Trestní stíhání za pomluvu a zákony proti "urážce" veřejných činitelů

Souhrn vývoje v oblasti svobody projevu na Slovensku

Toto memorandum je součástí pokračující série zpráv o situaci v oblasti lidských práv, které vypracovávají zaměstnanci Komise pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (zde je v angličtině.

Slovensko se v minulých dnech neúspěšně pokusilo zrušit zákon o trestním stíhání za pomluvu, viz zde. K záležitosti se vrátíme překladem v příštích dnech.

Četné mezinárodní dokumenty, včetně těch, které přijala Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evrop (OBSE), definují svobodu projevu jako základní lidské právo. Právo na svobodu projevu ovšem není absolutní. V souladu s mezinárodním právem mohou být určité projevu, jako například obscénnosti, zakázány anebo regulovány. Když však vlády omezují svobodu projevu, tato omezení musejí být v souladu s jejich mezinárodními závazky a povinnostmi: například, omezení musejí být nutná v demokratické zemi a musejí být včleněna do zákona.

Zákony o trestním stíhání za difamaci a zákony o "urážce" jsou často obraňovány jako údajně nutné, aby nedocházelo k zneužívání svobody projevu. Tyto zákony jsou však neslučitelné s normami OBSE a jejich užívání je porušením základního práva na svobodu projevu.

Zákony o trestním stíhání za pomluvu. Všichni jednotliví občané, včetně politiků, mají legitimní právo hájit svou pověst, pokud jsou o nich činěny nepravdivé výroky. Nepravdivé výroky, které poškozují pověst určitého člověka, jsou difamace. Verbální difamace se nazývá pomluva (slander), difamace písemnou nebo jinou trvalou formou se nazývá urážka na cti (libel) . V některých případech činí trestní zákoníky difamaci veřejných činitelů, národa, či státních orgánů samostatným trestným činem, na rozdíl od difamace osoby.

Pravdivé výroky - stejně jako neverifikovatelné výroky - názory nejsou z právního hlediska stíhatelné jako difamace. Evropský soud pro lidská práva dokonce rozhodl, že veřejní činitelé (politici) musejí snášet větší míru kritiku než soukromé osoby: "Hranice přijatelné kritiky jsou tedy širší, pokud jde o politika, než když jde o soukromou osobu. Na rozdíl od soukromých osob se politik nevyhnutelně a vědomě vystavuje podrobnému zkoumání svého každého slova i činu, a to jak novináři, tak širokou veřejností, a musí tedy projevovat větší míru tolerance." (Lingens v. Rakousko, Evropský soud pro lidská práva, 1986)

Trestní zákony proti difamaci jsou ty, které určují tresty za difamaci. Mezi těmito tresty bývají vězení, pokuty a zákazy psát. Osoby, odsouzené za difamaci v rámci trestního stíhání k podmíněným trestům mohou být terčem hrozby okamžitého uvěznění, pokud, například poruší zákaz publikovat. To, že mají tyto osoby záznam v trestním rejstříku, může můte také další společenské a právní důsledky. V případech trestního stíhání difamace jednají státní bezpečnostní složky (policie a prokurátoři) a využívají peněz daňových poplatníků k vyšetřování údajných případů difamace a jednají jménem údajné oběti.

Někdy se argumentuje, že zákonů o trestním stíhání za difamaci je zapotřebí, aby bylo dosaženo legitimního cíle, totiž poskytnutí spravedlnosti obětem difamace. Avšak všeobecné zákony proti pomluvě a nactiutrhání, které jsou součástí civilního práva, poskytují soukromým osobám i veřejným činitelům možnost dosáhnout nápravy, včetně odškodného, za údajnou difamaci. V takových případech totiž stojí žalobce a obviněný před soudem jako rovný s rovným. Proto tedy konkrétních trestních zákonů, zakazujících difamaci, není zapotřebí.

(...)

Zvláštní zpravodaj OSN pro otázky svoboduy názorů a výrazu, představitel OBSE pro otázky svobody sdělovacích prostředků a zvláštní zpravodaj Organizace amerických států pro otázky svobody projevu vydali v únoru 2000 společné prohlášení, které zahrnovalo následující závěry, založené na relevantních mezinárodních normách:

Další části tohoto významného mezinárodního dokumentu, právně závazného pro Českou republiku, budeme citovat v příštích vydáních BL.