teroristy."

"Musíme rozdrtit síly zla."

V padesátých letech zůstala tato rétorická válka, na štěstí pro nás, "studenou" a až na malé výjimky nepřerostla do horké fáze. Budování komunistické utopie však vedlo téměř v polovině Evropy k nastolení totalitarianismu a k ekonomické devastaci. Spojené státy a druhá polovina Evropy se totalitárním tlakům víceméně ubránily a dosáhly díky tomu nesmírného rozkvětu a prosperity a mohly poskytnout svému obyvatelstvu nebývalou míru osobní svobody. Demokratický model uspořádání společnosti triumfoval a pro obyvatele rozpadajícího se komunistického systému byl zdrojem naděje.

"Horká" válka s terorismem, kterou vedou v současné době Spojené státy, však vytvořila téměř hysterickou atmosféru trvalého ohrožení, jež vedla k překvapivé ochotě většiny Američanů obětovat mnoho ze svých až doposud nedotknutelných a téměř posvátných osobních svobod v iluzorní naději, že si tím zajistí bezpečnost. Toto je velmi znepokojující. Já mám sice více než skeptický postoj k sebeuspokojivým klišé typu "zářivý maják svobody" (the freedom's brightest beacon), "poslední bašta svobody" (the ultimate bastion of freedom) apod. (z úst amerických politiků), ale zároveň nepochybuji o tom, že pokud dojde k radikálnímu omezení osobních svobod ve Spojených státech, jediné super- nebo dokonce hypervelmoci, zaplatíme za to nepřijatelnou cenu všichni.

Titul tohoto příspěvku jsem si vypůjčil od slovenského autora Dominika Tatarky, jehož vynikající miniromán-perzifláž Démon súhlasu (1956) byla patrně prvním významnějším literárním dílkem na území tehdejší ČSR, které si trouflo důrazněji satirizovat totalitní praktiky tehdejšího režimu. Démon súhlasu sumarizuje brilantně v groteskně-absurdním světle jeden ze základních mechanismů totalitního ovládání intelektuálů - nastolení totální konformity.

V zájmu dosažení naprosté jednoty a ve jménu vyššího principu jsou lidově demokratičtí spisovatelé indoktrinováni a, pokud je to nutné, přinuceni k tomu, aby nevyjadřovali názory, které se liší od oficiální stranické linie. Jako členové strany mají povinnost vyslovit veřejně souhlas s tím, co je jim předkládáno, i tehdy, když osobně a soukromě s něčím nesouhlasí. Jde o jejich zodpovědnost před dějinami. Praxe neustálého souhlasení vede postupně k vytvoření pavlovovského souhlasícího podmíněného reflexu. Postoje je třeba zaujímat v souladě s příslušnou 'točkou zrenia', na kterou se staví vedení. 'Točkou' se to nazývá proto, "že sa na nej dá stočiť raz tak a raz opačne ako na točnom čape".

Souhlasit je možno různým způsobem. Někteří souhlasí mlčky nebo přikyvováním, ale to nestačí; je třeba souhlasit nadšeně, náruživě, vášnivě, zaníceně, svatě, zásadově, nesmiřitelně, až gravitačně. Lidé se stanou součástí souhlasící mašinérie. Souhlasí a k souhlasu nabádají náruživě jeden druhého. Jakmile se dostanou na šikmou plochu souhlasu, dostaví se naprostá přítrž vzájemného souhlasu, lavina souhlasu, které nelze vzdorovat. Souhlasí se se vším "až do úplného zblbnutia".

Hlavním principem, kterým se spisovatelé musí řídit, je "spoléhať sa a súhlasiť". Ze skromnosti a poslušnosti nezkoumají správnost tezí, které mají odsouhlasit. Pokud si někdo dovolí vznést proti tomuto postupu jakékoliv námitky, je přísně potrestán. Fakta nejsou omluvou a nesmějí stát v cestě povinnosti souhlasit, jak si to zkusil na vlastní kůži Bartolomej Boleráz, hlavní hrdina novelety.

Když jednou přinesl své přítelkyni kytičku z lidově-demokratických velkokultur, všiml si zklamaně, že k ní ani nepřivoněla, a že se z ní vůbec neraduje. Přítelkyně mu vysvětlila, že by měl vědět, že fialky z velkokultur už dávno nevoní. Když si na to hrdina posléze postěžuje svým soudruhům, dostane se do potíží. Je předvolán před výbor ideové organizace a je mu vysvětleno, že fialky z lidovědemokratických velkokultur voní ze zásady a z vyššího principu, i kdyby nevoněly a je vyzván, aby veřejně odvolal své nihilistické a individualistické názory, protože takové pomluvy by mohly ohrozit morální a politickou jednotu země a její akceschopnost v boji proti nepřátelům. Když to odmítne, je označen za zrádce a nepřítele lidu.

V Československu bylo v raných fázích komunistické totality dosaženo souhlasu obyvatelstva (tj. došlo k jeho podrobení) nátlakem, i přes to, že se těsně po válce komunistická ideologie těšila dosti značné podpoře. Diktatura však byla lidem vnucena totalitárním režimem, který byl v područí cizí mocnosti.

Spojené státy podlehly po tragických teroristických útocích zcela jinému 'démonu souhlasu' - jde o velkou míru konformity, které se Američané podřizují víceméně dobrovolně, anebo pod tlakem svých spoluobčanů a konformních médií. Tato konformita je přitom vnucována i obyvatelům mnoha jiných zemí gravitační sílou mocenského vlivu USA.

Sebevražedné teroristické útoky byly hrůzným zločinem spáchaným na Americe. Šlo o nesmírnou tragedii, a je proto pochopitelné, že jsou Američané pobouřeni a traumatizováni. Ostatní svět je rovněž šokován. Dramatičnost těchto zločinů a jejich symbolická a vizuální (a televizuální) povaha zapůsobila devastujícím způsobem na americké psýché. Amerika je stále ještě ve stavu traumatického šoku. Intenzita a hloubka citových prožitků, které byly s touto tragedií spojeny, však dovolila politikům a médiím nestydatě zneužít tyto upřímné emoce k manipulaci traumatizovaného obyvatelstva.

Nepřetržité a neodbytné opakování záběrů ukazujících náraz letadel do věží obchodního centra a jejich spektakulární zřícení, jako by to byly domečky z karet, nevkusně dotěravé poukazování na žal rodin obětí útoku a úmyslné a opakované zdůrazňování tragických a hrdinných příběhů rozpoutalo doslova válečnou hysterii a vedlo k volání po pomstě. A president Bush obyvatelstvo nezklamal. Okamžitě charakterizoval útok jako "act of war" (nepřátelský akt rovnající se vyhlášení války) a slíbil odvetu. Neměl však k dispozici žádného 'statického' nepřítele, kterého by mohl zdevastovat bombardováním. Starý model 'centralizovaného' nepřítele - státu ("whose ass could be kicked"), kterému by bylo možno dát řádně za vyučenou a vyhlásit vítězství - zde nebylo možno aplikovat. Šlo o nepřítele, kterého je těžko definovat, a který je rozptýlen a potenciálně přítomen prakticky ve všech zemích světa. Za nejpravděpodobnějšího viníka byl označen Osama bin Laden a jeho teroristická organizace Al-Qaeda. Byla vyhlášena válka terorismu jako takovému (ale nikoliv formálně některé konkrétní zemi). Jde zároveň o válku v metaforickém slova smyslu (podobnou "válce proti drogám/ rakovině/ bídě/ AIDSu" apod.) a o válku nemetaforickou proti režimům, které jsou obviněny z podpory terorismu (nikoli však řádně vyhlášenou a schválenou kongresem). Celému světu se dostalo varování, že půjde o dlouhotrvající válečnou kampaň, o kampaň, která možná nikdy neskončí.

Jestřábům americké politické scény, mocným korporativním lobby spolu s NATO, kteří zoufale usilovali o návrat studené války v té či oné podobě (např. v podobě nedávného vražedného bombardování Jugoslávie), se tak dostalo dokonalého zadostiučinění. Nová forma bývalé studené války jim doslova padla do klína "with a vengeance" (v abnormální míře). Amerika vstoupila do orwelliánské "permanent war for permanent peace" (permanentní války s cílem dosažení trvalého míru).

George Orwell nás na nebezpečí takovéto amorfní války s cílem nastolení diktatury a jejího udržování u moci upozornil ve svém díle "1984". 'Velký bratr' věděl, že masy prolétů se dají nejlépe ovládat, když jsou udržovány ve stavu konstantní paranoie; proléti musí věřit, že je nepřítel všude kolem nich (ubiquitous) (srov. komunistické "nepřítel nikdy nespí"), že se stále přibližuje a že jim stále hrozí novými útoky.

Orwellovská varování ministra spravedlnosti, Johna Ashcrofta, ('generic terror threat' - nespecifické nebezpečí teroristického útoku, 'specific but vague and credible terror threat' - specifické, ale vágní a věrohodné nebezpečí teroristického útoku') jsou vyhlašována málem tak pravidelně jako hlášení o stavu vody na českých tocích. Obyvatelstvo Ameriky se tak udržuje ve stavu konstantního strachu, aby si náhodou nepovšimlo, že je zbavováno svých základních svobod.

Jen tento kontext vybičovaných emocí, strachu a paniky nám může pomoci vysvětlit celonárodní příval patriotismu (který je spíše nacionalismem) a ochotu většiny amerického obyvatelstva dát svému prezidentovi absolutně drakonické pravomoci k jakémukoliv vojenskému zásahu, který považuje za vhodný a zároveň ochotu vzdát se svých základních svobod v naději, že se tím zvýší jejich bezpečnost.

Motem je v podstatě "důvěřovat a souhlasit" jako v Tatarkově persiflážním minirománu. To se projevilo např. ve výzkumu o důvěře v média, který měl následující výsledky: po 11/9 - 89% (navzdory hrozivé manipulaci emocí obyvatelstva), uprostřed října - 74% (po zahájení války), koncem listopadu - 43% - důvěra se snížila paradoxně ne proto, že by média nekonala svou povinnost nezávisle informovat obyvatelstvo, ale proto, že se začaly objevovat otevřené kritiky některých drakonických legislativních opatření. Obyvatelstvo je uraženo kritikou vlády. Vláda se těší největší podpoře od roku 1968 - 64% obyvatelstva jí plně důvěřuje.

Americký president, který byl až do 11/9 terčem vtipů, dostává znenadání více než devadesátiprocentní podporu obyvatelstva, aniž by si to nějak něčím zasloužil, kromě toho, že používá ostrá slova při zmínkách o nepříteli ('we'll get him alive or dead" - dostaneme ho živého či mrtvého). Ze dne na den se stává z terče vtipů státníkem par excellence. Nedivil bych se, kdyby ho vyhlásili za svatého. Tyto obdivné statistiky se nijak výrazně nezměnily ani po třech měsících válečné kampaně - stále si udržuje více než 85% podpory obyvatelstva, i přesto, že se v hlavních médiích objevily dosti silné pochyby o útoku vlády na občanské svobody. Ti, kteří kritizují presidenta, jsou považováni ze nedostatečně vlastenecké a mnoho Američanů je považuje za zrádce. Americká vláda a CIA/ FBI, jež tak spektakulárně zklamaly při ochraně obyvatelstva před teroristy, dostávají od obyvatelstva 'bianko šek' (carte blanche) na to, aby udělaly jakékoliv kroky, které obyvatelstvu poskytne ochranu před terorismem doma i v zahraničí.

Politikové se přes noc změnili málem na idoly. Někde jsem četl, že když nedávno projížděla kolona aut s víceprezidentem Cheyneym ulicemi Washingtonu, motoristé zastavili, vystoupili z aut a tleskali mu. Stejní lidé, kteří zcela určitě většinou hlasovali před necelým rokem pro levičáckého Al Gora a kteří ještě donedávna tvrdili, že Bush/ Cheyney připravili dvojici Gore/ Lieberman o vítězství podvodným způsobem. V jiném článku se za normálních okolností zcela rozumná a inteligentní žurnalistka se zmiňuje beze stopy ironie o tom, jak její přítelkyně začaly obdivovat opět mužnost a jak absolutně zbožňují ministra obrany Donalda Rumsfelda. Donald Rumsfeld jako idol a lamač ženských srdcí? - a já jsem si myslel, že v tomto ohledu už nemám ve svém seniorském věku šanci (šlo sice o dámu kolem padesátky, ale i tak!).

V jednom projevu brzy po 11/9 citoval president Bush pochvalně z dopisu devítileté holčičky, jejíž otec je voják:

"I když bych nechtěla, aby musel jít můj otec do války, jsem ochotna Vám ho dát" ("As much as I don't want my dad to fight, I'm willing to give him to you").

(Málem jako Josifu Vissarionovičovi)

Když si troufl televizní moderátor Bill Maher tvrdit, že teroristy sebevrahy nelze dost dobře označit za zbabělce, zvedla se tak obrovská vlna protestů, že se musel veřejně omluvit a jeho program nazvaný "Politically Incorrect" byl zrušen. Řada velkých firem zrušila se stanicí smlouvy na inzerci. Ari Fleischer, mluvčí Bílého domu, prohlásil, že "v dnešní době si musí dávat pozor na jazyk". Dodal k tomu ještě, že nejde o žádnou cenzuru, ale o to, co chce samotný lid (because of what the people themselves want).

Lidé v mém věku si jistě pamatují na neustálé banální a otřepané fráze o našem "lidu", o jeho přáních a výdobytcích atd. v raných fázích komunismu. Člověk se ráno probudil, pustil si rádio a dostalo se mu každodenního půlhodinového poučení o tom, jak československý lid stále bdí a jak nepřítel nikdy nespí.

Smutné ale je, že Ali Fleischer asi není daleko od pravdy. Nedávný výzkum veřejného mínění (koncem listopadu) naznačil, že 7 z 10 Američanů souhlasí "very or somewhat strongly" (velmi nebo do značné míry) s tím, aby vláda kontrolovala média. Další výzkum (Pew Center Poll) ukázal, že 59% respondentů doporučuje větší míru vojenské kontroly médií nad reportážemi o válce.

V průzkumu, uskutečněném 13. 9. stanicí ABC spolu s Washington Post prohlásilo 92% respondentů, že by podpořili 'nové zákony', které by usnadnily FBI a jiných úřadům vyšetřovat lidi, kteří jsou podezřelí, že mají něco společného s terorismem. V jiném průzkumu (CBS + New York Times - 13. 9.) souhlasilo 74% respondentů s tezí, že se budou musit Američané vzdát některých svých osobních svobod, aby tím pomohli lépe bránit zemi před teroristickými útoky. Téměř 40% respondentů bylo dokonce ochotno dovolit vládním institucím monitorovat pravidelně jejich telefonní rozhovory a elektronickou poštu.

V několika výzkumech souhlasilo 90 - 96% Američanů s útokem na Afghánistán, aniž by se snažili zjistit, jaké to bude mít následky. Překvapivých 58% se plně stavělo za vojenský zásah i v případě, když to bude mít za následek smrt mnoha tisíců nevinných civilistů. Simon Jenkins, komentátor londýnských Timesů, k tomu kousavě podotýká:

"Nešlo o šílené Vikingy. Takto reagovali vzdělaní a kultivovaní Američané, kteří mají doma telefon. Většina z nich se považuje patrně za křesťany."

Ještě impozantnější jsou výsledky bujarého souhlasení při hlasování v legislativních orgánech USA. Naznačují stupeň akceschopné demopublikánské jednoty ("V jednotě je síla!"), které lze za normálních okolností dosáhnout jen v totalitních režimech. 18/9 schválil kongres poměrem 420-1 rezoluci, která dává prezidentovi volnou ruku pro odvetné akce. Barbaře Lee, která hlasovala proti, bylo posléze vyhrožováno smrtí a musela si pořídit osobního strážce. Na začátku října schválil legislativní výbor sněmovny reprezentantů jednohlasně (36-0) balíček represivních opatření, o která žádal president Bush ve jménu boje proti terorismu. Senát schválil podobnou předlohu zákona 96-1.

Oba zákony mají orwelliánské názvy. První se jmenuje "Provide Appropriate Tools Required to Intercept and Obstruct Terrorism Act of 2001" (Zákon 2001 poskytující vhodné nástroje potřebné k znemožňování a omezování terorismu). Tento název, který vypadá jako ohavný slepenec slov, byl ve skutečnosti promyšleně a pečlivě utkán (spun) tak, abychom dostali eminentně atraktivní akronymum 'PATRIOT' - které má perverzně naznačovat, že je od amerických lidí patriotické dát vládě a policii větší pravomoci k tomu, aby mohly více zasahovat do jejich soukromí. Senátní předloha má název "Uniting and Strengthening America Act" (Zákon, který sjednocuje a posiluje Ameriku). Jeho akronymum je 'USA'.

Oba byly naprosto nedemokraticky 'prohnány' schvalovacím řízením. 372-stránkový dokument byl předložen ve stejném dni, kdy měl být schválen. Členové Kongresu neměli realistickou šanci text zákona alespoň zběžně přečíst. I přesto byl schválen (pod názvem "USA PATRIOT ACT 2001") s kunderovsky 'nepředstavitelnou lehkostí' vlasteneckého zápalu 455 hlasy. 67 disidentů, kteří se odmítli podrobit legislativnímu chvatu, bylo obviněno z nedostatku vlastenectví. Republikán Ron Paul byl konsternován způsobem, jakým byla stigmatizována opozice:

"Nejvíce mě uráží fakt, že zákon nazvali PATRIOT BILL a přitom mě šikanovali za to, že jsem chtěl vědět, co v něm je."

Senátor Russ Feingold, jediný člen senátu, který hlasoval proti, prohlásil, že schválení zákona dá FBI právo sledovat obrovské segmenty života v Americe, které nemají naprosto nic společného se zářijovými teroristickými útoky. Upozornil na to, že 'teroristé chtějí zničit naši svobodu a že je třeba, abychom byli bdělí a neudělali to za ně sami".

"The USA PATRIOT Act" uzákoňuje mezi jiným následující:

V textu zákona, který si američtí zákonodárci ani nepřečetli, natož aby o něm debatovali, se skrývá řada předpisů, které rovněž nahánějí hrůzu. Tyto předpisy mezi jiným umožňují vytvoření databází DNA, zavedení technicky vysoce sofistikovaných elektronických karet-legitimací a umožňují uvalit na podniky a obchody povinnost podávat hlášení o obchodních transakcích zákazníků - tedy zaangažovat je jako agenty vlády pro sledování obyvatelstva.

Zákon byl podepsán presidentem Bushem koncem října a téměř okamžitě se ukázalo, že varování senátora Feingolda nebyla planá. Druhého listopadu se objevila na webové stránce Counter-Punch (a v několika dalších médiích) následující kafkovsky absurdní story.

Ve čtvrtek se na mezinárodním letišti v Bangor Maine zmocnili ozbrojení příslušníci tajné služby Nancy Oden(ové), členky koordinačního výboru strany zelených (Green Party USA), když chtěla nastoupit do letadla American Airlines, které letělo do Chicaga.

"Zřízenec mi oznámil, že bylo mé jméno označeno v počítači praporkem", řekla otřesená paní Odenová. "Zaměřili se na mě proto, že Green Party USA nesouhlasí s bombardováním nevinného civilního obyvatelstva v Afganistanu."

Nancy Odenová ... musela opustit letadlo. Obklopili ji vojáci ozbrojení automatickými zbraněmi a všechny letecké firmy byly instruovány, aby jí nedovolily odletět.

"Oznámili mi, že je pro mě letiště až do odvolání uzavřeno, a že mi letenka nebude refundována", řekla paní Odenová.

Zdá se, že Benjamin Franklin měl pravdu, když varoval, že:

"Ti, kdo se vzdají základních svobod, aby se jim byli na přechodnou dobu v bezpečí, si nezaslouží ani svobodu, ani bezpečnost."

Drakonický PATRIOT USA ACT byl následován celou řadou o nic méně drakonických prezidentských dekretů, které umožňují vytvoření tajných vojenských tribunálů pro cizince podezřelé z terorismu, odposlouchávání telefonických rozhovorů mezi právníky a jejich klienty při podezření z terorismu a prodloužení utajení prezidentské dokumentace bez časového omezení. V médiích se objevují články o zavedení mučení při vyšetřování a o legitimizaci atentátů (nebo "cílených usmrcení", jak se jim říká povinně ve všech anglo-amerických médiích, když k nim dochází v Izraeli).

V nedávném průzkumu veřejného mínění CNN přiznalo 45% respondentů, že by neměli nic proti mučení, pokud by to pomohlo z podezřelého získat informaci o terorismu. Jde ovšem o odpověď na sugestivní otázku. Nejdříve je třeba mučit, třeba i nevinného a pak zjistíme, zda mučený má, či nemá informaci o terorismu.

To je stejné jako bombardování v Afganistanu. Když svrhneme dostatečný počet bomb, zabijeme pravděpodobně kromě tisíců nevinných civilistů ('collateral damage' - vedlejší ztráty) i několik nebezpečných teroristů, ale je takový kalkul přijatelný v boji za záchranu civilizačních hodnot?

Více než 1100 lidí bylo tajně uvězněno; často se tak stalo na základě hlášek ze sousedství (od 11/9 do 6/11 došlo policii téměř půl milionu takových hlášek).

Americký výbor kurátorů a absolventů (The American Council of Trustees and Alumni (ACTA)), jehož emeritní předsedkyní je Lynne Cheney, americká druhá dáma, a jehož proklamovaným posláním je 'oddanost akademické svobodě, kvalitě a zodpovědnosti' nedávno publikoval seznam 40 profesorů amerických univerzit, kteří jsou považováni za "nedostatečně vlastenecké", protože se vyslovili kriticky o americké politice. Zároveň bylopřislíbeno, že si výbor vezme macarthyovsky na paškál další intelektuály, kteří 'vybočují ze současné linie' (who are out of step with the current policies).

Při varování před nebezpečím podobných plíživých totalitních změn použila řada komentátorů podobenství o žábě. Když hodíme žábu do vařící vody, okamžitě z ní vyskočí ven a téměř nic se jí nestane. Pokud ji ale dáme do studené vody a zvyšujeme teplotu postupně, žába to nezaregistruje a nechá se uvařit za živa. Každý, kdo sledoval pozorně americkou politickou scénu, se asi bude domnívat, že překotné změny, které se na ní odehrály za poslední tři měsíce zvýšily teplotu natolik, že by bylo záhodno, aby žába americké svobody co nejrychleji z horké vody vyskočila. Současná situace není nepodobná únorovým událostem z roku 1948 v Československu.

Druhá část přednášky, která vyjde v BL v nejbližších dnech, se bude zabývat dopadem, který má politický kvas v USA na jiné země.

Dr. Josef Fronek je Emeritus Reader na Glasgow University. Je autorem četných česko-anglických a anglicko-českých slovníků.