Zadruhé, tito ministři sdílejí obdobný postoj vůči kritikům. Ashcroft minulý týden dal nepřímo najevo, že kritikové jsou zrádci amerických zájmů. "Vaše taktika jen napomáhá teroristům," byl jeho brutální verdikt. Kritika, uvedl Ashcroft v Senátě, "poskytuje munici americkým nepřátelům a znejisťuje přátele Ameriky." Blunkett zase obvinil všechny osoby, kteří odmítli dovolit, aby jeho protiteroristický zákon byl automaticky schválen v britském parlamentě, že se podílejí na spiknutí s teroristickým útokem, plánovaným na Vánoce.

Je možné, že Ascroft je zcela bezostyšná osoba, zatímco Blunkett kňučí o své odpovědnosti a vzdorně si ***stěžuje na soudce-kritika, který se prý k němu chová arogantně, "jako by byl nějakým dělníkem ze sídliště". Avšak efekt je stejný.

Britové jsou v tomto ohledu velmi silně svázáni se svým nadřazeným spojencem. Blunkett publikoval tento týden článek, v němž bránil režim, který chce v Británii zavést, na základě toho, že je prý "zvýšená míra rizika důsledkem naší vojenské aliance se Spojenými státy". Jinými slovy, Velká Británie se stala mimořádně pravděpodobným terčem teroristických útoků, i když dosud nebyla definována žádná hrozba. Také Británie v spučasnosti tvrdí, že je "uprostřed mimořádného veřejného nebezpečí, které ohrožuje život národa". Kdyby to Británie netvrdila, neměla by právo suspendovat článek č. 5 Evropské konvence pro lidská práva.

Avšak život britského národa zcela zjevně není ohrožen. K žádným teroristickým útokům tu nedošlo. Tuto fikci je možno udržovat jen tím, že jaksi líčíme útoky z 11. září jako útoky na Velkou Británii. Velmi pravděpodobně by tuto interpretaci odmítlo slyšení u Evropského soudu.

Je pravda, že v některých ohledech zachází Ashcroft dál než Blunkett. Ashcroft odmítl FBI zkontrolovat ve svých záznamech, zda někteří z 1200 zatčených osob si koupili před 11. září zbraně. To by totiž znamenalo, že by se postavil proti americké lobby, požadující pro americké občany právo nosit zbraň, pro níž je utajování databáze o tom, kdo vlastní zbraně, základní součástí práva zbraň nosit. Zjevně existují určitá práva, která nesmí být suspendována ani tehdy, hrozí-li národu terorismus.

Systém, který plánuje Blunkett, je o hodně míň krutý. Ani v Británii nebude mít obžalovaný právo seznámit se s důkazy, na jejichž základě byl zatčen, ani se nebude jeho právní zástupce smět seznámit s důvěrnými informacemi o jeho případu.

Avšak zásadní podobností mezi americkým a britským přístupem je odebrání, ministerským dekretem, práva na soudní odvolání od komise, která bude dohlížet na zadržování osob bez soudu.

Regulérní právo užívá mnoho filtrů a zkoušek, než občas vydá rozsudek proti státu. Ale každý ministr a každý tribunál může učinit chybu. Proti tomu musí existovat v těchto přetopených a hrozivých časech bezpečnostní záruka. Avšak britská vláda bojuje s tvrdošíjností, kterou jistě John Ashcroft obdivuje, i proti této zcela minimální ochraně.

Žádná jiná země v Evropě nepociťuje potřebu zacházet takto daleko a umožnit zadržování osob bez soudu. Žádná jiná evropská země nepožaduje speciální právo suspendovat Evropskou konvenci o lidských právech kvůli boji proti terorismu. Hrozí Británii nějaká výjimečná hrozba? Je Británii nějak jedinečně jedno, že zavádí do svého právního systému narušením základních právních procedur nespravedlnost? Anebo je Británie netypickým způsobem rozhodnuta, že common law, zvykové právo, jehož jediným relevantním exponentem sou Spojené státy, lze lehce zmanipulovat tak, aby byly zrušeny základní svobody?

V tomto deprimujícím obraze však existuje jeden sloup světla. Americký Senát nepřijal Ashcroftovo drakonické omezování občanských práv pasivně a bez protestů. Demokraté vznesli celou řadu potentních otázek a zdůrazňují, že všeobecná podpora pro boj proti terorismu neznamená, že by mělo být zakázáno vyjadřovat znepokojení ohledně podrobností. Tribunály se jim nelíbí. Nejsou ochotni stoprocentně ustoupit populistické panice.

Britská Dolní sněmovna byla v tomto ohledu zcela k ničemu. Trvalo jí 16 hodin, než schválila všechny etapy zákona o 126 odstavcích, který zasahuje daleko mimo oblast terorismu a obrovským způsobem narušuje osobní soukromí, zavádí rozsáhlý dohled nad občany a zavádí také trestný čin podněcování k náboženské nenávisti, který s bojem proti terorismu nemá nic společného. Poslanci Dolní sněmovny se zachovali naprosto zbaběle pod tlakem činitelů svého poslaneckého klubu pro stranickou disciplínu a projevili obrovský nezájem o neuvěřitelně rozsáhlý seznam základních svobod.

Britská Horní sněmovna se však stala v tomto smyslu americkým Senátem. Její debata je závažná, její odpor pozoruhodný a její morálka je živá. Poslanci Horní sněmovny se nestaví proti boji proti terorismu, avšak chtějí ho udržet v rámci rozumných limitů. Zkoumají, zpochybňují a upravují. Zatím hlasovali, a to je nesmírně důležité, aby vláda v zákoně zachovala právo na soudní odvolání a zrušili odposlech. Důležitou roli také sehráli členové výboru obou sněmoven pro lidská práva, jeho předsedkyně, poslankyně Jean Corstonová, musí být vyjmuta z kritiky v předchozím odstavci. Se zdrcující střízlivost napsal tento výbor dvě zprávy, které zlikvidovaly většinu Blunkettových tvrzení, že prý se jeho nový zákon slučuje s konvencí pro lidská práva.

Měly však tyto zprávy na ministra nějaký vliv? Vůbec ne. Britský ministr vnitra si myslí, že dosáhl vrcholu velkomyslnosti, když přislíbil, že se bude za dva roky zkoumat, zda je tohoto zákona stále ještě zapotřebí. Je to prázdný návrh, i když konzervativní poslanci se tím možná nechají napálit. Jakmile bude tento zákon přijat, bude nemožné ho zrušit. Takové jsou vždycky bezpečnostní argumenty To budou vždycky tvrdit ministři spravedlnosti. Ortodoxní zastánce extremní pravice a kdysi měkký příslušník staré levice jsou nyní spřízněnými dušemi. Ashcroft i Blunkett jsou posedlí mocí jménem bezpečnosti, která svatouškovsky poskytuje věznitelům tu svobodu, kterou mají tito politikové hájit.